Éterická spřízněnost (Amelie Siba + Black Tar Jesus)

Tvorbu pražské rodačky Amelie Siby vždy doprovázela silná touha pochopit nejen samu sebe, ale i vlastní okolí. Není tak překvapením, že se brněnský křest alba Gently Double A nesl v duchu něžnosti, večerní melancholie, bolesti a naděje. Vřelým publikem zpola zaplněný Kabinet múz dodával vystoupení pocit sounáležitosti a nabízel kromě intimní a pohodové atmosféry také možnost sblížit se s hvězdou večera.

Za zvuku ladění strun a ostře se rozsvěcujících modrých reflektorů se z husté mlhy jako první těsně před devátou vynořil kytarista a zpěvák Tomáš Kopáček z fluidního projektu Black Tar Jesus. Během zhruba půlhodinového setu se mu za kombinace grungových riffů, elektro-akustických coverů známých písní a láskyplného příběhového vydrnkávání podařilo nejen řádně probudit publikum, ale získat si ho na svoji stranu. „Díky moc, tohle je poslední song,“ loučil se trochu nejistě se sálem, který s napětím očekával jeho další číslo. Pak už nechal znít prostorem svůj melancholický hlas a ladné akordy písně Diamonds od Rihanny, které se za hlasitého smíchu a jásotu agresivně tančící skupinky uprostřed sálu mísily s tichou mimikou rtů zbytku přihlížejících.

Smysl netradičnímu setlistu Black Tar Jesus vtisklo až následující vystoupení. Kolem půl desáté šifonovým závěsem zdobené pódium zahalila fialová záře se žlutým nádechem. Skrze kouřovou clonu zamířila sebejistě k mikrofonu v doprovodu kytaristy a spolupracovníka Kryštofa Kříčka Amelie Siba. Za možná až příliš hlasitého a nepříjemného noiseového efektu protkla ticho Wannabe od Spice Girls s náhlým střihem do hořkostí naplněného zpěvu skladby So So Sad. Až téměř depresivní atmosféra a poměrně nehybná sestava provázely většinu koncertu, a tak když elektronikou zdobený proslov singlu Tiny doplnil jemný sklon do žlutého gradientu růžově nasvícené stage s cílem poukázat na hledání sama sebe v roztěkané nejistotě, jednalo se o příjemnou změnu.

fotogalerii z koncertu najdete tady

Vystoupení nechybělo ani odlehčení v podobě pauzy na přeladění kytary pro Paralyzed I’ll Wrap My Arms Around You. „Víte, měla jsem připravené vtipy, ale radši je říkat nebudu,“ snažila se Amelie Siba vyplnit tichou mezeru. S jemným až éterickým úsměvem na tváři doladila kytaru a pustila se do snad nejemotivnější a nejbolestivější písně celého večera. Pohyby publika zpomalily a zesmutněly, ačkoliv si to jeho značná část ve svém pohroužení do hřejivého indie rytmu ani neuvědomovala. Spojujícím bodem mezi první polovinou setu a živelným finále v podobě na hněv orientovaných skladeb Happiest Memory a Open se stala píseň Stupid Face, která svým nádechem monotónnosti zimního dne s očekáváním slunečného jara dobře vystihovala naději spojující jak těžké, tak pozitivní chvíle každodenního života.

Křest ukončil dvojitý potlesk a přídavek v podobě tak dlouho očekávaného vtipu. Povedená zvuková a technická stránka, ačkoliv občas přepálená, dala za pomoci kvalitních basů a méně ořezaných výšek skvěle vyniknout potenciálu skladeb alba Gently Double A a v kombinaci s menším prostorem Kabinetu múz se postarala o tolik potřebný pocit blízkosti a souznění s ostatními. Stejně jako by malý červík z vtipu nemohl existovat bez jablka, ani různorodé publikum Amelie Siby by se neobešlo bez snového hlasu zpěvačky s darem propojit tóny jeho emoce.