Články / Sloupky/Blogy

Fanouškovská #1: Lee Hazlewood

Fanouškovská #1: Lee Hazlewood

Veronika Miksová | Články / Sloupky/Blogy | 25.08.2012

Je zvláštní v šestadvaceti ujíždět na americké country music. Ani nevím, kde se to ve mně bere. Za Lee Hazlewooda může obskurní setkání s Brunem Ferrari v jednom pražském vietnamském baru. Odnesla jsem si odtamtud Hazlewooda, nedůvěru ke koksu, kterým mě chtěl zásobovat, a „nebojsepoužítsvéženství“ radu. Tak aspoň ten Lee... Stylového hollywoodského kovboje s mrožím knírem znáte, pokud vám něco říkají songy These Boots Are Made for Walking, Summerwine či Friday’s Child. Tedy díky Yvonně Přenosilové (Boty proti lásce), Pavlu Bobkovi (Houston) či Moimir Papalescu and The Nihilists (Summerwine) ho posloucháte všichni. Jen o tom možná nevíte.

Lee Hazlewood se narodil v roce 1929 v oklahomském Mannfordu do rodiny olejáře. Jeho hudební vkus formovali popově založená matka a bluegrassový tatík, čile organizující taneční zábavy. Lee studoval lékařství na metodistické univerzitě v Dallasu a dokonce odsloužil rok a půl v korejské válce. Po propuštění ze služby se chytil jako DJ v arizonském rádiu KCKY, kde jako jeden z prvních upozornil na talent Elvise Presleyho. Producentskou a autorskou dráhu nastoupil v šestapadesátém, kdy pro rockabilly zpěváka Sanforda Clarka složil píseň The Fool.

Následovala spolupráce s legendou rockové kytary s typicky brnkavým (twangy) zvukem Duanem Eddym, která vyústila v hity jako Peter Gunn, Rebel Rouser či Movin’ ’n’ Groovin’. Vtipná historka se váže ke společnému nahrávání ve phoenixském studiu, které v roce 1957 nemělo dozvukovou komoru. Lee echo nutně potřeboval, zašel tedy na místní farmu, zahulákal do několika prázdných zásobníků na zrní, vybral ten správný, zacáloval dvě stě babek a Eddyho twangy bylo na světě.

Co dál? (Ne)očekávaná spolupráce s nejblonďatější Sinatrovou dcerou Nancy. Na kontě má třeba ty zatracené boty (These Boots Are Made for Walking, americká i britská jednička roku 1966). „Zpívej, jako by ti bylo šestnáct a šla bys na rande s pětačtyřicetiletým řidičem kamionu,“ zněla Hazlewoodova instrukce. Ze známých hitů pro ni napsal ještě Summerwine, So Long Babe, Friday’s Child či Something Stupid (duet s Frankem). Připomenout musíme i společný cowboy psychedelia duet Some Velvet Morning. Sexuální chemie mezi svěžím, nikoli nevinným sex symbolem a rezonujícím barytonem protřelého staršího kovboje Hazlewooda slavila úspěch.

Byl to právě Lee, kdo Nancy přetáhl od cukrkandlové pózy ke kočce s dlouhýma nohama, krátkou sukní a vlastním názorem. Rozvádíš se a lidi to vědí. Nastal čas přestat si hrát na „Nancy Nice Lady“. Začneš zpívat pro řidiče kamionů. Fungovalo to na všech společných albech (Nancy & Lee, Nancy & Lee Again, Nancy & Lee in Las Vegas, Nancy & Lee 3). A to s ní původně po zkušenosti s produkováním teenage tria Dino, Desi & Billy pracovat nechtěl – oblíbená skotská Chivas, Frank Sinatra a narychlo sezvaní Leeho přátelé mu naštěstí nedali na výběr.

Mihl se i kariérou Grama Parsonse, mixujícího rock a country za hranicí rozlišitelnosti (International Submarine Band), či legendárního producenta Phila Spectora. Vše korunují desítky vlastních sólovek; za poslech stojí debut Trouble Is a Lonesome Town (1963), alba Friday’s Child (1966), Love and Other Crimes (1968), Lee Hazlewood-ism: Its Cause and Cure (1967) nebo Cowboy in Sweden (1970), odkazující ke stejnojmennému surrealistickému filmu, který Hazlewood natočil ve Švédsku s Torbjörnem Axelmanem.

Styl Hazlewoodova hudebního projevu a jeho songů pro Nancy Sinatru dnes nálepkujeme jako cowboy psychedelia či saccharine underground. Upřímně řečeno, Lee se celý život pohyboval na pomezí popu, country a blues. Místy přepjatý romantismus orchestrální produkce, říznutý jižanskými goth historkami s poselstvím a pravidelně zalitý lahví Chivas dal vzniknout fenoménu tzv. lee-hazlewoodismu. A navíc weird cowboy look – indiánští předkové, snědá pleť, atraktivní drsná tvář a fenomenální baryton...

