Anna Mašátová | Články / Reporty | 10.03.2013
„Dlouhá hnědá stezka přede mnou, vede kamkoliv si zvolím.“
Ještě se ani neusadil prach zvířený dusotem Ďáblova stáda Wabiho Daňka a parta jeho kovbojů zahodila sedla, aby se mohla vydat na noční jízdu po dálnici. Jednou ze zastávek jedinečné road movie se stal i pražský NoD.
Ti, kteří se nedokázali odtrhnout od baru, dostali díky předpísni čas na poslední cigaretu. Možná to byla i skladba na zahřátí, chladno bylo v sále citelné.
Ale pak už se Benzův kamion rozjel a vzal nás na nekonečnou cestu, zahalenou do jemně melancholického oparu. Na trasu ozářenou jen světly aut a hvězdným nebem.
Podmanivou audioprojekci podbarvoval vynikající živý soundtrack. Kytaristé Jan Foukal a Josef Štěpánek, bubeník David Landštof a basák Jan Lstibůrk vykouzlili spolu s vokalistkami Harvey Sisters působivou atmosféru zvláštního bezčasí, hodnou poetiky filmů Davida Lynche.
Průvodcem americkou dálavou byl Foukalův zpěv, prolínající se s vyprávěním řidičů na plátně. Tedy těch, které Whitman před 160 lety popisoval jako „návštěvníky mnoha vzdálených zemí, štamgasty dalekých obydlí, důvěrníky mužů a žen, pozorovatele měst a osamělé nádeníky“.
O čem vyprávěli? O tom, že nestačí mít jen velké auto, ale i velký kus odvahy a touhy po dobrodružství v srdci. Nebo o tom, že vás na cestě může potkat cokoliv – přátelé, nepřátelé, lásky, smrt nepozorných řidičů, kteří přijdou o život při žvatlání do mobilu, strach o rodinu. I pochyby, smutek, přízraky z minulosti či budoucnosti... Anebo nepotkáte 500 mil nikoho a zůstanete jen se svými myšlenkami. Divák tak může mít až mírný pocit voyeurství.
„Ach cesto, po které putuji, říkáš mi abych Tě neopouštěl?“
Neopustí, neboť to je jejich život. I Váš, pane Benzi.
Inspiračním zdrojem příběhu ztraceného řidiče kamionu, Johannese Benze, se stala báseň Walta Whitmana Song of the Open Road. A stejně jako básníkova sbírka Stébla trávy, je tento projekt něco krásného a jedinečného. Dalším odpočívadlem, na kterém Johannes Benz zaparkuje, bude pražské Baron Prášil Café. Vydejte se s ním na další štaci...
Johannes Benz
4. 3. 2013, NoD, Praha
www.johannesbenz.com
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.