Články / Reporty

FA(m)UST 1 – peklo a očistec ztracené generace

FA(m)UST 1 – peklo a očistec ztracené generace

Jaroslav Kejzlar | Články / Reporty | 15.11.2017

Žádné peklo, ale očista, hlásají organizátoři FAMUfestu a definují letošní téma Inferno. Po pár hodinách v přecpaném Světozoru si říkám, na kolika levelech si musí návštěvník svým očistcem vlastně projít, aby dosáhl konečného vykoupení a mohl si aspoň protáhnout kolena. Každopádně můžu tvrdit, že jsem hned první projekční den konfrontován s hranicí vlastní trpělivosti a toho, jak moc málo z plátna mi stačí vidět, abych ještě dokázal říct – jo, tohle bude film. Mluvím teď jako starý morous, nebo ještě zapadám do koncepce vidění světa své generace?

Jsem zvyklý se přesvědčovat o tom, že studentské filmy jsou většinou o tom samém – o hledání vlastní identity, smyslu bytí a samozřejmě mají tendenci konfrontovat celospolečenská témata. Jistě, které snímky ne? Na druhou stranu filmy studentů FAMU jsou a zkrátka musí být silnými autorskými výpověďmi lidí, od kterých se rok co rok čeká, že už konečně vrátí českou kinematografii do jakési zlaté éry, pozvednou oblast kultury, v níž posledních x desítek let točí stále stejní, mnohdy vyčpělí tvůrci. Vždycky je proto dobře vidět, v jakých rovinách moji vrstevníci přemýšlí.

V rámci čtvrtého nesoutěžního bloku mě překvapilo, s jakou mírou vyprázdněnosti a neukotvenosti mladí režiséři pracují. Jako by se nám ztracenost naší generace pomalu vymykala z rukou. O šestadvacetiletém člověku, který se bojí žít, a díky své jemnosti a do sebe pohrouženosti se ocitá sám v tichém a opuštěném velkoměstě, točil Václav Hrzina. Potenciální hybatel světa ve snímku Jak blízko tomu jsem postrádá energii ovlivňovat cokoliv kolem sebe – a ani svět se nikterak nestará, nýbrž jen apaticky přihlíží. S podobnou osamělostí a nepochopením pracuje i Elvira Dulskaia ve svém autorském počinu Řasy, kde se pouští do kritiky věčného přizpůsobování se – a její kačeří hrdina říká: nemá to smysl.

fotogalerie z akce tady

Loutková etuda Terezy Kovandové Zhola nic si nebere servítky a během dvou minut vykouzlí fantastickou černou existenciální komedii o tom, že bez sexu život nemá cenu. S nadsázkou pracuje taky Jan Hušek ve svém filmu Di do píči, miluju tě, a i když jeho strast v podobě dvou protichůdných pocitů lásky a nenávisti působí banálně a naivně, obdivuhodná schopnost sebereflexe a obnažení vlastní osobnosti jí dodává nový rozměr. A pokud tedy inferno znamená především očištění a cestu k nabytí energie, neviděl bych to s námi dvacátníky zase tak černě. Možná si musíme trochu počkat.

Podělím se i o zážitek ze snímku Barryho W. Blausteina, který má na letošním ročníku vlastní sekci. Ačkoliv se Blausteinova sonda do hlubin wrestlerovy duše ve filmu Beyond the Mat může zprvu jevit jako parodie na dokument, ve výsledku perfektně vystihuje podstatu wrestlerských klání i toho, co se za nimi skrývá. Silná rodinná dramata hvězd, které si lámou kosti a drtí hlavu ostnatým drátem, protože nic jiného jim v životě nedá tolik naplnění – vyjma druhořadé reklamy na ravioly, kde se aspoň ještě na chvíli udrží v záři reflektorů.

Info

FAMUfest Inferno
13. - 18. 11. 2017 Kino Světozor, Lucerna, FAMU, Praha

foto © Anna Baštýřová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nikdy nejste doopravdy sami (Planes Mistaken for Stars)

Lukáš Grygar 12.12.2019

Středa dopoledne, hraje mi Neil Young, deska Broken Arrow, kterou zakládající kytarista Planes Mistaken for Stars považoval za trestuhodně nedoceněnou.

Tváře povědomé i nepřítomné (PAF Olomouc)

Viktor Palák 10.12.2019

„Po pravdě – nevim,“ odvětila jedna z porotkyň Chalupeckého ceny Vjera Borozan, když se jí moderátoři zeptali, zda se opravdu baví, anebo zda to jen předstírá...

Na kusy (Cult of Luna & spol.)

Jakub Koumar 09.12.2019

The Fall. Světla žhnou a gradující hudba jako by trhala kusy sebe sama a ty padají z pódia do hlediště.

Více lidskosti (Holly Herndon)

Natálie Zehnalová 09.12.2019

Sedm lidí a jedna umělá inteligence zaplnili industriální budovu Kraftwerku odzbrojující dávkou energie, křehkosti a lidskosti.

Pestré farby neo-soulu (Jordan Mackampa)

Jonáš Sudakov 08.12.2019

V obyčajnom šedom svetri a s drobnou zimnou čiapkou sa podobá na Marvina Gayea nielen vizuálne, ale v jeho tvorbe je počuť aj dušu tejto legendy.

Dvakrát tři na Contempulsu (Trio Catch, Poing)

Jan Starý 03.12.2019

Během celého bloku fascinovalo nejen to, jak precizně jsou hráčky sehrané, ale i souznění, které se dá občas zachytit u jazzových nebo rockových kapel.

Méně světla (Boy Harsher)

Michal Smrčina 02.12.2019

Vidím trika Nitzer Ebb, gotiky z krypt mísící se s klasickým techno výkvětem v černém, vidím chlapce v béžových rolácích...

Oběd u ďáblovy bábinky (Ghost)

Jiří Vladimír Matýsek 02.12.2019

Švédský fenomén Ghost hrál u nás už dvakrát, nikdy to ale nebylo pořádně. S plnohodnotnou show dorazili až nyní, do moderních, chladných prostor O2 Universa.

Chaos, který nikdy nenastal (Amnesia Scanner)

Natálie Zehnalová 02.12.2019

Stojíme kolem dokola nevelkého pódia, sestávajícího ze třech oddělených platforem situovaných tak, aby se na představení dalo dívat i z vrchních pater majestátní budovy Kraftwerku.

Iba plakať v tmavých kútoch (The Paper Kites)

Jonáš Sudakov 27.11.2019

Pri akustických častiach nabádal barmanov, aby robili tie najtichšie drinky v ich živote a fanúšikov zas povzbudzoval, aby sa pripojili k spevu, iba keď poznajú slová...