Články / Sloupky/Blogy

Fanouškovská #1: Lee Hazlewood

Fanouškovská #1: Lee Hazlewood

Veronika Miksová | Články / Sloupky/Blogy | 25.08.2012

Je zvláštní v šestadvaceti ujíždět na americké country music. Ani nevím, kde se to ve mně bere. Za Lee Hazlewooda může obskurní setkání s Brunem Ferrari v jednom pražském vietnamském baru. Odnesla jsem si odtamtud Hazlewooda, nedůvěru ke koksu, kterým mě chtěl zásobovat, a „nebojsepoužítsvéženství“ radu. Tak aspoň ten Lee... Stylového hollywoodského kovboje s mrožím knírem znáte, pokud vám něco říkají songy These Boots Are Made for Walking, Summerwine či Friday’s Child. Tedy díky Yvonně Přenosilové (Boty proti lásce), Pavlu Bobkovi (Houston) či Moimir Papalescu and The Nihilists (Summerwine) ho posloucháte všichni. Jen o tom možná nevíte.

Lee Hazlewood se narodil v roce 1929 v oklahomském Mannfordu do rodiny olejáře. Jeho hudební vkus formovali popově založená matka a bluegrassový tatík, čile organizující taneční zábavy. Lee studoval lékařství na metodistické univerzitě v Dallasu a dokonce odsloužil rok a půl v korejské válce. Po propuštění ze služby se chytil jako DJ v arizonském rádiu KCKY, kde jako jeden z prvních upozornil na talent Elvise Presleyho. Producentskou a autorskou dráhu nastoupil v šestapadesátém, kdy pro rockabilly zpěváka Sanforda Clarka složil píseň The Fool.

Následovala spolupráce s legendou rockové kytary s typicky brnkavým (twangy) zvukem Duanem Eddym, která vyústila v hity jako Peter Gunn, Rebel Rouser či Movin’ ’n’ Groovin’. Vtipná historka se váže ke společnému nahrávání ve phoenixském studiu, které v roce 1957 nemělo dozvukovou komoru. Lee echo nutně potřeboval, zašel tedy na místní farmu, zahulákal do několika prázdných zásobníků na zrní, vybral ten správný, zacáloval dvě stě babek a Eddyho twangy bylo na světě.

Co dál? (Ne)očekávaná spolupráce s nejblonďatější Sinatrovou dcerou Nancy. Na kontě má třeba ty zatracené boty (These Boots Are Made for Walking, americká i britská jednička roku 1966). „Zpívej, jako by ti bylo šestnáct a šla bys na rande s pětačtyřicetiletým řidičem kamionu,“ zněla Hazlewoodova instrukce. Ze známých hitů pro ni napsal ještě Summerwine, So Long Babe, Friday’s Child či Something Stupid (duet s Frankem). Připomenout musíme i společný cowboy psychedelia duet Some Velvet Morning. Sexuální chemie mezi svěžím, nikoli nevinným sex symbolem a rezonujícím barytonem protřelého staršího kovboje Hazlewooda slavila úspěch.

Byl to právě Lee, kdo Nancy přetáhl od cukrkandlové pózy ke kočce s dlouhýma nohama, krátkou sukní a vlastním názorem. Rozvádíš se a lidi to vědí. Nastal čas přestat si hrát na „Nancy Nice Lady“. Začneš zpívat pro řidiče kamionů. Fungovalo to na všech společných albech (Nancy & Lee, Nancy & Lee Again, Nancy & Lee in Las Vegas, Nancy & Lee 3). A to s ní původně po zkušenosti s produkováním teenage tria Dino, Desi & Billy pracovat nechtěl – oblíbená skotská Chivas, Frank Sinatra a narychlo sezvaní Leeho přátelé mu naštěstí nedali na výběr.

Mihl se i kariérou Grama Parsonse, mixujícího rock a country za hranicí rozlišitelnosti (International Submarine Band), či legendárního producenta Phila Spectora. Vše korunují desítky vlastních sólovek; za poslech stojí debut Trouble Is a Lonesome Town (1963), alba Friday’s Child (1966), Love and Other Crimes (1968), Lee Hazlewood-ism: Its Cause and Cure (1967) nebo Cowboy in Sweden (1970), odkazující ke stejnojmennému surrealistickému filmu, který Hazlewood natočil ve Švédsku s Torbjörnem Axelmanem.

Styl Hazlewoodova hudebního projevu a jeho songů pro Nancy Sinatru dnes nálepkujeme jako cowboy psychedelia či saccharine underground. Upřímně řečeno, Lee se celý život pohyboval na pomezí popu, country a blues. Místy přepjatý romantismus orchestrální produkce, říznutý jižanskými goth historkami s poselstvím a pravidelně zalitý lahví Chivas dal vzniknout fenoménu tzv. lee-hazlewoodismu. A navíc weird cowboy look – indiánští předkové, snědá pleť, atraktivní drsná tvář a fenomenální baryton...

Tenhle storyteller vás vezme na výpravnou cestu (Long Black Train, I Move Around) vlakem (The Railroad, That Old Freight Train). Zajdete do všech zaplivaných putyk, kde s vámi bude hrát karty a žebrat o nalití (After Six). Navštívíte kámoše ve vězení (Me and Charlie, Hutchinson Jail), proberete politiku (Baghdad Knights), prožijete bezpočet románků (Look at That Woman, Your Sweet Love), zradu (Bugles in the Afternoon, Pour Man), samotu (Four Kinds of Lonely, Dark in My Heart) i psychedelický výlet do hlubin vlastního podvědomí (Some Velvet Morning). Na konci sebepoznávačky vás Lee doveze k sobě domů na poslední sklenku (Mannford, Oklahoma), ukáže vám, jaká byla Nancy kočka a jak si užívá důchod (My Autumn’s Done Come). Jo, ta je taky jeho. Koukáte, co? Napsal ji už v sedmatřiceti.

Stihl toho zkrátka hodně, a to je dobře. Tedy aspoň pro nás, kteří si jeho songy pouštíme jako předehru k westernovému večeru. Asi nejoceňovanější nahrávky vznikly v 60. a 70. letech, kdy byl na roztrhání, v devadesátkách jel pár úspěšných turné s Nancy a znovuvydání starších nahrávek mělo velkou odezvu u mladších ročníků. Jako inspiraci jej zmiňují Tindersticks, Sonic Youth, Nick Cave, Belle & Sebastian či Beck. Coverů je nepočítaně, jeden extra odpudivý nazpívala už i hvězda puberťáků Jessica Simpson.

V roce 2005 přišla ta mrcha – rakovina. Lee to nevzdal a důstojně se rozloučil poslední deskou Cake or Death, na které se podílela řada přátel. Pouť ukončil před čtyřmi lety v rodinném kruhu ve věku sedmdesáti osmi let. S úspěchem si tenhle pardál hlavu nikdy nelámal a komentoval ho s elegancí sobě vlastní: „Tyhle songy umožnily mým dětem chodit na ty nejlepší školy v Americe. Říká se jim hity. Bůh nám pomáhej.“

Info

Vyšlo ve Full Moonu #19> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #126: „Ono se to k tobě blíží“

Michal Pařízek 22.03.2024

„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.

Preview: Jeden svět 2024

Ondra Helar 19.03.2024

Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.

Šejkr #125: Jako v křesle

Michal Pařízek 08.03.2024

Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.

Šejkr #124: „praise your cringe“

Michal Pařízek 23.02.2024

„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.

To nejlepší z první dekády festivalu Ment (Andraž Kajzer)

Andraž Kajzer 13.02.2024

Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.

Šejkr #123: To podstatné již…

Michal Pařízek 09.02.2024

Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...

Šejkr #122: „El color de los días“

Michal Pařízek 26.01.2024

„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.

Šejkr #121: Nanovo

Michal Pařízek 12.01.2024

Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?

Desky roku 2023 podle Full Moonu: 1. místo

redakce 04.01.2024

Výsledky nejsou nic menšího než vzrušující. Redakční hlasování o nejlepší nahrávku roku 2023 ovládli...

Desky roku 2023 podle Full Moonu: 2. místo

redakce 03.01.2024

Jedno údolí je magické i skličující, to druhé syrové a vznětlivé jako troudná sojka, neukojitelný hněv.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace