Články / Sloupky/Blogy

Filmový LF(Š)védský stůl 2: Dumontův Život Briana a daň z vedra

Filmový LF(Š)védský stůl 2: Dumontův Život Briana a daň z vedra

Jaroslav Kejzlar | Články / Sloupky/Blogy | 04.08.2017

Vedro. Vedro, při kterém se už skoro nedá myslet, natož se nořit do děl Andreje Tarkovského. Z původního standardu tří až čtyř filmů denně se můj pobyt na Filmovce mění na pravidelný celodenní boj se sluncem a vydýchanými sály. Ubývající kyslík ve Slováckém divadle při projekci tříhodinového Andreje Rubleva jako by se stával další složkou zážitku v rámci nějakého 4D. Naštěstí je na co se koukat, třeba na Tarkovského cvičení v práci s kamerou nebo v obrazové symbolice. I když je pravda, že hlubokými filozofickými myšlenkami protkané snímky tohoto sovětského velikána musí člověk v rámci sebelásky dávkovat postupně. Víc než jeden za festival pro mě asi nepřichází v úvahu.

Doháním taky nedávné resty. Muzikál Janička mi utekl ve Varech, a tak jsem se těšil, že se do téhle osobité verze slavného příběhu konečně pořádně ponořím. Jak se ukázalo, režisér Bruno Dumont jede na něčem hodně tvrdém, protože s šíleností, jakou pojal svět kolem Jany z Arku, si upřímně nezadá ani Život Briana. Janička ale přirozeně stojí na něčem úplně jiném než film populárních Monty Python. Jelikož jsou samotné dialogy a myšlenky nedotčené a zůstávají ve vší své hloubce a složitosti, humor závisí na faktu, že vylétají z úst zhruba osmiletých dětí a za zvuků pořádně tvrdé muziky. Je pravda, že tohle mě na Janičce bavilo – představa, že konzervativním divákům může vadit pouze to, jak herci vypadají a jak se chovají, protože repliky a moudra pronášejí se vší vážností.


Problém je, že nekonečný headbanging na metalové skladby, provázející muzikálové výstupy, se po čase děsně přejí – jde skutečně do úmoru stále o to samé. Dumont jako by ani nechtěl, aby lidé před plátnem dávali pozor. Z Janičky se tak nakonec stává občasná celosálová zábava, při které si lidé vyměňují svoje pocity z očí do očí a sem tam propukají v hysterický smích z absurdně nehodících se kreací (nebo tiše vyčkávají, až taková pasáž přijde). Vydržet u něčeho podobného bezmála dvě hodiny mi přijde trochu jako ztráta času.

K tomu nejzajímavějšímu na letošní LFŠ patří určitě sekce švédských snímků, a tak jsem se vypravil na romantickou komedii Za štěstím z roku 1920. O hudební doprovod se postaral přední český klavírista Ivo Kahánek – a ačkoliv Za štěstím je i díky častému střídání záběrů poměrně pestrým němým filmem, hlavní hvězdou projekce byl právě on. Například totiž umně varioval Chopinovu Fantasii Impromtu v závislosti na tom, do jaké atmosféry se příběh zrovna vyvinul.

A na závěr specifický zážitek z maďarského komediálního dramatu O těle a duši. Novinka režisérky Indiko Enyedi letos získala Zlatého medvěda za nejlepší film na Berlinale. Netradiční romance z prostředí jatek k sobě svede životem unaveného ředitele a upjatou inspektorku kvality masa. V nejsilnější scéně celého filmu, kdy teče krev proudem, dolehla atmosféra a podnebí v sále na jednu slečnu natolik, že se sesypala ze židle. Prozatím nejteplejší den Filmovky si nakonec přeci jen vyžádal svou daň. Projekce byla na patnáct minut přerušena, slečně poskytnuta první pomoc a zprávu ze štábu říkají, že neutrpěla výraznější šrám ani na těle ani na duši.

Info

42. Letní filmová škola
28. července - 6. srpna 2017
www.lfs.cz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Co právě v elektru kutěj: Mocné elektronické výboje slovenských mimozemšťanů

Richard Kutěj 27.06.2020

Slovenský elektronický label Aliens Production zásobuje mezinárodní scén povedenými releasy už od roku 1997. A mocně rozjel i letošní sezonu.

Jeden pytel pro všechny děcka. Jak se v Česku (ne)píše o novém rapu.

David Čajčík 25.06.2020

Hudební průmysl se změnil dávno, rap je nový pop, jen si toho česká žurnalistika nevšimla, respektive to odmítá reflektovat.

Cesto-pics.jpg no.3

Mária Karľaková 26.05.2020

Cestovanie nie je len o tom dostať sa na dané miesto, je o objavovaní, slobode, hľadaní, o prítomnom okamihu o tom, že samotná cesta je cieľ.

Singletone: Protomartyr – Worm in Heaven / Processed By the Boys

Štěpán Sukdol 17.05.2020

Iggy Pop o Protomartyr prohlásil, že jsou ta nejlepší kapela, co dnes v Americe mají. Postpunková parta z Detroitu slaví dekádu působení na scéně dvěma singly, brzo deskou.

Jako zabít naději

Michal Pařízek 15.05.2020

Uvolňování opatření pouhým zvyšováním kapacity kulturní akcí je úsměvné a jak již bylo řečeno, vychází z naprosté neznalosti prostředí a problematiky. Co bude dál?

Šejkr na doma: Na viděnou

Michal Pařízek 30.04.2020

Po půlhodinovém telefonátu s Brendonem z The Kill Devil Hills jsem chtěl psát o tom, jak se bojí o svoji hippie sestru... Poslední Šejkr na doma je tu.

Šejkr na doma: Spi sladce, potvoro

Michal Pařízek 29.04.2020

Gejzír vtipu a humorných situací – načala to Kateřina Konečná plamennou obhajobou maršála, který přišel o pomník, pak jsme viděli rozhořčeného Bohumila Pečínku a celé to završil Barťák.

Šejkr na doma: Básníci a bábovičky

Michal Pařízek 28.04.2020

„Tepláky jsou nové džíny.“ Někdy není jednoduché udržet si zdravý rozum, při sledování novinových titulků v poslední době je to ještě o poznání těžší.

Šejkr na doma: Ambulance horkých nápojů

Michal Pařízek 27.04.2020

Chybí mi kavárny. Možná víc než co jiného. Chybí mi jejich atmosféra, podivným způsobem kombinující ruch a klid, stejně jako možnost ji sdílet.

Sám doma #2: O křehkých lidech

cyril kosak 26.04.2020

Trocha mizantropie nikoho nezabije aneb o víře v dobrého člověka v časech nejen pandemických.