Články / Reporty

Estetika audiovizuálna (PAF 2015)

Estetika audiovizuálna (PAF 2015)

Veronika Mrázková | Články / Reporty | 07.12.2015

PAF je přirozenou baštou podivínů, zacyklených expertů a zároveň vyumělkovaných fashion figur, je třeba mít patřičnou výstroj a počítat se vším. Atmosféru letos signifikantně vystihla animace Espace Pod. Dvacetiminutová smyčka instalovaná mezi sály přibližuje exponovanost určitých žánrů. Zlatý jelen, který se narodí z pohovky, postupně probíhá izolovanými místy jako duty free a zmutovaný, zčásti plyšový úd, který tančí uprostřed konzumních symbolů, nakonec vychází jeho řitním otvorem, aby nastoupil do lodě, napůl zadnice a napůl zámečku. Každému, co jeho jest, mě PAF přitahuje především hudbou. Přední jména konceptů live cinema a animace mají pravidelně sraz jenom v Olomouci. A vystřídali se tady tací jako Ryodi Ikeda, Mark Fell nebo Aches, letos přibyli do sbírky Makino Takashi nebo Greg Pope.

Za jeden večer jsme stihli všechny možné kombinace: připravený umělec-filmař + živá hudba, umělec-filmař a hudebník v jednom a umělec-producent + živá světelná instalace. Střídala se analogie s digitálem, improvizace s reprodukcí, zároveň se měnila úroveň dominance. Třeba Greg Pope je legenda expanded cinema, takže submisivnost doprovodu byla předem daná. Jeho promítání vynikalo kontrasty, v rozdílech ostrosti, vzdálenosti, světla a zatmívání. Půlhodinovou projekci tvořila filmová okénka, která vrstvil a prosvěcoval z různých úhlů a různými filtry. Byla bez příběhu, přesto výpravná. Zvukovou stopu pak generovala Veronika Vlková (AV Floex, Teve) s Kateřinou Koutnou, které si toho přivezly požehnaně: kalimby, hang drum, orientální flétny, citary, kameny a několik mini midi kláves. Chtěla bych je vidět samostatně.

Lotic, za kterým jsme běželi do Divadla hudby, ohromně překvapil. Průlet jeho tvorbou napověděl, že definitivně opustil uzpívanou a lacinou elektroniku, takové potemnění a takovou hloubku z nahrávky nepocítíte. Arytmické pasáže střídalo osekané techno a Lotic slušně otestoval statiku starého sálu. Mentálně jej nadšeně řadím do kategorie „Arca style“, jen vizuální složka byla nešťastná. Někdo by ji nazval minimalistickou, já bych řekla nedostačující. Světlé skvrny na plátně měnil Pustějovský s partnerkou pomocí pohybů prostříhaných stínidel, nevyjadřovaly ale nic než samy sebe. Nesledovaly tok hudby, negradovaly, nepomáhaly. Většinu času jsem proto nakonec věnovala Loticovi za pultem, pohled na sexy Afroameričana v bílém roláku s obřím přívěskem a funky pohyby těšil.

A vrchol. Makino Takashi je hlavně filmař, skládá teprve tři roky. Malý sympatický Japonec zaujal ještě před začátkem performance, když nám přišel vysvětlit, jak používat pruh tmaveného proužku pro 3D efekt, pak simuloval zvukovou zkoušku orchestru a nakonec pustil starou dobrou promítací mašinu. Digitální film běžel paralelně s 16mm a performance byla extrémně smyslově náročná, mnohost vjemů vyžadovala enormní zrakovou aktivitu. Ostrostí a pichlavostí zvuku se Takashi blížil noisu, mnohem více ale zahlcovaly obrazy. Mozek se snažil najít ve změti skvrn a bokeh efektů cosi známého, ten můj generoval dojem vánice nebo hemžení mravenců. Ve skutečnosti zůstalo na plátně u abstrakce, kterou nejlépe vystihuje nahodilost a diskontinuita pohybu částic v extrémních podmínkách. Space Noise je fenomenální.

Mimoto jste mohli přihlížet předání Ceny od Vladimíra Havlíka, znovu potkat Alexandra Campaze, návrháře z NY, nebo zasvětit hodiny olbřímí instalaci „Odlišené vize“. Kdybych jen mohla zůstat déle…

Info

Přehlídka animovaného filmu 2015
4. 12. 2015, Olomouc

foto © Jaroslav Tenzo Krátký

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nekonečná experimentální mše (William Basinski)

Julia Pátá 03.12.2023

„Vím, že bych tady neměl klít, ale tahle společnost je plná sráčů, kteří se vás snaží vyždímat kvůli výdělku,“ dodal bujarý Basinski záhy se omlouvaje „pohledu shora“.

Monkey Week 2023: Jako doma

Michal Pařízek 29.11.2023

Vizuální charakteristika jubilejního patnáctého ročníku byla ve znamení jakéhosi obřího flipperu, což se záhy ukázalo jako nadmíru příhodné.

Down in the past (Mando Diao)

Eva Karpilovská 28.11.2023

V půlce koncertu skupina opustila podium, aby se vrátila k upravenému, akustickému setupu, kterým se opravdu přenesli do dob před rock’n’rollem. Long Before the Rock’n’roll.

Nepřestávám vrhat stín (WWW Neurobeat)

Tomáš Jančík 26.11.2023

Absolutní zapálení a smysl pro detail je vidět i ve chvíli, kdy raperovi na moment vypadne text – žádná nejistota, ve vteřině nastupuje freestyle.

Tired of life, start over (Blank Banshee)

Dominik Polívka 26.11.2023

Holubice, Macintosh a řecké sloupy. Procházím estetiku videí kanadského producenta Patrika Driscolla. Vše v dřevní kvalitě 3D modelů z počátku milénia.

Tanec v krajině snů (Jaga Jazzist)

Kryštof Kočtář 24.11.2023

Laťku norští hudebníci nasadili dost vysoko hned ze startu, avšak euforická cesta do cíle se nesla v jejím neustálém navyšování a překračování.

Chvála ozubeným kolesům i vesmírným potulkám (Laibach)

Michal Smrčina 23.11.2023

Kdo by se nebál do Divadla Hybernie? Toto místo si příliš nespojuji s kapelami typu Laibach...

Nebuďme zdvořilí (Laurie Anderson with Sexmob)

Lukáš Grygar 22.11.2023

Když došlo na O Superman, nebudu lhát, že mě nedojala – slyšet naživo basový nájezd doprovázející „so hold me, mom“ je samozřejmě chvilka do památníčku.

Stále silnější deprese (Blues Alive)

Jiří V. Matýsek 21.11.2023

Post-festivalová deprese bude po letošním Blues Alive tak nějak silnější. Všechno si prostě sedlo.

S kladivem a empatií (Yaeji)

Ondřej Pěkný 18.11.2023

A pak se na scéně objevuje kladivo. S topůrkem barvy magenta, jiným, než dvě výše zmiňovaná. Jsou tedy tři? Jedno se transformovalo?

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace