Články / Sloupky/Blogy

Filmový LF(Š)védský stůl 2: Dumontův Život Briana a daň z vedra

Filmový LF(Š)védský stůl 2: Dumontův Život Briana a daň z vedra

Jaroslav Kejzlar | Články / Sloupky/Blogy | 04.08.2017

Vedro. Vedro, při kterém se už skoro nedá myslet, natož se nořit do děl Andreje Tarkovského. Z původního standardu tří až čtyř filmů denně se můj pobyt na Filmovce mění na pravidelný celodenní boj se sluncem a vydýchanými sály. Ubývající kyslík ve Slováckém divadle při projekci tříhodinového Andreje Rubleva jako by se stával další složkou zážitku v rámci nějakého 4D. Naštěstí je na co se koukat, třeba na Tarkovského cvičení v práci s kamerou nebo v obrazové symbolice. I když je pravda, že hlubokými filozofickými myšlenkami protkané snímky tohoto sovětského velikána musí člověk v rámci sebelásky dávkovat postupně. Víc než jeden za festival pro mě asi nepřichází v úvahu.

Doháním taky nedávné resty. Muzikál Janička mi utekl ve Varech, a tak jsem se těšil, že se do téhle osobité verze slavného příběhu konečně pořádně ponořím. Jak se ukázalo, režisér Bruno Dumont jede na něčem hodně tvrdém, protože s šíleností, jakou pojal svět kolem Jany z Arku, si upřímně nezadá ani Život Briana. Janička ale přirozeně stojí na něčem úplně jiném než film populárních Monty Python. Jelikož jsou samotné dialogy a myšlenky nedotčené a zůstávají ve vší své hloubce a složitosti, humor závisí na faktu, že vylétají z úst zhruba osmiletých dětí a za zvuků pořádně tvrdé muziky. Je pravda, že tohle mě na Janičce bavilo – představa, že konzervativním divákům může vadit pouze to, jak herci vypadají a jak se chovají, protože repliky a moudra pronášejí se vší vážností.


Problém je, že nekonečný headbanging na metalové skladby, provázející muzikálové výstupy, se po čase děsně přejí – jde skutečně do úmoru stále o to samé. Dumont jako by ani nechtěl, aby lidé před plátnem dávali pozor. Z Janičky se tak nakonec stává občasná celosálová zábava, při které si lidé vyměňují svoje pocity z očí do očí a sem tam propukají v hysterický smích z absurdně nehodících se kreací (nebo tiše vyčkávají, až taková pasáž přijde). Vydržet u něčeho podobného bezmála dvě hodiny mi přijde trochu jako ztráta času.

K tomu nejzajímavějšímu na letošní LFŠ patří určitě sekce švédských snímků, a tak jsem se vypravil na romantickou komedii Za štěstím z roku 1920. O hudební doprovod se postaral přední český klavírista Ivo Kahánek – a ačkoliv Za štěstím je i díky častému střídání záběrů poměrně pestrým němým filmem, hlavní hvězdou projekce byl právě on. Například totiž umně varioval Chopinovu Fantasii Impromtu v závislosti na tom, do jaké atmosféry se příběh zrovna vyvinul.

A na závěr specifický zážitek z maďarského komediálního dramatu O těle a duši. Novinka režisérky Indiko Enyedi letos získala Zlatého medvěda za nejlepší film na Berlinale. Netradiční romance z prostředí jatek k sobě svede životem unaveného ředitele a upjatou inspektorku kvality masa. V nejsilnější scéně celého filmu, kdy teče krev proudem, dolehla atmosféra a podnebí v sále na jednu slečnu natolik, že se sesypala ze židle. Prozatím nejteplejší den Filmovky si nakonec přeci jen vyžádal svou daň. Projekce byla na patnáct minut přerušena, slečně poskytnuta první pomoc a zprávu ze štábu říkají, že neutrpěla výraznější šrám ani na těle ani na duši.

Info

42. Letní filmová škola
28. července - 6. srpna 2017
www.lfs.cz

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Šejkr #78: Potopa

Michal Pařízek 06.05.2022

Chodit pozdě může být i výhoda. Je hodina po začátku tiskovky, Rudolfinum je v podstatě prázdné...

Sharpe 2022: To nejlepší

redakce 26.04.2022

Po reportu a fotogalerii ještě přinášíme obvyklé shromáždění vrcholů přehlídky, oslovili jsme taky další obvyklé podezřelé, kamarády a jiné celebrity.

Šejkr #77: Prokopat se ven

Michal Pařízek 22.04.2022

Nedávno mi jeden známý v baru říkal, že mu dnešní doba občas připomíná jakési „vylepšené devadesátky“. Upřímně mě to vyděsilo, hlubší definici jsem z něj nedostal, třeba ji ani neznal.

Свiт нiколи не буде колишнiм (Svět nikdy nebude stejný)

Alexander Proletarskyi 20.04.2022

Publikujeme v ukrajinštině hlavní text Full Moonu #132 od novináře, fotografa a hudebního aktivisty Alexandra Proletarského, který přispívá do magazínů Sho nebo Karabas Live a žije v Oděse.

Šejkr #76: „Almond caramel frappe pineapple root beer“

Michal Pařízek 08.04.2022

Když vás jednou nepustí do oblíbeného baru, tak to může být i výhra. Historka se váže ke středečnímu večeru, nakonec jsme s kamarádkou skončili o pár bloků níže ve Vrškách…

Šejkr #75: Znenadání

Michal Pařízek 25.03.2022

Když jsem ze schránky vytahoval pohled s obrazem mračného západu slunce nad Virginií, fakt jsem se divil...

Preview: Jeden svět 2022

Ondra Helar 20.03.2022

Téma festivalu dokumentárních filmů Jeden svět se obrací k jeho kořenům. „Cesty svobody“ přímo odkazují na lidskoprávní tematiku, která stála u jeho založení. Tipy pro vás.

Šejkr #74: „Jako všichni.“

Michal Pařízek 11.03.2022

Mířím do karlínských Kasáren na jednu z mnoha benefic. Hned při vstupu do dvora udělá člověku radost, kolik je tam lidí, nakonec se do sálu vlastně ani nedostanu.

Šejkr #73: „What the hammer, what the chain... “

Michal Pařízek 25.02.2022

S Daniellou a Alexanderem se bavíme i o tom, jak v době války budou lidé reagovat. Nemyslím státnicky, spíš v rámci společnosti, obyčejně. Čtu jim nahlas jeden z hrdě národoveckých…

Šejkr #72: „Prodali jsme léto?“

Michal Pařízek 11.02.2022

Taky vám přijde, že je neuvěřitelné, jak rychle problém, se kterým už dva roky žijeme, najednou zmizel? Alespoň tedy podle rétoriky a postojů jistých elit.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace