Veronika Mrázková | Články / Reporty | 07.12.2015
PAF je přirozenou baštou podivínů, zacyklených expertů a zároveň vyumělkovaných fashion figur, je třeba mít patřičnou výstroj a počítat se vším. Atmosféru letos signifikantně vystihla animace Espace Pod. Dvacetiminutová smyčka instalovaná mezi sály přibližuje exponovanost určitých žánrů. Zlatý jelen, který se narodí z pohovky, postupně probíhá izolovanými místy jako duty free a zmutovaný, zčásti plyšový úd, který tančí uprostřed konzumních symbolů, nakonec vychází jeho řitním otvorem, aby nastoupil do lodě, napůl zadnice a napůl zámečku. Každému, co jeho jest, mě PAF přitahuje především hudbou. Přední jména konceptů live cinema a animace mají pravidelně sraz jenom v Olomouci. A vystřídali se tady tací jako Ryodi Ikeda, Mark Fell nebo Aches, letos přibyli do sbírky Makino Takashi nebo Greg Pope.
Za jeden večer jsme stihli všechny možné kombinace: připravený umělec-filmař + živá hudba, umělec-filmař a hudebník v jednom a umělec-producent + živá světelná instalace. Střídala se analogie s digitálem, improvizace s reprodukcí, zároveň se měnila úroveň dominance. Třeba Greg Pope je legenda expanded cinema, takže submisivnost doprovodu byla předem daná. Jeho promítání vynikalo kontrasty, v rozdílech ostrosti, vzdálenosti, světla a zatmívání. Půlhodinovou projekci tvořila filmová okénka, která vrstvil a prosvěcoval z různých úhlů a různými filtry. Byla bez příběhu, přesto výpravná. Zvukovou stopu pak generovala Veronika Vlková (AV Floex, Teve) s Kateřinou Koutnou, které si toho přivezly požehnaně: kalimby, hang drum, orientální flétny, citary, kameny a několik mini midi kláves. Chtěla bych je vidět samostatně.
Lotic, za kterým jsme běželi do Divadla hudby, ohromně překvapil. Průlet jeho tvorbou napověděl, že definitivně opustil uzpívanou a lacinou elektroniku, takové potemnění a takovou hloubku z nahrávky nepocítíte. Arytmické pasáže střídalo osekané techno a Lotic slušně otestoval statiku starého sálu. Mentálně jej nadšeně řadím do kategorie „Arca style“, jen vizuální složka byla nešťastná. Někdo by ji nazval minimalistickou, já bych řekla nedostačující. Světlé skvrny na plátně měnil Pustějovský s partnerkou pomocí pohybů prostříhaných stínidel, nevyjadřovaly ale nic než samy sebe. Nesledovaly tok hudby, negradovaly, nepomáhaly. Většinu času jsem proto nakonec věnovala Loticovi za pultem, pohled na sexy Afroameričana v bílém roláku s obřím přívěskem a funky pohyby těšil.
A vrchol. Makino Takashi je hlavně filmař, skládá teprve tři roky. Malý sympatický Japonec zaujal ještě před začátkem performance, když nám přišel vysvětlit, jak používat pruh tmaveného proužku pro 3D efekt, pak simuloval zvukovou zkoušku orchestru a nakonec pustil starou dobrou promítací mašinu. Digitální film běžel paralelně s 16mm a performance byla extrémně smyslově náročná, mnohost vjemů vyžadovala enormní zrakovou aktivitu. Ostrostí a pichlavostí zvuku se Takashi blížil noisu, mnohem více ale zahlcovaly obrazy. Mozek se snažil najít ve změti skvrn a bokeh efektů cosi známého, ten můj generoval dojem vánice nebo hemžení mravenců. Ve skutečnosti zůstalo na plátně u abstrakce, kterou nejlépe vystihuje nahodilost a diskontinuita pohybu částic v extrémních podmínkách. Space Noise je fenomenální.
Mimoto jste mohli přihlížet předání Ceny od Vladimíra Havlíka, znovu potkat Alexandra Campaze, návrháře z NY, nebo zasvětit hodiny olbřímí instalaci „Odlišené vize“. Kdybych jen mohla zůstat déle…
Přehlídka animovaného filmu 2015
4. 12. 2015, Olomouc
foto © Jaroslav Tenzo Krátký
Julia Pátá 03.12.2023
„Vím, že bych tady neměl klít, ale tahle společnost je plná sráčů, kteří se vás snaží vyždímat kvůli výdělku,“ dodal bujarý Basinski záhy se omlouvaje „pohledu shora“.
Michal Pařízek 29.11.2023
Vizuální charakteristika jubilejního patnáctého ročníku byla ve znamení jakéhosi obřího flipperu, což se záhy ukázalo jako nadmíru příhodné.
Eva Karpilovská 28.11.2023
V půlce koncertu skupina opustila podium, aby se vrátila k upravenému, akustickému setupu, kterým se opravdu přenesli do dob před rock’n’rollem. Long Before the Rock’n’roll.
Tomáš Jančík 26.11.2023
Absolutní zapálení a smysl pro detail je vidět i ve chvíli, kdy raperovi na moment vypadne text – žádná nejistota, ve vteřině nastupuje freestyle.
Dominik Polívka 26.11.2023
Holubice, Macintosh a řecké sloupy. Procházím estetiku videí kanadského producenta Patrika Driscolla. Vše v dřevní kvalitě 3D modelů z počátku milénia.
Kryštof Kočtář 24.11.2023
Laťku norští hudebníci nasadili dost vysoko hned ze startu, avšak euforická cesta do cíle se nesla v jejím neustálém navyšování a překračování.
Michal Smrčina 23.11.2023
Kdo by se nebál do Divadla Hybernie? Toto místo si příliš nespojuji s kapelami typu Laibach...
Lukáš Grygar 22.11.2023
Když došlo na O Superman, nebudu lhát, že mě nedojala – slyšet naživo basový nájezd doprovázející „so hold me, mom“ je samozřejmě chvilka do památníčku.
Jiří V. Matýsek 21.11.2023
Post-festivalová deprese bude po letošním Blues Alive tak nějak silnější. Všechno si prostě sedlo.
Ondřej Pěkný 18.11.2023
A pak se na scéně objevuje kladivo. S topůrkem barvy magenta, jiným, než dvě výše zmiňovaná. Jsou tedy tři? Jedno se transformovalo?