Články / Sloupky/Blogy

Fanouškovská #1: Lee Hazlewood

Fanouškovská #1: Lee Hazlewood

Veronika Miksová | Články / Sloupky/Blogy | 25.08.2012

Je zvláštní v šestadvaceti ujíždět na americké country music. Ani nevím, kde se to ve mně bere. Za Lee Hazlewooda může obskurní setkání s Brunem Ferrari v jednom pražském vietnamském baru. Odnesla jsem si odtamtud Hazlewooda, nedůvěru ke koksu, kterým mě chtěl zásobovat, a „nebojsepoužítsvéženství“ radu. Tak aspoň ten Lee... Stylového hollywoodského kovboje s mrožím knírem znáte, pokud vám něco říkají songy These Boots Are Made for Walking, Summerwine či Friday’s Child. Tedy díky Yvonně Přenosilové (Boty proti lásce), Pavlu Bobkovi (Houston) či Moimir Papalescu and The Nihilists (Summerwine) ho posloucháte všichni. Jen o tom možná nevíte.

Lee Hazlewood se narodil v roce 1929 v oklahomském Mannfordu do rodiny olejáře. Jeho hudební vkus formovali popově založená matka a bluegrassový tatík, čile organizující taneční zábavy. Lee studoval lékařství na metodistické univerzitě v Dallasu a dokonce odsloužil rok a půl v korejské válce. Po propuštění ze služby se chytil jako DJ v arizonském rádiu KCKY, kde jako jeden z prvních upozornil na talent Elvise Presleyho. Producentskou a autorskou dráhu nastoupil v šestapadesátém, kdy pro rockabilly zpěváka Sanforda Clarka složil píseň The Fool.

Následovala spolupráce s legendou rockové kytary s typicky brnkavým (twangy) zvukem Duanem Eddym, která vyústila v hity jako Peter Gunn, Rebel Rouser či Movin’ ’n’ Groovin’. Vtipná historka se váže ke společnému nahrávání ve phoenixském studiu, které v roce 1957 nemělo dozvukovou komoru. Lee echo nutně potřeboval, zašel tedy na místní farmu, zahulákal do několika prázdných zásobníků na zrní, vybral ten správný, zacáloval dvě stě babek a Eddyho twangy bylo na světě.

Co dál? (Ne)očekávaná spolupráce s nejblonďatější Sinatrovou dcerou Nancy. Na kontě má třeba ty zatracené boty (These Boots Are Made for Walking, americká i britská jednička roku 1966). „Zpívej, jako by ti bylo šestnáct a šla bys na rande s pětačtyřicetiletým řidičem kamionu,“ zněla Hazlewoodova instrukce. Ze známých hitů pro ni napsal ještě Summerwine, So Long Babe, Friday’s Child či Something Stupid (duet s Frankem). Připomenout musíme i společný cowboy psychedelia duet Some Velvet Morning. Sexuální chemie mezi svěžím, nikoli nevinným sex symbolem a rezonujícím barytonem protřelého staršího kovboje Hazlewooda slavila úspěch.

Byl to právě Lee, kdo Nancy přetáhl od cukrkandlové pózy ke kočce s dlouhýma nohama, krátkou sukní a vlastním názorem. Rozvádíš se a lidi to vědí. Nastal čas přestat si hrát na „Nancy Nice Lady“. Začneš zpívat pro řidiče kamionů. Fungovalo to na všech společných albech (Nancy & Lee, Nancy & Lee Again, Nancy & Lee in Las Vegas, Nancy & Lee 3). A to s ní původně po zkušenosti s produkováním teenage tria Dino, Desi & Billy pracovat nechtěl – oblíbená skotská Chivas, Frank Sinatra a narychlo sezvaní Leeho přátelé mu naštěstí nedali na výběr.

Mihl se i kariérou Grama Parsonse, mixujícího rock a country za hranicí rozlišitelnosti (International Submarine Band), či legendárního producenta Phila Spectora. Vše korunují desítky vlastních sólovek; za poslech stojí debut Trouble Is a Lonesome Town (1963), alba Friday’s Child (1966), Love and Other Crimes (1968), Lee Hazlewood-ism: Its Cause and Cure (1967) nebo Cowboy in Sweden (1970), odkazující ke stejnojmennému surrealistickému filmu, který Hazlewood natočil ve Švédsku s Torbjörnem Axelmanem.

Styl Hazlewoodova hudebního projevu a jeho songů pro Nancy Sinatru dnes nálepkujeme jako cowboy psychedelia či saccharine underground. Upřímně řečeno, Lee se celý život pohyboval na pomezí popu, country a blues. Místy přepjatý romantismus orchestrální produkce, říznutý jižanskými goth historkami s poselstvím a pravidelně zalitý lahví Chivas dal vzniknout fenoménu tzv. lee-hazlewoodismu. A navíc weird cowboy look – indiánští předkové, snědá pleť, atraktivní drsná tvář a fenomenální baryton...

