Emotivní žalořevy Esazlesa

My, St. Tropez, průměrný děti historie, podvratní fotři minulosti, hysterická zvrásněná ýma s rýhou otlačenou v blátě a sněhu, se zlámanýma větvema bez kořenů, smečka stepních mezků. Vzpomínáte na nás dlouho, podáváme si ruce, kamkoliv nás vítr odplivne, a že nás teda nešetří. Azyl v jeskyni skončil. Na malé formáty už není čas. Dává to smysl?

Atmosféra odpradávna nepadá jen tak z mraků, ani neodkapává ze skal. Budovatelství pomocí metod odkoukaných u poštovních architektů (ne) nepodobné čekání na obálku se zklamáním u přepážky nejde uspěchat. Jen špička ledovce, paleta namíchaná ze slz a barev nekončí u jediného spektra špíny. Prohrabávám se starší tvorbou, abych navlékl nit, chytl pichlavost za správný konec. Došlo mi to dávno: vyšeptané mrazení vydá za všechny jizvy na potrhaných hlasivkách, jen pokud nenasytí těžkotonážní riff, až dozní říkanka, až se odvrátím. Blackgaze? Bojím se moc brzo, Esazlesa vždycky uměli mluvené slovo podat se stejným nasazením, s jakým si rozsápávají krky, Společnost psů ale vrčí a štěká, až pěna od huby lítá.

o kolik
lehčí svět
byl by
bez lidí...

Mantra, co si opakuju už roky, sám v dešti, bříška prstů naskrz proražená zrezivělými hroty trčícími z jehelníčku. Kdy už lidstvo přijme svoje naprogramování a dobrovolně vychcípá?

Přešponovanost emotivních žalořevů desce spíš škodí – to, co vibruje a rezonuje, to, co lze překřičet, přetáhne meze za hranice snesitelnosti. A v tomhle „žánru“ to zamrzí dvojnásob. LP drží pokupě, ale nemaká, škobrtá a kličkuje, někdy se zasekne v mezistrunní a někdy to prdne (St. Tropez II), jindy přeskočí tam, kam patří, ale trvá to (V dobrém i zlém). Nesnesitelně to trvá, nemůžu si pomoct a nemůžu se prvotní pachuti zbavit, jakkoliv se cukám, jakkoliv to není fér. Každou povedenou skladbu střídá ta slabá, na otázku „jestli nevypustit vatu“ odpovídá facka za tři roky práce a posun jinam, výš, mezi mraky. Říká se odpradávna, že kdo se bojí, do lesa neuteče, ale míříme tam všichni, a doma je tam, kde se lidi věší, v kouři se dusí rodiny s dětmi a stloukají nám kříže. Nám všem. Tam, kde je to o nás, všechno hraje. I kántry, i indie, i balady, i to ostatní. Jen introspekce smrdí úletem do oblak, odkud se nohama na zem nedosáhne.

Společnost psů je velká deska ještě větší kapely, na kterou nikdo není připravený. Když né já, tak ani ty. A možná ani vy sami. Pokrytci.

Text vyšel v magazínu Full Moon #70.