Félicia félicité

„Vrh kostkou nezaručuje náhodu.“

„Tak ty se vyznáš v dnešní hudbě.“ „Jak vyznám? V jaké hudbě?“ „No v tom, co teď frčí, co se hraje…“ „A co frčí?“ Profesor Poledňák – snad se mu na obláčku dobře sedí – mluvil o hudbě sítí. Hudbě skupin sdružených kolem jednoho stylu, žánru, napříč světem. Hudba sítí po síti. Nemám tušení, co frčí. Sítě si dělají, co chtějí, jen Janáček je pořád stejný.

Jedna síťovina se sešla v pátek večer v Ponrepu. Nemohla jsem si to nechat ujít především kvůli místním měkkoučkým, plyšovým sedačkám. Hudba v kině, to znělo blaženě. Takže jsem samozřejmě skončila na zemi v uličce mezi sedadly. Laura Luna a Michal Kindernay mě bavili přesně pět minut. Na plátno promítali černobílé obrázky z malých kamer, které se jim točili kolem nasvícených kravinek, stromečku a něčeho stéblovitého. Výsledný efekt byl hypnoticky výmazový. Ovšem já myslela na to, že se někomu rozbila pračka. Možná mě mrzela ta sedačka, ale ubíjelo mě to jako tekno po ránu a stroboskopický efekt mi za tu epilepsii nestál.

Když měla po deváté přijít Félicia, pohodlně jsem se uvelebila v přední řadě. Očividně nervózní pořadatel, Ondřej Lasák ve velmi útlých džínách, Féliciu uvedl. Ta neměla tušení, co se vykládá, ale byla velice v pohodě a mazlila se s kulatou sklenkou červeného. Povídala, že je nadšená, protože když hraje experimentální hudbu, tak u toho bývá pár lidí, a tady je plno. Pak si sundala boty a šla hrát.

Na začátku jsem nevěděla, jestli má filmy předvybrané. Zvlášť protože první byl kolážovitý Man Ray, který o pár dní předtím běžel u orchestru Berg, a já tak nabyla dojmu, že je to teď asi nějaká univerzální projekce. Spojení hudby s plátnem jsem necítila. Druhá byla obdobná Man Rayova hříčka, ale s promyšlenějším konceptem o „cestovatelích“, co jedou na „hrad“. Fotograf se tam promenoval s přáteli s punčochami na obličeji a v dobových plavkách: „žena žonglérka“ si pod vodou házela míčky, „Piscinéma“ byl na tu dobu působivý efekt pozpátku přehrané scény. Tahle dada náhodovost, která se učí ve školách jako Tristan Tzara, krásně konvenovala s šumem a břinkotem, co vytvářela Félicia. Spojovala se tu nahodilost, hravost a lehká absurdita Man Rayových scének s náhodnými zvuky vytvářenými někdy zbytečně složitě a rádoby komplikovaně na klubko drátů a klávesy. Komentář o tom, čím vším Félicia zvuk prohání, božínku, přeci nejsme zas u toho, že čím víc čokolády, tím lepší dort. Já tuhle ochutnala u Erhartů čokoládovou kouli a bylo to jako otrava cukrem, nevím, který sadista tu věc vymyslel. Pro mě za mě mohla hrát na dřevěnou flétnu vlastní výroby.

V tiché pauze, kdy se zakládal film, upozornila na mechanický zvuk kazeťáku, který pouštěla ze smyčky: „Pojďme na chvíli ocenit ten zvuk, je to něco vzácného, ten stroj to dělá sám o sobě. Víte, jako když v Twin Peaks přeskakuje deska.“ À propos, zakládání filmu: považuji za nesmírně roztomilé, když se mi někdo omlouvá za pár minut pauzy mezi snímky, protože je třeba založit filmový pás. Skutečně už jsme v té fázi, kdy všechno musí mít raketový start? Poslední, Moholy Nagy, byl spíš už jen pro zajímavost. Félicia Atkinson s sebou do Prahy přivezla svoje poslední album A Readymade Ceremony, a pokud máte rádi moderní poetiku s francouzským přízvukem a lehkým sarkasmem, tak jste prošvihli příležitost koupit si její vinyl za krásné tři stovky. Venku už nepršelo, já držkovala na čumily ze Signalu a jela domů.