Články / Sloupky/Blogy

Filmovka 2018 z vlaku III.: Karel Höger a vzpoura koťat

Filmovka 2018 z vlaku III.: Karel Höger a vzpoura koťat

Veronika Havlová | Články / Sloupky/Blogy | 04.08.2018

Mezi zastávkami Nové Sady a Hlavní nádraží jel dnes ráno vedle naší tramvaje po kolejích Karel Höger. Nikoli, nejde o halucinace způsobené již pětidenním vlakovým pendlováním mezi Brnem a Hradištěm. Jméno zvěčnělého barda totiž nese tramvaj, kterou si takto v rámci pěkné akce DPMB pojmenovala čtvrť Královo Pole. Karel Höger (bard, nikoli tramvaj), hrál navíc ve filmu, který pro mě na letošní LFŠ zatím představuje nejpříjemnější překvapení.

Jarní povětří (r. Ladislav Helge, 1961) je uváděno v sekci Filmová čítanka: Roztržená opona, která se snaží na čtyřech tematicky blízkých dvojicích filmů, vždy po jednom z USA a ČSSR, ukázat pestré podoby filmové propagandy na obou stranách železné opony. Přiznávám se, že šlo tak trochu o nouzovou volbu. Navíc bylo jasné, že pokud bude úvod Aleše Římana delší než šest minut, budu muset ještě před koncem utíkat na vlak. Úvod trval minut devět.

Jarní povětří bylo natočeno k 40. výročí založení KSČ a rovnou i ke 13. výročí Vítězného února. To zní, jako bychom se měli připravit na pořádnou dávku soudružského patosu, překrucování dějin, hřímání a sborového zpěvu. Ladislav Helge ovšem točil filmy úplně jiného druhu. Už jeho debut Škola otců (1957) byl citlivou ale důraznou kritikou rodinných a společenských poměrů na jihomoravském maloměstě (natáčel se převážně v Mikulově), silně ovlivněných stranickou hierarchií. Už tady je ale vidět, že Helgeho zajímá především vztahová dynamika v rodinách, vztahy rodičů a dětí, vztahy mezi manželi. Dovedl je zachytit v celé jejich komplikovanosti a mnohovrstevnatosti. Tím jsou jeho filmy nadčasové a Ladislav Helge tak pro mě aspiruje na titul našeho nejlepšího neznámého režiséra. S filmem na politickou objednávku se popasoval skutečně se ctí. Je až neuvěřitelné, jak může být film o únorovém komunistickém puči neschematický. Však se taky málem nedočkal premiéry a po roce 1968 se nepromítal už vůbec.

V centru filmu stojí Jana (výborná Libuše Švormová). Mladá vysokoškolačka, dívka z dobré buržoazní rodiny, která se však už rok tajně schází se studentem medicíny Jindrou (Jiří Vala), takto předsedou studentské stranické buňky. Její otec (Karel Höger) je distingovaný pán, který pije čaj z míšeňského porcelánu a v knihovně má fotku Masaryka. Svou dceru miluje, od malička spolu mají výborný vztah. Jana je tichá, milá a nenápadná. Slušně vychované děvče, které nechce nikoho zarmoutit. Pomalu ale jistě však začíná chápat, a diváci s ní, že je v podstatě jen loutkou, kterou vodí muži. Jak Jindra, tak její otec vědí vždy lépe než ona, co si Jana vlastně myslí, jaká je a co je pro ni nejlepší. A Jana by chtěla konečně zjistit, jaká je doopravdy, sama za sebe. Začne to nenápadně, když se ohrazuje proti oslovení kotě. Pokračuje to jejím vyplněním přihlášky do Strany, proti němuž je nejen její otec („Hlavně se nepleť do politiky, vůbec nevíš, co je to za špínu.“), stejně jako její milý („Není to nic pro tebe, vůbec nevíš, co to obnáší.“). A končí to otevřenou vzpourou, kdy vyčte otci jeho prospěchářský vstup do KSČ a odchází z domu. Ovšem nikoli k Jindrovi do podnájmu, ale na koleje k přítelkyni Zorce. V závěrečné scéně je jasné, že pokud bude vztah s Jindrou pokračovat, bude to vztah dvou rovnocenných bytostí.

Ve filmu se objeví i tematika ztracené válečné generace: Jindra a jeho přátelé dokončují vysokou jako skoro třicátníci („fotři ve školních lavicích“), jsou mezi nimi i otcové dětí, kteří žijí ze stipendií a bydlí v rušných sdílených studentských podnájmech. Dojde i na odhalení nepěkného ledví navenek spořádaných manželství. Vztah Janiných rodičů je za fasádou úsměvů a korektní komunikace plný výčitek a hořkosti. Oba mají pocit, že se obětovali pro rodinu. Matka byla vmanipulována do pozice hloupé ženy, která může své schopnosti projevit maximálně v kuchyni. Zpětně chápeme, že špičkování, které jsme na počátku filmu mohli vnímat jako nevinné, bylo ve skutečnosti poměrně nepěkným otcovým ponižováním matky (“ty se nemusíš bát, vařečky nezestátní”).

Ano, ve filmu se dočkáme i na stranických schůzí, provolávání hesel a sborového zpěvu. Ale všechno to působí tak nějak normálně. Zcela tu chybí bezchybní a dokonale šťastní soudruzi, zároveň nikdo nepůsobí pohledem dneška jako nějaké zločinné bolševické monstrum. Vstup do strany je tu něco, co je prostě momentálně mezi mladými celkem in, navíc je to dobrý prostředek vzpoury proti měšťáckým rodičům. Někdo by mohl namítnout, že v tom je právě nebezpečnost filmu. A že je nebezpečné zobrazovat komunisty jako úplně normální mladé lidi. Ale když on je Helgeho pohled mnohem blíž realitě. A pomůže nám pochopit, kde se všichni ti komunisti „najednou“ vzali.

Každopádně je úžasný zážitek jít na film o Vítězném únoru a dostat vztahové drama o emancipaci mladé ženy tak dobře natočené a napsané, že je pořád aktuální. Cestou ve vlaku do Brna jsem si pak představovala, jaké by to bylo, kdyby si z Jany vzala příklad středeční hostka LFŠ Iva Janžurová. To by pak slizkému Jaroslavu Sedláčkovi, který moderoval debatu po filmu Pane, vy jste vdova, mohla znechuceně říct: „Přestaň mi laskavě říkat Ivuško!“

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #84: „Je jedno, že spíš, ono si ťa to počká…“

Michal Pařízek 29.07.2022

„Do deseti let tady všichni shoříme.“ Ano, na zahrádce před Veletržním palácem padají i takovéto věty. Není se čemu divit.

Šejkr #83: Zázrak na letisku

Michal Pařízek 15.07.2022

„Když něco považuješ za zázrak, tak se toho jen tak nevzdáš,“ říká Michal Kaščák v rozhovoru pro bulletin festivalu Pohoda a moc dobře ví, o čem mluví.

Pohoda Festival 2022: To nejlepší

redakce 11.07.2022

Festival, na který jezdíme velmi často a ne pouze po jednotlivcích? Letos se vypravili i nováčci, vedle nich jsme oslovili i kamarády z řad médií nebo hudebníků, které jsme na…

Šejkr #82: Otevřete si okno

Michal Pařízek 01.07.2022

„Dunaj s Bittovou, Nick Cave, Mňága. Během dvou dní. Devadesátky jsou zpět. Když si nezapomenu vzít léky, bude to pěkný týden,“ nechal se Jindřich Šídlo, smál jsem se dvacet minut.

Za polárním kruhem hudby (Kora et le Mechanix)

prof. Neutrino 24.06.2022

Nabízí se aluze na slavné album Eskimo (1977) konceptualistů The Residents, kteří na něm zpracovali život inuitské vesnice. Expedice: Má láska aneb Le Pole Nord.

Preview: Crime & the City Solution

redakce 21.06.2022

Tohle bude svátek. Kdy naposledy se stalo, že se během dvou dnů v Česku objevili Crime & the City Solution a Nick Cave? Správná odpověď je... nikdy.

Vstupní prohlídka: Tramhaus (nl)

redakce 20.06.2022

Anglický novinář Richard Foster (The Quietus nebo Louder Than War) mluví o rotterdamské kapele Tramhaus jako o jednom z největších tajemství místní scény.

Šejkr #81: Me miras pero no me ves

Michal Pařízek 17.06.2022

Deset dní na cestě, respektive na festivalu. Praha, Barcelona, Lublaň a zpátky. To je život, chtělo by se říct. A vlastně možná jo. Jenže ne vždycky je to tak růžové,…

Ment 2022 – To nejlepší

redakce 13.06.2022

První střípky dojmů a emocí z letošního ročníku festivalu Ment ve slovinské metropoli. Podrobnější info, historky a drby čtěte v letním dvojčísle.

Primavera Sound 2022 – to nejlepší

redakce 06.06.2022

Tradičně vybíráme to nejzajímavější z prvního víkendu, legendy i nová jména, obsáhlý report s historkami čekejte v letním dvojčísle magazínu Full Moon.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace