Články / Seriály / / Fullface

Fullface: Kay Buriánek & svobodné ataky Refused

Ondřej Čížek | Články / Seriály / / Fullface | 30.07.2015

Freedom. Aktuální deska švédské úderky Refused, která se tak na scénu vrací po sedmnácti letech od poslední, dnes už legendární, těžce nadčasové studiovky The Shape of Punk to Come. Freedom je více než úctyhodný následovník, řeč je o albu, které zní jako skálopevný kytarový uragán anebo jako navztekaný soundtrack k demonstraci. Je tu dostatek místa jak pro nevybíravý protest, tak pro lehkost a zábavu. Uvnitř levicové, intelektuální glosy psané a zpívané člověkem, jenž přemýšlí nad souvislostmi a světem okolo sebe, navenek opět eklektická smršť stavějící na neotřesitelných základech rocku a hardcore punku. Za artworkem stojí švédský výtvarník Frederik Söderberg. Čerpá z mytologie a náboženství různých národů a obyčejně tvoří hutné olejomalby, kde jsou stejně jako na obalu pro Freedom poměrně často k vidění geometricky dokonale cizelované chrámy a jiné stavby. Právě ústřední katedrála na Freedom jako by evokovala sílu, pevnost, stabilitu, zkrátka a dobře dokonalost naplněné svobody. Takový dojem vzápětí podvrací kávová skvrna, která se rozpíjí z vrchu obalu. S onou svobodou to zase tak růžové nebude, k „ušpinění“ dochází kdekoliv a kdykoliv. K novým Refused má dost co říct i Karel Buriánek. Tady je krátký rozhovor s ním. O aktuální pozici, odkazu, vlivu a názorech Refused.


Co si myslíš o desce Freedom?
Psal jsem na ni poměrně obsáhlou recenzi pro můj domácí Headliner a dal jsem jí pět z pěti. Dokonce to prošlo, i když vášně kolem toho trochu byly a je to velmi subjektivní pohled, to je jasné. Ve zkratce to je velmi intenzivní, moderní rocková deska postavená na silných riffech a motivech, která drží pohromadě i díky textům Dennise Lyxzéna.

Měl jsi dopředu nějaká očekávání, nebo tě zpráva o vydání dostala ze zálohy stejně nečekaně jako ostatní?
Jasně, že jsem od Dennise věděl, že budou točit desku, ale nedokázal jsem si dost dobře představit, kde chtějí navázat. Jestli ignorovat minulost, nebo na ní naopak stavět. Myslím, že se s tímhle dilematem vyrovnali velmi dospěle, se ctí a post-punkovou grácií.

Kdy ses poprvé střetl s hudbou Refused? Měli na tebe, resp. Sunshine vliv?
Refused jsme znali a poslouchali, dá se říct, že do jisté míry Suns ovlivnila deska The Shape of Punk to Come v době, kdy jsme dělali Velvet Suicide. Ani ne tak hudebně, jako spíš fascinujícím vizionářstvím a totální absencí strachu míchat elementy, které do hardcore zdánlivě nepatří. Dodnes je svěží, drzá, sebevědomá a vůbec nezestárla. Pak jsme byli na turné v Americe s The (International) Noise Conspiracy, kteří nás bavili v té době možná víc než Refused, protože naprosto konvenovali našemu ujetému vkusu. Poslouchali jsme Jamese Browna, The Make-Up, Dub Narcotic...


Má cenu srovnávat Freedom s The Shape of Punk to Come?
Nemá, je to prostě další etapa Refused. Stačí mi, že jsou zase spolu. Ten, koho zklamala a čekal, že budou stejní jako před sedmnácti lety, jednoduše nechápe, co znamená hudební vývoj na časové přímce.

Média dost propírala jejich spolupráci se švédským producentem Shellbackem (pro Freedom produkoval songy Elektra a 366 – pozn. autora), který stojí za hity pro Taylor Swift nebo Pink. Paradoxem je, že frontman Dennis Lyxzén v rozhovoru pro Rolling Stone tvrdí, že právě Shellback je obrovským fanouškem Refused, který se dle jejich písní naučil hrát na bicí. Jak na tebe působí tohle spojení?
Moc to neřeším. Fakt je ten, že Dennis mi vyprávěl, že Shellback velmi intuitivně a rychle dodělal věc, se kterou se sami trápili dva roky, a to rozhodlo. Navíc jsou kamarádi a s tím učením na bicí je to pravda.

Oslovuje tě Freedom i textově? V tomhle ohledu je to opět agresivní a radikální nahrávka, která se dotýká společenských témat, ať už se Lyxzén obrací k brutalitám ve francouzských koloniích v Africe (anarchistická nálož Françafrique), k faktu, že ateismus je pouze další doktrína stejně jako náboženství (Dawkins Christ), nebo ke kapitalismu jakožto ekonomickému i sociálnímu systému, který z lidí dělá ovce (Useless Europeans). Jeden by řekl, že je to gang intelektuálů, na druhou stranu názorově staví na klasických „nespokojených“ základech punku…
Dennisova prolevicová orientace byla tehdy středobodem našich hádek, ale my jsme byli na konci devadesátých let ještě nasáklí hořkou vzpomínkou na komunismus a totalitu. O praktickém kapitalismu jsme věděli houby a vlastně nás politika zajímala mnohem míň než hudba samotná. Dneska se na to dívám trochu jinak. A tu textovou nesmiřitelnost chápu. Ale pořád, i po těch letech platí, že mě hudba zajímá o něco víc než textová poselství a angažovanost, jakkoliv je to slovo ve své podstatě dementní.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články