Články / Rozhovory

Full Moon 10: Strach jako jediná racionální reakce. Rozhovor Richard Dawson (uk)

Full Moon 10: Strach jako jediná racionální reakce. Rozhovor Richard Dawson (uk)

Jonáš Kucharský | Články / Rozhovory | 29.04.2020

"Chvilku vydrž, musím vyjít z baráku, mám v tu hrozně blbej signál. Jo a kdyžtak se nelekej, kdybych někoho občas pozdravil, udělám si s tebou takovou malou procházku," říká mi do telefonu přátelským hlasem Richard Dawson. O pár minut později ho ze zamyšleného proudu slov vytrhává první žoviální pozdrav jednoho ze sousedů. Celý náš rozhovor tak získává surreálný podtón. Nedokážu totiž úplně uvěřit tomu, že mluvím s tím samým člověkem, který mi před pár lety kvílel do ucha rozvleklý příběh, ve kterém se míchají vzpomínky na úrazy z dětství s vyprávěním o spolužácích souložících s učitelkami. Ten, se kterým jsem se procházel britskými vřesovišti kolem roku 500 a který mě spolu se svou kapelou Hen Ogledd zmenšil na mikroskopickou úroveň a provedl tajemným světem mezi molekulami.

Dawson vždy pracoval tak trochu jako kronikář nebo archivář. Album The Glass Trunk vzniklo na základě několik měsíců trvajícího bádání v muzeu hrabství Tyne and Wear, Peasant nahrál po zevrubném studiu historie Británie po odchodu římských vojsk a často se uchyluje k interpretaci ostrovního folklóru, ať už reálného nebo umělého. Jeho hledání v minulosti ale nevychází z dějepisářského fetiše, jeho hlavní látkou vždy byly lidské osudy a příběhy, které se nehledě na reálie v lidských dějinách opakují. "V mnoha ohledech mám pocit, že pořád dokola nahrávám tu samou desku," říká. "Sice se mění zvuk, ale přijde mi, že všechno ostatní zůstává stejné. Lidé mají totiž pořád ty samé problémy. Když si vzpomenu na historické články, které jsem četl během příprav The Glass Trunk, tak mám pocit, že ty samé texty jsem četl ve včerejších novinách. Čteš třeba o muži, který skočil pod vlak, protože přišel o práci. Věci se prostě nemění," vysvětluje svůj hlavní textařský zájem. K otázce, jestli se podle něj mění lidé jako takoví, pak dodává. "A víš, že o tom taky často přemýšlím? Těžko říct, asi by se daly vysledovat nějaké dlouhé procesy, které přes generace mění lidské chování, ale spíš mám pocit, že se moc neměníme."

Jeho zájem o stále se opakující témata se přirozeně ukazuje i na připravované desce 2020. Namísto hledání silných příběhů v lokální minulosti se Dawson tentokrát soustředil na ohledání současnosti. "Můj proces je myslím pořád stejný, pořád je to svým způsobem výzkum. Dřív jsem se na historky ptal dávno mrtvých lidí, kteří po sobě zanechali nějaký otisk. Teď jsem se na ně ptal své rodiny, svého okolí nebo lidí, co chodí na moje koncerty. A velmi rychle mi došlo, že některá témata se v těch vyprávěních objevují strašně často a tak jsem o nich začal psát," vysvětluje a z kadence jeho mluvy je zřejmé, jak je pro něj lidské vyprávění důležité. "I když by měl být tento způsob psaní o dost jednodušší, protože dnešní kontext přece jen znám o poznání líp než společenskou situaci rané anglosaské Británie, nakonec to bylo vlastně celé překvapivě náročné. Po chvíli ti totiž dojde, že musíš každým slovem přesně trefit hřebíček na hlavičku. Malé nepřesnosti by totiž každého rozhodily, protože se v těch písních dějí věci, které všichni známe," dodává.

Jeho zájem o přesný popis současnosti a nejčastějších témat, se kterými se setkává, dobře ilustruje jeho tvůrčí empatii. Ta se sice v jeho tvorbě dlouho spojovala s jistým druhem optimismu, zároveň s tím ale jeho texty dlouhodobě probublávají temné pocity strachu a znepokojení. Na 2020 jsou ale obavy a neklid hmatatelnější než na předchozích deskách, ne nadarmo první singl z připravované desky začíná slovy: V poslední době bojuji s úzkostmi / takovými, že mám problém vyjít z domu / dny mi tečou pod prsty, zatímco projíždím Ebay / nebo se dívám na Zoople na domy, ve kterých nikdy nebudu bydlet. Výmluvné obrazy písně Jogging nejsou čistě osobní zpověď úzkostného člověka, spíše vykreslují znepokojivý obraz doby. "I když se mi blbě posuzuje, jestli je teď kolem mě strachu a úzkosti víc, než tomu bývalo dřív, nebo prostě jen stárnu, tak mám pocit, že opravdu žijeme v době, která těmto pocitům nahrává. Spousta věcí je pro mě sice daleko složitější, než to bylo dřív, starosti ve mně dokáže vyvolat i to, co budu dneska asi večeřet. Ale i tak si myslím, že žijeme v hluboce znepokojivé době. Všechno se kolem nás mění závratnou rychlostí, většina společnosti žije ve veliké nejistotě. Nikdo neví, co bude zítra, jestli budeme nebo nebudeme v Evropě, mění se klima, světem znovu rezonují staré pravicové sentimenty, důvodů ke znepokojení je kolem nás zkrátka strašně moc. Když nad tím přemýšlím, tak by mi asi největší starosti dělalo, kdybych z toho všeho nebyl znepokojený. Myslím, že strach je jediná racionální reakce na současné problémy."

Poselství Dawsonovy hudby je už od jeho začátků silně spojeno s citlivostí k lokální historii. Mikroskop, kterým zkoumá osudy hrdinů svých písní je vždy osazen britskou optikou. To jeho tvorbě v ničem neubírá na univerzálnosti, jeho zájem o ohledávání ostrovní identity nevychází z šovinistického přesvědčení o důležitosti vlastní kultury, ale ze snahy o pochopení, jak naše okolí ovlivňuje náš život a přemýšlení o něm. Britská zkušenost se přirozeně propsala i do 2020. "O současné britské společnosti bychom se mohli bavit celý den," směje se Dawson do telefonu. "Všechno je samozřejmě hrozně komplikované a já ze sebe nechci dělat žádného odborníka, ale některé věci mi přijdou zřejmé. V Británii rádi mluvíme o společenských třídách a často jsme na tu svou patřičně hrdí, ať sebe sami v pomyslné společenské hierarchii vidíme kdekoliv. Je ale očividné, že tenhle způsob přemýšlení vychází z představy o nějaké ideální minulosti, ve které bylo vše lepší, a společnost fungovala takhle jednoduše. Mám čím dál tím silnější pocit, že celý tenhle systém je fikce a zabraňuje nám si uvědomit, že rozdíly mezi třeba střední třídou a pracující třídou jsou často naprosto virtuální. Skutečné dělící čáry ve společnosti leží mezi úzkou vrstvou privilegovaných a tím zbytkem. Většina společnosti se totiž snaží hlavně nějak přežít, některým to jde líp, některým hůř. Určitě jsou mezi námi nějaké rozdíly, ale většina společnosti je na jedné lodi. Děsivé například je, že čím dál tím víc lidí padá pod hranici chudoby. Ekonomické elity se od zbytku společnosti čím dál tím víc vzdalují."

BRILANTNÍ MINIATURY
Na 2020 dostávají hlas lidé z různých částí Dawsonem načrtnutého spektra. Zároveň s tím se do textů promítají i společenské změny, které se jeho hrdinů přímo dotýkají. "Těch věcí, které kolem sebe dennodenně vidím, je hodně. Žiju v hodně multikulturní části Newcastlu a musím říct, že tu dlouho existuje nějaký pocit komunity, hrdosti, která pramení z toho, že jsme si mezi sebou schopni pomáhat. Ale i tady vnímám různé podoby strachu a hlavně spoustu změn. Nechci ale osvětlovat všechna možná pozadí vzniku mých písní, jejich interpretaci bych chtěl nechat na posluchači," říká. Touha nechat písně mluvit samy za sebe je pochopitelná, jeho texty totiž s každým poslechem a čtením nabývají na množství významů a konotací. Často se umně pohybuje na hraně doslovnosti a mlhavé abstrakce, což mu dává možnost se například po impresionistických popisech fotbalového zápasu s lehkostí vtělit do otce, který po prohraném utkání říká v autě svému synovi: oklepej se / mysli na další zápas / koupíme si po cestě domů čínu nebo fish and chips? Na malé ploše tak popíše vztah protagonistů písně Two Halves. Jeho skladby často fungují jako miniatury, které dokáží brilantní zkratkou popsat komplikované pocity a situace. "I když to bude znít jako děsné klišé, tak práce na 2020 nespočívala v tom, že bych si sednul k papíru a snažil se vymyslet, o čem budu psát. Ty písně se mi tak nějak samy od sebe postupně odhalovaly. Já vím, zní to nafoukaně, ale moc jinak to nedokážu popsat. Taky proto často zpívám věci, o kterých jsem si donedávna myslel, že jsou nezpívatelné. Jak chceš rozumně zazpívat melodii s textem, ve kterém se někdo rozhoduje, jestli bude mít k večeři fish and chips? Nic jiného jsem tam ale napsat nemohl, takhle to v té písni prostě zůstalo a já jsem se musel smířit s tím, že holt zpívám věci, které mi automaticky nejdou do pusy," osvětluje Dawson svůj tvůrčí proces.

I když se ve svých textech a v rozhovoru Dawson často dotýká velkých společenských témat, jeho tvorba není politická. Sám se tomuto označení brání: "Rozhodně se nesnažím psát politické texty nebo hudbu. Nemyslím si, že bych byl v tomto ohledu nějak angažovaný. Na politické hudbě mě totiž vždycky vadila její didaktičnost, to je něco, čemu se chci vždy vyhnout. Za dvacet let totiž nikdo nemusí nic vědět o nějaké konkrétní politické situaci a já si myslím, že písně by měly přežít dobu, ve které vznikly. Píšu hudbu, která je primárně osobní a otevřená. Nesnažím se lidem říkat, co si mají myslet," podotýká ke konci našeho rozhovoru. Je zřejmé, že jeho hlavním tématem jsou lidské příběhy, které k posluchači mluví bez ohledu na to, z jakého prostředí pochází, nebo v jakém roce písně poslouchá. 2020 totiž stejně jako jeho předchozí alba mimo jiné svébytným způsobem pracuje s časem. Když na závěr rozhovoru vysloví přání, aby jeho písně měly nějaký smysl i za dvacet let, nemluví pak jako každý jiný autor, který by měl radost z toho, že je jeho dílo aktuální i mimo dobu svého vzniku. Dříve totiž zpřítomňoval osudy dávno zesnulých lidí, na 2020 pak zapisuje kroniku dneška, která s trochou štěstí předá zprávu o současnosti budoucím posluchačům.

Info

Tento text vyšel v magazínu Full Moon #102 v říjnu 2019.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Michael Gira (Swans): Nebyť karikatúra

Lucia Banáková 23.09.2020

Michael Gira má bohatý životopis, začína zložitým detstvom, nie každému sa podarí osláviť šestnáste narodeniny vo väzení za predaj hašišu v Jeruzaleme. Rozhovor.

Deset lásek ze Žižkova: Pavel Karous

redakce 19.09.2020

Deset tipů na to, čeho si při příští návštěvě všimnout, kam zajít na pivo a kde si zanadávat na necitlivou výstavbu od autora projektu Vetřelci a volavky.

Vstupní prohlídka: Sketchbook Quartet

redakce 15.09.2020

Sketchbook Quartet je vídeňský jazzový kvartet, jehož členové sdílí svěží pohled na hudební improvizaci a kreativitu. Jaké další indicie nám dali?

Moon Crew #30: Matěj Krč

redakce 14.09.2020

Brno meets Praha, hardcore straight edge meets ořechovka. Jubilejní díl Moon Crew odhaluje našeho letitého fotografa Matěje Krče.

Colin H. van Eeckhout (Amenra): Nikto si v poslednej dobe nesiahol na dno

Lucia Banáková 13.09.2020

Za dvadsať rokov existencie toho Amenra stihli pomerne dosť, vydali šesť albumov z cyklu Mass, založili kolektív spriatelených projektov a tak trochu i vlastné náboženstvo.

Pořadatelská: Martin Režný (Hlukovæ mysteria)

redakce 09.09.2020

Můžete ho znát jako organizátora, ale i hudebníka, preferuje hraní v improvizačních kolektivech, u Korobushka records vydává pod nickem Sakkikangas.

Pořadatelská: Antonín Kocábek (Kaštan – scéna Unijazzu)

redakce 08.09.2020

V Pořadatelské zve Tonda na řadu koncertů, které v Kaštanu proběhnou a samozřejmě taky na UniMoon!

Jiří Jirák (Indican): Je to o spolupráci kultur, ras a principů

Vojta Chmelík 05.09.2020

Jak se v Indican setkávají různé kulturní a hudební vlivy a jak pracuje s mystikou a intuicí? A jaké mají Indican cíle?

Petr Vyšohlíd (Meat-House Chicago I.R.A.): Nával invence se nedal zvládat aneb osudový střet hardcoreu s popartem

prof. Neutrino 03.09.2020

Při setkání na jedné královéhradecké pivní zahrádce jsme potkali Petra Vyšohlída - frontmana kultovní hardcoreové formace devadesátých let Meat-House Chicago I.R.A.

Dmitri Bezkorovainyi: Bělorusové nikdy nebyli tak jednotní a aktivní jako nyní

Michal Pařízek 01.09.2020

Dmitri pracuje jako hudební manažer a novinář v Minsku, je velkým podporovatelem běloruské hudební scény a právě on napomohl jejímu mezinárodnímu zviditelnění v posledních letech.