Tenhle storyteller vás vezme na výpravnou cestu (Long Black Train, I Move Around) vlakem (The Railroad, That Old Freight Train). Zajdete do všech zaplivaných putyk, kde s vámi bude hrát karty a žebrat o nalití (After Six). Navštívíte kámoše ve vězení (Me and Charlie, Hutchinson Jail), proberete politiku (Baghdad Knights), prožijete bezpočet románků (Look at That Woman, Your Sweet Love), zradu (Bugles in the Afternoon, Pour Man), samotu (Four Kinds of Lonely, Dark in My Heart) i psychedelický výlet do hlubin vlastního podvědomí (Some Velvet Morning). Na konci sebepoznávačky vás Lee doveze k sobě domů na poslední sklenku (Mannford, Oklahoma), ukáže vám, jaká byla Nancy kočka a jak si užívá důchod (My Autumn’s Done Come). Jo, ta je taky jeho. Koukáte, co? Napsal ji už v sedmatřiceti.

Stihl toho zkrátka hodně, a to je dobře. Tedy aspoň pro nás, kteří si jeho songy pouštíme jako předehru k westernovému večeru. Asi nejoceňovanější nahrávky vznikly v 60. a 70. letech, kdy byl na roztrhání, v devadesátkách jel pár úspěšných turné s Nancy a znovuvydání starších nahrávek mělo velkou odezvu u mladších ročníků. Jako inspiraci jej zmiňují Tindersticks, Sonic Youth, Nick Cave, Belle & Sebastian či Beck. Coverů je nepočítaně, jeden extra odpudivý nazpívala už i hvězda puberťáků Jessica Simpson.

V roce 2005 přišla ta mrcha – rakovina. Lee to nevzdal a důstojně se rozloučil poslední deskou Cake or Death, na které se podílela řada přátel. Pouť ukončil před čtyřmi lety v rodinném kruhu ve věku sedmdesáti osmi let. S úspěchem si tenhle pardál hlavu nikdy nelámal a komentoval ho s elegancí sobě vlastní: „Tyhle songy umožnily mým dětem chodit na ty nejlepší školy v Americe. Říká se jim hity. Bůh nám pomáhej.“

Info

Vyšlo ve Full Moonu #19> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Co právě v elektru kutěj: Mocné elektronické výboje slovenských mimozemšťanů

Richard Kutěj 27.06.2020

Slovenský elektronický label Aliens Production zásobuje mezinárodní scén povedenými releasy už od roku 1997. A mocně rozjel i letošní sezonu.

Jeden pytel pro všechny děcka. Jak se v Česku (ne)píše o novém rapu.

David Čajčík 25.06.2020

Hudební průmysl se změnil dávno, rap je nový pop, jen si toho česká žurnalistika nevšimla, respektive to odmítá reflektovat.

Cesto-pics.jpg no.3

Mária Karľaková 26.05.2020

Cestovanie nie je len o tom dostať sa na dané miesto, je o objavovaní, slobode, hľadaní, o prítomnom okamihu o tom, že samotná cesta je cieľ.

Singletone: Protomartyr – Worm in Heaven / Processed By the Boys

Štěpán Sukdol 17.05.2020

Iggy Pop o Protomartyr prohlásil, že jsou ta nejlepší kapela, co dnes v Americe mají. Postpunková parta z Detroitu slaví dekádu působení na scéně dvěma singly, brzo deskou.

Jako zabít naději

Michal Pařízek 15.05.2020

Uvolňování opatření pouhým zvyšováním kapacity kulturní akcí je úsměvné a jak již bylo řečeno, vychází z naprosté neznalosti prostředí a problematiky. Co bude dál?

Šejkr na doma: Na viděnou

Michal Pařízek 30.04.2020

Po půlhodinovém telefonátu s Brendonem z The Kill Devil Hills jsem chtěl psát o tom, jak se bojí o svoji hippie sestru... Poslední Šejkr na doma je tu.

Šejkr na doma: Spi sladce, potvoro

Michal Pařízek 29.04.2020

Gejzír vtipu a humorných situací – načala to Kateřina Konečná plamennou obhajobou maršála, který přišel o pomník, pak jsme viděli rozhořčeného Bohumila Pečínku a celé to završil Barťák.

Šejkr na doma: Básníci a bábovičky

Michal Pařízek 28.04.2020

„Tepláky jsou nové džíny.“ Někdy není jednoduché udržet si zdravý rozum, při sledování novinových titulků v poslední době je to ještě o poznání těžší.

Šejkr na doma: Ambulance horkých nápojů

Michal Pařízek 27.04.2020

Chybí mi kavárny. Možná víc než co jiného. Chybí mi jejich atmosféra, podivným způsobem kombinující ruch a klid, stejně jako možnost ji sdílet.

Sám doma #2: O křehkých lidech

cyril kosak 26.04.2020

Trocha mizantropie nikoho nezabije aneb o víře v dobrého člověka v časech nejen pandemických.