Tenhle storyteller vás vezme na výpravnou cestu (Long Black Train, I Move Around) vlakem (The Railroad, That Old Freight Train). Zajdete do všech zaplivaných putyk, kde s vámi bude hrát karty a žebrat o nalití (After Six). Navštívíte kámoše ve vězení (Me and Charlie, Hutchinson Jail), proberete politiku (Baghdad Knights), prožijete bezpočet románků (Look at That Woman, Your Sweet Love), zradu (Bugles in the Afternoon, Pour Man), samotu (Four Kinds of Lonely, Dark in My Heart) i psychedelický výlet do hlubin vlastního podvědomí (Some Velvet Morning). Na konci sebepoznávačky vás Lee doveze k sobě domů na poslední sklenku (Mannford, Oklahoma), ukáže vám, jaká byla Nancy kočka a jak si užívá důchod (My Autumn’s Done Come). Jo, ta je taky jeho. Koukáte, co? Napsal ji už v sedmatřiceti.

Stihl toho zkrátka hodně, a to je dobře. Tedy aspoň pro nás, kteří si jeho songy pouštíme jako předehru k westernovému večeru. Asi nejoceňovanější nahrávky vznikly v 60. a 70. letech, kdy byl na roztrhání, v devadesátkách jel pár úspěšných turné s Nancy a znovuvydání starších nahrávek mělo velkou odezvu u mladších ročníků. Jako inspiraci jej zmiňují Tindersticks, Sonic Youth, Nick Cave, Belle & Sebastian či Beck. Coverů je nepočítaně, jeden extra odpudivý nazpívala už i hvězda puberťáků Jessica Simpson.

V roce 2005 přišla ta mrcha – rakovina. Lee to nevzdal a důstojně se rozloučil poslední deskou Cake or Death, na které se podílela řada přátel. Pouť ukončil před čtyřmi lety v rodinném kruhu ve věku sedmdesáti osmi let. S úspěchem si tenhle pardál hlavu nikdy nelámal a komentoval ho s elegancí sobě vlastní: „Tyhle songy umožnily mým dětem chodit na ty nejlepší školy v Americe. Říká se jim hity. Bůh nám pomáhej.“

Info

Vyšlo ve Full Moonu #19> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Preview: ESNS 2022

redakce 17.01.2022

V rámci přesunutí kompletního programu do online prostředí sice některá jména zmizela, postrádáme hlavně Bob Vylan nebo Wu-Lu, ale i tak vybíráme ze tří stovek umělců.

Šejkr #70: Vyhlídky? Nadějné.

Michal Pařízek 14.01.2022

Ano, vyhlídky jsou nadějné, jak by ne. Krásný začátek roku, lepší alegorii pro časy, ve kterých žijeme, bychom asi nenašli... Kinterův Revolucionář a další... přísliby.

Desky roku 2021 podle Full Moonu: 1. místo

redakce 05.01.2022

Výroční anketa magazínu Full Moon odhalila počínaje s Novým rokem pátá až druhá místa a s premianty tu máme i celkové pořadí nejlepších loňských nahrávek.

Desky roku 2021 podle Full Moonu: 2. místo

redakce 04.01.2022

Tentokrát tu máme dvě ženy, každá s úplně jiným výrazovým rejstříkem, obě stejně přesvědčivé. Desky roku podle magazínu Full Moon.

Desky roku 2021 podle Full Moonu: 3. místo

redakce 03.01.2022

Výroční anketa magazínu Full Moonu pokračuje a po pátém a čtvrtém místě tu máme krásné třetí. Srážka světů nebo blízká setkání jiných druhů?

Desky roku 2021 podle Full Moonu: 4. místo

redakce 02.01.2022

Po včerejším pátém místě tu máme čtvrté ve výroční anketě magazínu Full Moon. Brno vs. Brighton!

Desky roku 2021 podle Full Moonu: 5. místo

redakce 01.01.2022

Pátá příčka Desky roku podle magazínu Full Moon přináší za rok 2021 pozoruhodné setkání, a takových nebude málo ani v dalších dílech tradiční ankety málo.

Šejkr #69: Open the gates!

Michal Pařízek 31.12.2021

A je to tady, poslední den roku. Bilancování nemám příliš v oblibě, ale nacházím na něm jednu zajímavou věc...

Šejkr #68: Přítulné bezpečí

Michal Pařízek 17.12.2021

Konec roku. Klasika. Jako by toho stresu nebylo celý rok dost, na závěr si to vždycky ještě vyšperkujeme...

Šejkr #67: „So be careful what you say for views...“

Michal Pařízek 03.12.2021

Nikdy jsem nehodnotil cizí motivace a odpovědnost, nebo dokonce jejich absenci. Jenže... i tenhle přístup vzal v poslední době za své.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace