Články

Full Moon 10: Headbanging na konci duhy. Téma metal & queer

Full Moon 10: Headbanging na konci duhy. Téma metal & queer

Viktor Palák | Články | 13.04.2020

Come on man, let's stand up all over the world
Let's plug a bomb in everyone's arse
If they don't keep us alive, we're gonna fight for the right

(Accept - Balls to the Wall, 1983)

Mohlo by se zdát, že metal se vyhýbá intimní podobě sexuality: v popředí jsou jiné hodnoty a symboly, okolo kterých se točí fanouškovská identifikace. A jak napsal před pěti lety redaktor populárního magazínu Terrorizer Tom Dare, je právě tohle možná příčina, proč se pravověrní metalisté tolik ošívali, když s nástupem metalcoru došlo i na písničky o lásce a souložení. Ačkoliv z textů skladeb jasně vyplývalo, že zde plujeme na vlnách heterosexuální romance, byli zpěváci kapel jako Bullet for My Valentine či Parkway Drive příznivci (domněle) extrémnějších forem metalu náhle nálepkování jako "buzny" a jejich hudba jako "teplá". Ponechejme teď stranou, že podobně zabarvené nadávky nejsou vlastní jen metalovým tvrďákům a berme to tak, že se jednoduše naštvali, že přišli o bezpečný přístav, ve kterém měla sexualita jen tu "jejich" podobu. Jak ale může někoho naštvat náhlá konfrontace s poněkud jinou sexualitou v žánru, kterému dominují mužští interpreti i posluchači, které můžete tak často zachytit, jak s obdivem v očích sledují zpocená těla jiných (nalíčených) mužů, nezřídka oblečená jen v upnutých kožených kalhotách?

Možné je to mimo jiné proto, že věta, kterou jste právě dočetli, patří k nejčastějším klišé, ke kterým se při popisu scény tvrdých kytar uchylují nejen fanoušci, ale i akademici. Jak připomíná kulturní antropoložka Amber R. Clifford-Napoleone ve svém textu Heavy Metal, Gender & Sexuality, metal nabízí i širokou škálu queer čtení - průkopníci metal studies však své disciplíně učinili medvědí službu, když její rámec radikálně vymezili jako heterosexistický, tedy takový, který dává prostor exkluzivně heterosexuálním mužům. A nejde jen o vnímání žen v metalu coby buď zcela absentujících anebo sloužících výhradně pro potěchu mužského oka, ale i další pohledy na globálně oblíbený žánr, které nedávají ani špetku prostoru sexuálním menšinám. Robert Walser, klíčová osobnost, která stála na samém počátku akademického psaní o metalu, tak sice připouští, že některé texty heavymetalové legendy Accept můžeme jednoznačně vnímat gay optikou, tento náhled ale sám šmahem zavrhne a vrátí se k charakteristice metalu coby subkultury, v níž heterosexuální muži promlouvají k jiným heterosexuálním mužům. A takový pohled pomíjí například možnost, že se queer fanoušek může bavit heavymetalovým koncertem jako tou nejlepší drag show. Podobného přešlapu se dopustil i nejuznávanější hudební novinář současnosti Simon Reynolds, když roku 1995 v knize The Sex Revolts, kterou napsal se svou manželkou Joy Press, zcela ignorovali agendu ženské punkové kapely L7 a označili ji za "v podstatě karikaturu hard rocku". Jako by se role žen ve tvrdé kytarové hudbě musela vždy odvíjet od mužského náhledu na žánr.

Přestože můžeme rozhodně mluvit - tedy přinejmenším v anglosaském prostoru - o zvyšující se toleranci vůči sexuálním menšinám a tedy i o četnějších coming outech, zůstává metal oblastí, ve které sexuální odlišnost pořád působí jako víceméně anomálie, jakkoliv takový pohled nevystihuje reálný stav věcí. "Kerry King je fešák. A kdyby mě teď slyšel, pravděpodobně by mi nakopal," žertoval v roce 2006 pro časopis Decibel Brian Cook z kapel Botch, Russian Circles a Sumac na konto kytaristy Slayer. King ztělesňuje archetyp mužného pokérovaného svalovce, sám ale patří mezi ty, kteří neváhají používat "buznu" jako ponižující charakteristiku lidí, jejichž hudba mu přijde málo extrémní - takto svého času hovořil třeba o další stadiónové metalové kapele Machine Head. Hranice akceptování jinakosti, ať už mezi osobnostmi, fanoušky nebo při možných pohledech na metal, tak byla i díky jiným slavným jménům určitě prolomena, kromě těch, ke kterým se záhy dostaneme, zmiňme Otep Shamayu anebo dlouholetého bojovníka za práva LGBT+ komunity Grega Puciata z The Dillinger Escape Plan.

Nejslavnějším vyoutovaným gayem mezi metalisty je samozřejmě Rob Halford, zpěvák heavymetalové legendy Judas Priest. On sám od svého coming outu v roce 1998 o tématu rád hovoří a neméně rád připomíná, jak pozitivní bylo přijetí této skutečnosti metalovou komunitou. Právě jeho případ ale ilustruje, že ta se přijetí jakékoliv podoby "queerness" zároveň brání. Protože zatímco Halfordův ikonický styl oblékání do kožených mundůrů hojně zdobených kovovými prvky byl podle jeho vlastních slov na konci 70. let inspirován vizualitou sanfranciské gay scény, mainstreamový narativ jeho styl i nadále připisuje "akceptovatelné" motorkářské kultuře. A tak zatímco o zvyšující se míře tolerance není nutno spekulovat, právě příklad metalového vzoru Halforda ukazuje, že cesta k úplnému opuštění heterosexuálního normativu je stále dlouhá. To koneckonců prozrazují i coming outy dalších slavných metalistů, kteří sice připomínají lásku a respekt, jichž se jim dostalo, "kariérní životopisy" ale hovoří částečně jinou řečí. Přiznání Paula Masvidala a Seana Reinerta ze Cynic (a dříve Death, všeobecně uznávaných ikon death metalu) vedlo ke stagnaci jejich kapely, Gaahl, frontman blackmetalových Gorgoroth, po veřejném přiznání homosexuality své spoluhráče opustil. Se zpěvákem Maniacem se pro jeho orientaci zase rozloučili Mayhem. Mnohem vstřícnější je přirozeně alternativní scéna, kterou reprezentuje výše zmíněný Cook anebo Stephen Brooks, kytarista stonerových Torche.

Do osmdesátých let, kdy nikdo příliš neřešil, že Sebastian Bach z heavymetalové kapely Skid Row vylezl na pódium v tričku s nápisem "AIDS kosí buzny", jsme se sice posunuli, avšak být třeba přiznaným gayem anebo lesbou, není ani dnes v metalu snadné. Metal je stále brán za "mužský žánr", ve kterém se před homo anebo transsexualitou zavírají oči. Příznačný je v tomto ohledu výrok Alexe Skolnicka, kytaristy thrashmetalových Testament. Ten v rozhovoru z letošního ledna odůvodnil stále relativně malé číslo coming outů mezi metalisty skutečností, že u fanoušků v USA vládne podobný model, jaký ještě nedávno panoval v tamní armádě: můžete se do ní přihlásit i coby gay, jen to o sobě nesmíte říkat. A pokud totéž učiníte jako metalový muzikant, budou vás akceptovat i ti nejkonzervativnější příznivci žánru. Jinými slovy: může se šeptat něco o vaší sexuální orientaci, ale pokud to nepotvrdíte a nebudete dávat na odiv, zůstanou vaše riffy důležitější než případné spekulace. Na svůj první coming out ostatně čeká též česká metalová scéna. A jak se to má s queer metalovými fanoušky? Zkuste si při příští návštěvě Brutal Assaultu zapnout uprostřed moshpitu třeba Grindr.

Info

Tento text vyšel v magazínu Full Moon #95 v březnu 2019.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Slast digitálního purismu (Raster((Noton))

Karel Veselý 21.09.2021

Jedno z nejdůležitějších vydavatelství pro experimentální elektroniku posledního čtvrtstoletí oslaví své narozeniny na letošním festivalu Lunchmeat.

10 + 1 = Denisa Václavová (4+4 dny v pohybu)

redakce 21.09.2021

Nejzajímavější místa činu, na které se Festival 4+4 dny v pohybu za svou pětadvacetiletou historii podíval?

Dušan Svíba (Earth Music/Colour Meeting): Tak to pusť…

redakce 20.09.2021

Do Prahy díky Dušanovi přijíždí senzace newyorské klubové scény, trio VickiKristinaBarcelona s projektem Songs of Tom Waits.

Filip Kršiak (Elbe Dock): Ústí (do) Evropy

Viktor Palák 20.09.2021

Přijedou i Buchty, elita jódlování a tvůrci nejlepších domácích dokumentů. Rozhovor s ředitelem Filipem Kršiakem o cestě z velkoměsta do města – a do Evropy.

Tak daleko, tak blízko: Pavel Štorek

redakce 19.09.2021

Pavel Štorek je uměleckým ředitelem festivalu mezinárodního festivalu současného umění 4+4 dny v pohybu. Kde se sám rád pohybuje?

Studená válka vře i v postapokalyptické budoucnosti (Soudce Dredd 4)

Martin Šinkovský 18.09.2021

Příběhy o Dreddovi, nejdrsnějším policistovi, soudci i vykonavateli rozsudku v jednom, patří k jedné z nejdéle zářících hvězd na komiksovém nebi.

Kdo se směje naposled (Batman: Tři Jokeři)

3DDI3 18.09.2021

Vizuální stránka ovšem bere dech: podobně jako ve zmíněných Hodinách posledního soudu se Johns mačká v úhledných obdélnících a vypráví vizuálně.

VickiKristinaBarcelona: Milujeme blešáky

Adéla Polka 17.09.2021

Skupina jako by se svým vzezřením přenášely při vystoupení do trochu jiné doby. Třicátá léta, New York, špinavé pajzly, vajgly a chlast. A Tom Waits.

Hiphopový blockbuster Tylera, the Creatora

Martin Šmíd 16.09.2021

Na červený koberec Grammy se Tyler Okonma ohákl do růžového obleku à la lobby boy, inspirovaného filmem Grand Budapest Hotel Wese Andersona a navrženého jeho vlastní značkou...

Douška vydavatelská: Real Music House

redakce 15.09.2021

Vydavatelství Real Music House je na slovenské hudební scéně jedenáct let a za tu dobu vydalo více jak sto nahrávek.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace