Články / Rozhovory

Full Moon 10: Řekni mi to ještě jednou - a ještě, a ještě! Rozhovor Abel Ferrara (us)

Full Moon 10: Řekni mi to ještě jednou - a ještě, a ještě! Rozhovor Abel Ferrara (us)

Jakub Peřina | Články / Rozhovory | 13.05.2020

"To jsem pak už v lásce, kde praví hlas milenců: řekni mi to ještě jednou - a ještě…," napsal Vladimír Holan o básních Josefa Friče. Byl z nich nadšený, dojatý a vehnaly mu slzy do očí. Když jsem někdy před patnácti lety poprvé slyšel New York Doll od Davida Johansena, která zní na začátku filmu Strach v New Yorku, cítil jsem to podobně. Nevěděl jsem, kdo jsou to New York Dolls, Abel Ferrara, ani že v New Yorku 70. let existovala nějaká umělecká punková scéna. Chtěl jsem to tehdy prostě slyšet ještě jednou. S bez přehánění kultovním režisérem Abelem Ferrarou jsem se potkal na letošním Febiofestu, kde převzal cenu za celoživotní dílo, a plánovaných patnáct minut se nám naštěstí trochu protáhlo. Stejně mi to bylo málo. O nutkání nespokojit se jen tak s něčím, touze jít do extrému, rokenrolových deziluzích a chuti žít. A ještě!

Tohle je rozhovor pro hudební časopis…

Tak to musíš vidět novej film, co jsme právě dodělali. Jmenuje se Alive in France a je to dokument o scéně, kterou mám rád. Mluvím tam s lidmi, které jsem si kdysi vybral, aby k mým filmům dělali hudbu. Neměl jsem tehdy peníze, abych si, jako Scorsese, mohl na soundtracku dovolit písně od Rolling Stones. Nemám je ani teď. Všechno jsme si dělali sami, s lidmi, co o věcech přemýšleli stejně jako my.

Tenhle rozhovor jde do čísla, co je o newyorském punku a rokenrolu 70. let. Richard Hell, Television, Ramones, Blondie, New York Dolls a podobní okouzlující deprivanti.

(smích) O tom to taky je, takže to prostě musíš vidět. Ale jinak je nesmysl točit o týhle době filmy. Tuhle éru ve filmu neznázorníš. Tu energii nejde překlopit a prodat masám. Já bych takovej film nedokázal natočit, a to jsem většinu těch historek sám zažil.

Vyrůstal jsi v Bronxu a ve spoustě tvých filmů hraje New York nějakou roli. Vlastně na nich můžeme pozorovat, jak se měnil. Skrze filmy jako Čínská dívka, Strach v New Yorku nebo i Poručík vidíme, jaký byl právě v 70. letech, jaký v 80. a 90. letech. Mnohokrát jsi říkal, že tě dnešní New York už nezajímá, že se z něj stalo sterilní a nezajímavé místo k žití. Co se stalo?

V sedmdesátkách to byla regulérní válečná zóna. Znásilnění, vraždy, tohle všechno se v New Yorku dělo den co den. V osmdesátkách přišla epidemie cracku, to bylo mimo veškerou kontrolu, chlape. V tý době stříleli zkurvený gangsteři v restauracích a bylo to naprosto normální. V našich filmech jsme se to akorát pokoušeli zachytit. Z New Yorku se pak postupně stala bezpečná zóna pro idioty z bank a další dementy. Guiliani (bývalý starosta, který se poměrně nevybíravě rozhodl zbavit New York kriminality - pozn. aut.) byl fašistickej zmrd, co to město vyčistil a zbavil ho všeho drsnýho a skutečnýho. Jasně, to město bylo nebezpečný, ale mělo svý kouzlo. To všechno šlo pryč. V půlce 90. let se to všechno posralo. No a teď si všude můžete akorát tak zajít na zkurvený kafe a bagel. Když vyjdeš z města, na východ, pořád tam jsou místa, který jsou skutečný a zajímavý. Místa, kde žijou chudý lidi a kde pochopíš, co je to síla ulice. V centru už ale nic zajímavýho nezažiješ. New York se prodal kartelu, kterej ho postupně rozprodal. Jo, je to teď bezpečný místo, jeďte tam na dovolenou a nic se vám nestane. Ale o těch skutečně dobrejch časech New Yorku si dneska už akorát přečteš nebo ti o tom někdo bude vyprávět. Chodil jsem tehdy samozřejmě do klubu CBGB, byla to revolta proti establishmentu, bylo to divoký, ale krásný.

Když jsem poprvé viděl tvůj horor The Driller Killer, bylo to v době, kdy jsem sledoval i filmy jako Scorpio Rising, Cocksucker Blues nebo třeba Repo Man. Tyhle špinavý, rokenrolový manifesty. Přijde to jenom mně nebo se už dneska takový věci netočí? Tvoje poslední filmy, bez ohledu na to, jak moc se povedly nebo ne, mají pořád o dost víc energie a zdravé nasranosti než většina příběhů, které vyprávějí lidi o generace mladší.

Lidi často točej filmy jenom proto, aby vydělali prachy. Driller Killer byl tak moc mimo systém, protože jsme takový v tý době byli my. Mimo systém. Nechtěli jsme udělat další hollywoodskej film, ale avantgardní radikální film, co by se líbil Pasolinimu. Neměli jsme skoro žádný prachy a rozhodně jsme si je tím filmem neplánovali vydělat. Taky jsme hodně fetovali a strašně nás ovlivnila hudba a lidi, co se kolem ní motali. Byla tak čistá a opravdová! Chtěli jsme taky udělat něco takovýho, akorát v jiným médiu. Rokenrol 70. let byl fantastickej. Nebyla v něm žádná faleš, byl nabitej pozitivní energií. Já jsem vyrůstal v 60. letech a tehdy byl i ten největší pop úžasnej. Nebyly to žádný hovadiny, i pop byl tehdy hardcore. Jako malej jsem nejvíc poslouchal Arethu Franklin, Otise Reddinga a The Rascals, sakra chlape, to bylo úžasný! Já jsem už jako teenager miloval starý blues, Roberta Johnsona a Sonnyho Boye Williamsona, Hanka Williamse a další. Měl jsem rád i Rolling Stones a Dylana, který z nich vycházeli. Spousta mejch kámošů na tohle ale srala. Srali vlastně na všechno.

Zmiňuješ Roberta Johnsona. Vzpomněl jsem si na tu kauzu s Jimmym Pagem ohledně samplu z Kashmir, co použil Schoolly D pro svojí Signifying Rapper z Poručíka. Řekl jsi tehdy, že "Jimmy Page je zmrd a všechny dobrý riffy má stejně od Roberta Johnsona". Bral jsi tehdy hip hop něco jako pokračování punku co do radikálního přístupu a dělání si věcí po svém?

Hele, já chápu, že tehdy to byly začátky samplování a Page možná ani nevěděl, co se přesně děje. Podle mě je Signifying Rapper stokrát lepší song než Kashmir. Page si možný myslel, že ten riff vlastní. Když si pozorně poslechneš první dvě desky Roberta Johnsona, uslyšíš tam všechny riffy, co jdou v rokenrolu použít. Nikdo neuměl hrát jako on a všichni běloši to věděli. Takže když Jimmy Page řekne, že nějaký riff je jeho, musí si asi dělat prdel. Od Schoollyho to byl kompliment, že kus tý písničky použil. Tyhle dědci si ale prostě bránili svý draze nahraný desky ze 70. let a prachy, co jim z toho šly. Oproti nim tu byli kluci jako Schoolly nebo třeba Biggie. Vem si, že seš desetiletej černoch a nemáš prachy na to, aby sis koupil jakejkoliv hudební nástroj. Neměli, sakra, ani na to, aby si koupili tužku a učebnice. Ty kluci žili v ghettu s velkým G. Měli ale různý starý desky a začali je hrát přes sebe a udělali něco svýho. Kdo má čas na to, aby stokrát poslouchal všechny desky od Earth Wind & Fire? Tyhle kluci všechny ty desky měli a pasáže, co milovali nejvíc, pak použili. Neměli prachy na to, aby si založili kapelu, a tak dělali tohle. Byla to, kurva, revoluce!

Fascinuje mě osud Zoë Lund, která k Poručíkovi napsala scénář a taky hrála hlavní roli v kultovním revenge filmu Ms. 45. Její příběh je svým způsobem i příběhem New Yorku v té nejdivočejší době. Tajemný, lákavý, charismatický, ale taky hodně nepředvídatelný a destruktivní. Richard Hell o ní řekl: "Znal jsem spoustu feťáků, ale Zoë byla jejich královna. Musel jsem její odhodlání obdivovat. Ona heroin nejen milovala, ona v něj věřila." Nevadí ti o ní mluvit?

Potkal jsem Zoë, když jí bylo sedmnáct. Umřela, když jí bylo třicet sedm. To někomu může přijít romantický, mně to přijde jako blbost. Jsem fakt rád, že jsem ve třiceti sedmi neumřel a že sem k tomu měl celkem blízko. Zoë byla nádherná, chytrá holka, skvělá muzikanta a scenáristka. Šlo jí všechno, do čeho se pustila. Nic z toho jí ale nezajímalo víc než heroin. Totálně ho milovala. Utrácela za něj stovky dolarů denně. Kde, sakra, seženeš každej den tolik peněz? Musíš to sehnat, šlehnout si a zase dokola. Nepřijde mi to vůbec romantický, spíš jako noční můra. Bejt závislej fakt není zábava. Věř mi, kámo, sám jsem celkem dlouhou dobu kouřil crack. Natočil sem v tý době pár filmů, ale nic mě tenkrát nezajímalo víc než drogy. Odsune to všechno, co miluješ.

Jak ses z toho dostal?

Přestal jsem to prostě brát. (smích) Drogy jsem přestal brát před sedmi lety a pít pět let zpátky. S alkoholem to bylo těžký, nikdy jsem si nemyslel, že jsem alkoholik. Ani když jsem pil třicet piv denně. Takhle jsme prostě žili. Nečekali jsme, až nám skončí šichta, prostě jsme pili a fetovali od rána do večera a lidi, co tohle nedělali, nás moc nezajímali. Propadnout týhle rokenrolový iluzi je hrozně snadný, když k tomu máš sklony. Dneska mě sere, že jsem tolik času a energie věnoval drogám a chlastu. Když jsem přestával pít, trvalo to asi rok a půl. Přestal jsem, zase začal a tak dál. Bylo to fakt těžký. S heroinem to taky nebyla velká sranda. Nakonec jsem byl závislej i na tom, co mně mělo od závislosti pomoct. Víš, co je Suboxone?

Opiová náhražka, ne?

Jo, bereš si to ráno. Každý ráno to spolkneš, metadon zase piješ a tak dál. Nijak ti to ale nepomůže, seš na tom závislej pořád. Musíš prostě najednou a násilně přestat, nic jinýho nefunguje. A nebát se nechat si pomoct. Vím, o čem mluvím, byl jsem závislej čtyřicet let.

Záleží ti vlastně na tom, co se o tobě říká a jaký odkaz budeš mít? Kamarád mi říkal, ať se tě zeptám, proč máš "renomé nenapravitelnýho kokota".

Hele, lidi, na který seš hodnej, si to budou pamatovat. A lidi, s kterejma vyjebeš, ty si to budou pamatovat taky. Tak to prostě v životě je. (dlouhé ticho) Snažím se… řekněme, že od určitý doby, žít čestně. Doufám, že dělám všechno nejlíp, jak umím.

V posledních letech ses dal na buddhismus. Rád se na tuhle otázku ptám, slyšel jsem jí kdysi v jednom podivným asijským filmu. A sice - jakej je tvůj důvod k tomu, abys žil?

Život je dar a nejseš tu proto, abys trpěl. To musíš pochopit. Nežij v deziluzi. Pokud trpíš, koukáš se na všechno ze špatnýho úhlu. Mám dvouletou dceru, a když se na ní koukám, uvědomuju si, jak krásnej svět je. Dech za dechem, v klidu pozoruj, užívej si, nikomu neubližuj a hledej potěšení, kde to jde. A samozřejmě se u toho pokus nezničit.

Info

Tento text vyšel v magazínu Full Moon #77 v září 2017.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vstupní prohlídka: Homes

redakce 18.10.2020

Homes je dvaadvacetiletý slovenský popový talent, songwriter & producent, kluk s kytarou, laptopem a intimními písněmi.

Vstupní prohlídka: Voluptas

redakce 14.10.2020

Ve vstupní prohlídce nechávají blackmetaloví Voluptas nahlédnout své inspirace a libůstky. Knihy i pivo, temnota i humor, seznamte se.

Douška vydavatelská: Gergaz

redakce 12.10.2020

Gergaz je slovenské hudební DIY vydavatelství, které se věnuje převážně kvalitní slovenské elektronice a alternativě. Co chystají, co poslouchají, co vyhlížejí?

Vstupní prohlídka: Člověk krve

redakce 06.10.2020

Upřímnost i naivita, texty o životě v krajinách u Stříbrné Skalice, o hloubkách lesů, skal, ruin i vlastní duše.

Marcela Steinbachová (Kruh): Den architektury je karanténní festival

su 03.10.2020

Den architektury se za několik let stal jedním z největších architektonických festivalů v Evropě.

Tomáš Kadlec (Eternia): Aktuální podpora rozhodne, který místa přežijou a který padnou

su, Jarmo Diehl 29.09.2020

Půdní prostor Eternia, slouží kapelám i skejťákům čtvrým rokem. Narozeninová oslava bude chtě nechtě spojená s benefitem na provoz, jelikož má celý prostor nyní výrazně omezené fungování.

Michael Gira (Swans): Nebyť karikatúra

Lucia Banáková 23.09.2020

Michael Gira má bohatý životopis, začína zložitým detstvom, nie každému sa podarí osláviť šestnáste narodeniny vo väzení za predaj hašišu v Jeruzaleme. Rozhovor.

Deset lásek ze Žižkova: Pavel Karous

redakce 19.09.2020

Deset tipů na to, čeho si při příští návštěvě všimnout, kam zajít na pivo a kde si zanadávat na necitlivou výstavbu od autora projektu Vetřelci a volavky.

Vstupní prohlídka: Sketchbook Quartet

redakce 15.09.2020

Sketchbook Quartet je vídeňský jazzový kvartet, jehož členové sdílí svěží pohled na hudební improvizaci a kreativitu. Jaké další indicie nám dali?

Moon Crew #30: Matěj Krč

redakce 14.09.2020

Brno meets Praha, hardcore straight edge meets ořechovka. Jubilejní díl Moon Crew odhaluje našeho letitého fotografa Matěje Krče.