Články / Reporty

Filmové Hradiště 2019 II: Pieta za Konibar

Filmové Hradiště 2019 II: Pieta za Konibar

Jakub Šíma, Michal Smrčina | Články / Reporty | 29.07.2019

Po několika dnech průzkumu Uherského Hradiště musíme bohužel konstatovat, že genius loci utrpěl několik malých, ale o to bolestivějších ran. Radost, jakou máte při objevení místa plného lokálního koloritu, místa, které je vám oporou, když máte mezi filmy přebytečný čas nebo si jen chcete dát pár piv v neopakovatelné místní atmosféře, tato radost je znevážena smutkem, který přichází, pokud ono místo mizí.

Letos nemilosrdná ruka trhu (nebo osudu?) tnula do našich nejměkčích štamgastských tkání a došlo nejen na pivnici U Tesaře, ale také na bájný Konibar, pro mnohé symbol lokální filmové školy. Co hůř, dostalo se i na málo známou nápojku nedaleko hlavního náměstí, situovanou zřejmě do věže městského opevnění a zaměřující se na sortiment starobylých limonád a poněkud méně vzácných lahváčů. A s tím se nedá hnout. Neodehrají se tak již rozhovory v pivnici s místními o úskalích a radostech života na Slovácku, ani žádný ze slavných hostů nezavítá do kouzelných prostor bývalého koňského výseku, důvěrně známého pod názvem Konibar. Před jeho dveřmi se mezitím začaly objevovat svíčky a květiny od zdrcených festivalových hostí. Nezbývá než zatlačit slzu a vrhnout se na průzkum periferie, kde objevujeme možnost spaní ve volné přírodě.

Minulý rok přibyla mezi programovými bloky sekce Ikona věnovaná vždy jednomu z význačných současných režisérů. Loni padla volba na Larse von Triera, letos na Michaela Hanekeho. Společně s tím si dramaturgové vytyčili cíl dovézt někoho z blízkých spolupracovníků režiséra (když už režisér sám je příliš velké sousto) a také jednoho zástupce akademické sféry, který se danému tématu věnuje. Letos je jedním z nejcennějších hostů Christian Berger, dlouholetý Hanekeho dvorní kameraman. Škoda jen, že na diskuze následující po projekcích zůstává v sále pravidelně jen zlomek diváků, což nevyhnutelně nabourává jejich atmosféru.

Při jedné z nich padla od Christiana Bergera otázka do publika, zda-li nejsou Hanekeho filmy svou výstavbou až příliš pomalé a rozvláčné. Nedočkal se jednoznačné odpovědi. Například v případě filmu Bennyho video funguje výborně nálada filmu a pomalé tempo vyprávění z ní dokáže těžit a pracovat a s ní. Benny je dítě vyrůstající bez výraznějšího zájmu kariérně orientovaných rodičů, a tak si ve svém pokoji vybuduje vlastní svět sestávající z množství videokazet. Zálibu si najde v násilí, což nadále utváří jeho sociální normy a přístup k vnějšímu světu. K nadčasovosti tématu v dnešní hypervizuální době s možností dobrovolné ostrakizace snad není co dodávat.

Oproti tomu snímek Utajený nabízí nepříliš dobře fungující dramatickou zápletku, u níž máte především pocit, že se nic moc dramatického neděje a všechny postavy se chovají hystericky a nesympaticky. To platí dvakrát o hlavní postavě Georgese, jemuž od půlky filmu za jeho neschopnost žít s hříchy dětství přejete (ideálně) okamžitou smrt. Čekání na vyvrcholení nabídne překvapivou scénu sebevraždy, ale tím veškeré napětí končí. Jeden je překvapen, s jak rozdílnými pocity ze dvou Hanekeho filmů odchází.

fotogalerie z neděle naleznete tady i tu

Dalším z letošních hostů je Alexej German mladší, syn režiséra Alexeje Germana. V tomto případě rozhodně platí, že jablko nepadlo daleko od stromu, a stejně jako otec se také syn ve své tvorbě velmi důsledně vyrovnává především s historickými tématy. Ve filmu Papírový voják došlo na období studené války a vyostřené téma první cesty člověka do kosmu. Vyprávění z pohledu lékaře, jenž má na starosti přípravu kosmonautů, pracuje s dilematem pramenícím z nezbytnosti plnit zadaný úkol a zároveň z obavy o vlastní život. Chladná a podmáčená kazašská step, kde se děj odehrává, pomáhá vytvářet pochmurnou, až tíživou atmosféru celého snímku. Co ale získává po vizuální stránce, to ztrácí na dialozích, které jsou rozvláčné a často až příliš vzdálené ústřednímu tématu.

