Forget not your first love: The Chariot

Deset let. Dekáda na hranici mezi hudbou a pouhým hlukem. Namísto opatrného balancování raději epilepsie, destrukce, výbuchy. A klidně taky kántry a klavír, proč ne? Nad tím vším Bůh. Odchodem Joshe Scogina z Norma Jean hned po vydání debutu se blonďatá kapela vydala rockovější cestou, zatímco Josh rozjel svou vlastní vizi. Fuck the noisegates, fuck the rules, let’s pray. Tedy PLAY! Všechno je živé a dýchá, nic nevykrvácí, dokud budou muzikanti ochotní nechat se verbovat a na pódiu trhat struny, dready, blány a uši fanouškům Boba Dylana, když hrajou cover jeho písničky. Vizuálno typické, na koncertech ale ani světlo. Před přídavkem Josh bubeníkovi rozebere sestavu nebo ji hned ze startu postaví doprostřed klubu, proč ne. Ikonický post Scoginovi málem uzmul basák KC Wolf, co nosí vzadu na nástroji nalepené řidičáky, a když už je v klubu nedýchatelno, odběhne si s bezdrátem pokecat ven, kapelu ale nakonec vyměnil za vysokou školu. Jeho si kvarteto nedovolilo nahrazovat a vyjeli do světa bez basáka, ve čtyřech. Úroveň likvidace nesnížena, možná se dostavilo vyčerpání, kdoví. Ať tak či onak, po pěti řadovkách a deseti letech života The Chariot končí. Možná vykrváceli, ale nám všem tvrdí, že co končí dobře, dobré je. Sedmatřicet dní na rozlučkovém šňůrné vypomůžou Glasscloud, Birds in Row, To the Wind a Reburker. Tak snad se tenhle sado cirkus ukáže i u nás.