Jaroslav Kejzlar | Články / Reporty | 15.11.2017
Žádné peklo, ale očista, hlásají organizátoři FAMUfestu a definují letošní téma Inferno. Po pár hodinách v přecpaném Světozoru si říkám, na kolika levelech si musí návštěvník svým očistcem vlastně projít, aby dosáhl konečného vykoupení a mohl si aspoň protáhnout kolena. Každopádně můžu tvrdit, že jsem hned první projekční den konfrontován s hranicí vlastní trpělivosti a toho, jak moc málo z plátna mi stačí vidět, abych ještě dokázal říct – jo, tohle bude film. Mluvím teď jako starý morous, nebo ještě zapadám do koncepce vidění světa své generace?
Jsem zvyklý se přesvědčovat o tom, že studentské filmy jsou většinou o tom samém – o hledání vlastní identity, smyslu bytí a samozřejmě mají tendenci konfrontovat celospolečenská témata. Jistě, které snímky ne? Na druhou stranu filmy studentů FAMU jsou a zkrátka musí být silnými autorskými výpověďmi lidí, od kterých se rok co rok čeká, že už konečně vrátí českou kinematografii do jakési zlaté éry, pozvednou oblast kultury, v níž posledních x desítek let točí stále stejní, mnohdy vyčpělí tvůrci. Vždycky je proto dobře vidět, v jakých rovinách moji vrstevníci přemýšlí.
V rámci čtvrtého nesoutěžního bloku mě překvapilo, s jakou mírou vyprázdněnosti a neukotvenosti mladí režiséři pracují. Jako by se nám ztracenost naší generace pomalu vymykala z rukou. O šestadvacetiletém člověku, který se bojí žít, a díky své jemnosti a do sebe pohrouženosti se ocitá sám v tichém a opuštěném velkoměstě, točil Václav Hrzina. Potenciální hybatel světa ve snímku Jak blízko tomu jsem postrádá energii ovlivňovat cokoliv kolem sebe – a ani svět se nikterak nestará, nýbrž jen apaticky přihlíží. S podobnou osamělostí a nepochopením pracuje i Elvira Dulskaia ve svém autorském počinu Řasy, kde se pouští do kritiky věčného přizpůsobování se – a její kačeří hrdina říká: nemá to smysl.
fotogalerie z akce tady
Loutková etuda Terezy Kovandové Zhola nic si nebere servítky a během dvou minut vykouzlí fantastickou černou existenciální komedii o tom, že bez sexu život nemá cenu. S nadsázkou pracuje taky Jan Hušek ve svém filmu Di do píči, miluju tě, a i když jeho strast v podobě dvou protichůdných pocitů lásky a nenávisti působí banálně a naivně, obdivuhodná schopnost sebereflexe a obnažení vlastní osobnosti jí dodává nový rozměr. A pokud tedy inferno znamená především očištění a cestu k nabytí energie, neviděl bych to s námi dvacátníky zase tak černě. Možná si musíme trochu počkat.
Podělím se i o zážitek ze snímku Barryho W. Blausteina, který má na letošním ročníku vlastní sekci. Ačkoliv se Blausteinova sonda do hlubin wrestlerovy duše ve filmu Beyond the Mat může zprvu jevit jako parodie na dokument, ve výsledku perfektně vystihuje podstatu wrestlerských klání i toho, co se za nimi skrývá. Silná rodinná dramata hvězd, které si lámou kosti a drtí hlavu ostnatým drátem, protože nic jiného jim v životě nedá tolik naplnění – vyjma druhořadé reklamy na ravioly, kde se aspoň ještě na chvíli udrží v záři reflektorů.
FAMUfest Inferno
13. - 18. 11. 2017 Kino Světozor, Lucerna, FAMU, Praha
foto © Anna Baštýřová
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.