Články / Reporty

Eric Truffaz a jeho divoženky

Eric Truffaz a jeho divoženky

Anna Mašátová | Články / Reporty | 16.03.2013

Kdo nechal nákup vstupenek na dvojkoncert Sophie Hunger a Erika Truffaze na poslední chvíli, měl smůlu – akce byla týden dopředu vyprodaná. A to i přesto, že Sophie i Anna Aaron odehrály na podzim samostatné koncerty v Paláci Akropolis.

Ve čtvrt na devět vyběhla na nepříjemně zaplněné pódium Sophie Hunger. Přes změť kabelů a nástrojů nebyli hráči téměř vidět. Jako bychom se vnořili do nitra obří hudební mašiny s pohyblivými součástkami. Hunger s sebou ale přivezla vynikající doprovod, který na sebe strhával přinejmenším stejnou pozornost jako písničkářka. Střídala kytary s klavírem a ani ostatní se nedrželi jen jednoho nástroje. Pařížan Alexis Anérilles odbíhal od kláves ke křídlu a někdy popadl trubku, cello a minimoog ovládala Sarah Oswald a sestavu dotvářeli basák a klarinetista Simon Gerber a bubeník Alberto Malo.

Celý večer zahájila píseň Rererevolution z nového alba The Danger of Light a v průběhu večera zazněly i starší kusy, např. Shade z alba Monday’s Ghost. Zatímco práce osvětlovače byla na jedničku s hvězdičkou, zvuk byl průšvih. A to evidentně jak pro kapelu, která na sebe dělala nechápavé posunky, tak pro publikum.

V Čechách si Sophiin pop-jazz našel věrnou posluchačskou základnu už od jejího prvního vystoupení před mnoha lety, kdy doprovázela Truffaze, který teď v nezbytném klobouku dohlížel na koncert z balkónu. Hunger sama přiznala, že zahrát si v Arše byl její sen, který se málem neuskutečnil: „Poprvé jsem tu byla s Erikem Truffazem, to jsem byla ještě malinká a klidně bych mu i tahala kabely... Dnes ráno jsem se však probudila v tourbusu a nemohla pohnout hlavou. Z toho sice měli radost ostatní, protože jsem pořád nežvanila, já si ale myslela, že koncert nezvládnu. Poté, co mě Ilja s obrovskýma rukama mučil asi dvanáct hodin, jsem tu a hele: otáčím hlavou!“ Za diváky tímto děkuji zachránci celé akce!

Největší odezvy publika se kupodivu dočkala coververze – posmutnělý hit Le vent nous portera francouzské kapely Noir Desir. Kromě toho, že v kapele hrál každý na všechno, Sophie plynule přecházela z angličtiny do němčiny a francouzštiny, třeba v novince s velmi aktuálním textem Das Neue: „Třicítka je nová dvacítka, muž je nová žena, svoboda je novým vězením, islám je novou katolickou církví... únava je nové šílenství“. Sophie se do Čech ráda vrací a jistě se to po potlesku v Arše nezmění. Možná proto, že cítí s Čechy jistou soudružnost, jak se sama vyjádřila – Švýcarsko i Česká republika jsou malé země. Jako přídavek zazněla Z’Lied vor Freiheitsstatue v rétorománštině, při které se z muzikantů stalo vokální kvarteto pouze s velmi jemným doprovodem bicích.

Během pauzy na přestavbu pódia mnozí návštěvníci druhou polovinu vzdali. Škoda. Jestliže byla první část výborná, zbytek večera byl famózní. S příchodem Truffaze a jeho quartetu se zastavil čas a jediné, co jste vnímali, byla trubka, která okouzlovala příchozí jak krysařova flétna hlodavce.

Jak je Truffazovým zvykem, prim hrají vždy písně z aktuálního alba. Úvodní skladbou byla tedy bez překvapení titulní El tiempo de la revolución. Zatímco maestro nechával více než dost prostoru spoluhráčům, sám čekal na svůj part se svěšenou hlavou či jen pohupováním se do rytmu s mírně nepřítomným pohledem. Název nové desky možná vybízí k úvahám o jeho novém hudebním směřování, Truffazova revoluce je ale spíše melancholickou vzpomínkou na dávné časy, ze kterých zbyly jen suché okvětní plátky růží zastrčené za vybledlé portréty vůdců. Což bylo nejvíce zřejmé právě v jedné z novinek, Revolution of Time. Ale nebyl by to Erik, aby nepřimíchával do jazzu tu rock, tam ambient či bebop. Výrazná basa v rukách Marcella Giulianiho šlapala jak hodinky, bubeník Marc Erbetta rozesmíval neumělým beatboxem, mnohdy připomínajícím nonsensové básně Christiana Morgensterna, a Benoît Corboz fascinoval neuvěřitelnou energií, se kterou se opíral do kláves fenderu. Právě jeho sóla patřila k vrcholům noci. Hostem byla další z Truffazových švýcarských chráněnek, Anna Aaron. Zatímco Sophie je živel, Anna spíše plaché stvoření. Křehká, zasněná, s očima mrkající panenky, která ožívá jen u mikrofonu. Škoda že zazpívala jen dvě nové písně Blow Away a A Better Heart, zasloužila by si více prostoru a především lepší zvuk.

Truffaz koncert ani přes pokročilou noční hodinu neošidil a značně prořídlé řady návštěvníků se dočkaly pár minut před půlnocí přídavku, než se rozeběhlo na noční tramvaje sněhovou chumelenicí...

Info

Sophie Hunger, Erik Truffaz feat. Anna Aaron
12. 3. 2013, Divadlo Archa, Praha

foto © Barka Fabiánová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

V kuchyni pod stolem, v atomovém krytu Simony Blahutové

prof. Neutrino 07.07.2020

Průvodcem výstavy je figurka legendární multifunkční hračky - Igráčka, jež neodmyslitelně patřila k povinné výbavě socialistické mládeže.

Full Moon 10: Buď promotérkou VI

apx, Jiří Šurák 02.07.2020

"Když jsme s klukama ze Scrape Sound čekali v příletové hale na Swans, koupila jsem si u Kosty dvě kafe, aby se mi přestaly klepat kolena, a dělala jakože nic,"…

Ani ne tak třaskavá jako ironická směs Františka Skály

Adéla Polka 29.06.2020

Být náhodný kolemjdoucí, řeknu si, že pánové obstojně hrají staré vály od táboráků a že se tomu u mikrofonu daří s jistou dávkou sebeironie napodobovat Elvise.

Banksy v Praze aneb jak znásilnit uměleckého teroristu

Ondra Helar 24.06.2020

Ta chvíle, kdy jsem Banksyho viděl poprvé. Palestina, zaprášená silnice vedoucí východně od Betléma, před více jak deseti lety...

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.