Neděle, čas poobědových pohádek. Lištičky od Williama Wylera by se mohly zdát odpočinkovým materiálem, ale není tomu tak. Film podle divadelní hry Lillian Hellmanové z prostředí amerického maloměsta a bezcitné podnikatelské rodiny na přelomu minulého století je zajímavý i formálně. Každý záběr má své opodstatnění, odráží podobu narace, dané situace, nadto s jedinečným hereckým podáním Bette Davisové. Film plný cynických momentů má i romantickou zápletku, díky které nakonec bere i relativně šťastné vyústění.

Že je Konibar u konce s dechem? Dnes půjdu na ono místo pietně položit koňskou klobásu a věnec, třeba budou vrata do výseku otevřené. Úroveň si nicméně drží vinárna U Ovečky, která zve dovnitř i navzdory víkendové zavíračce a jejíž vstup tvoří ezoterické korálky. A uvnitř se nalézá bodrá společnost několika anglosaských filmařů. K tanci jim vyhrává místní cimbálovka složená z místních frajerů postaršího věku, jejichž společným jmenovatelem je úctyhodný knír a jiskra v oku.

Info

Letní filmová škola
26. července - 4. srpna 2019
Uherské Hradiště

foto: Romana Kovácsová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hromadná meditace s Ólafurem Arnaldsem

Adéla Poláková 21.11.2019

Arnalds se vrací s otázkou, zda v České republice vstávají lidi skutečně ve čtyři ráno, jak mu namluvil kolega-violista. Publikum se dá do smíchu.

Blahodárný vliv dlouhé cesty z Hostomic aneb O pomnožných jen slepě (Charli XCX)

Michal Smrčina 18.11.2019

Jestli si mě Charli XCX nemusela stoprocentně získat v rámci poklidného, mondénního poslechu, pak lze tvrdit, že její živá přítomnost je divoká a strhující.

Blues Alive: Oslava svobody

Jiří Vladimír Matýsek 17.11.2019

I v sobotu se držela laťka kvality na vysoké úrovni a nijak se neubíralo ani na obdivuhodné pestrosti, s níž se podařilo letošní program postavit.

„Que me des diez euros!“ aneb bikram jóga v Underdogs’

Cyril Nováček 17.11.2019

Do vůně stále doutnajících santalových tyčinek nastupuje punková diva z Compostely s kuklou na hlavě a hned od začátku pouští jednu vlnu breakcoru a drum and bassu za druhou.

Dav roztopený chladom... (Mayhem)

Lucia Banáková 17.11.2019

Jednorožce, zvratky a poctivý nórsky black metal.

Blues Alive: Neobyčejní a obyčejní

Jiří Vladimír Matýsek 16.11.2019

Blues is life, blues is alive (and well). A taky může nabývat spousty podob.

Hey, How Ya Doin’? (De La Soul)

David Bláha 15.11.2019

De La Soul předváděli veteránsky bezchybný rap poháněný roky prověřenými beaty. Setlist ale nebyl nostalgickým přehráváním debutové desky...

Blues Alive: Třikrát jinak. A The Stooges

Jiří Vladimír Matýsek 15.11.2019

Personal Jesus od Depeche Mode nebyla ten večer jediná píseň, která na bluesových pódiích moc často nezní.

O čem stojí za to zpívat (The Lumineers)

Anna Valentová 12.11.2019

The Lumineers předvedli show adekvátní svému jménu, přesto celému večeru chyběl nějaký skutečně výjimečný moment.

Hádanky z Utrechtu #4: Všechno je, jak má být

Michal Pařízek 11.11.2019

O duchu ve stroji se bavíme staletí, Holly Herndon to dokázala obrátit vzhůru nohama – pomocí strojů vytvořila emoce tak důvěrné...