g-star rock vs. gucci mahler (Japandroids)

The Killers nedávno řekli (vím, jak to vypadá, ale počkejte!), že dnešní mladé rockové kapely nejsou tak úspěšné, protože prostě nejsou tak dobré, jako bývali svého času The Strokes, Interpol a další. A ono na tom něco bude. Asi nejvíce ceněná současná indierocková kapela jsou War on Drugs, nic proti nim, všechna ta krásná sóla a kytarové efekty, zní to krásně, o tom není sporu, ale… Je to prostě Bruce Springsteen pro hipstery, kapela do vířivky s otcem. Což mi něco nápadně připomíná.

Koncem devadesátých let byla rocková kapela něco přežitého a k smíchu. Lidi buď poslouchali hip hop, nebo chodili na nekonečné večírky do tanečních klubů. Moje dospívání v raných českých 00s na tenhle smutný trend navázalo. Spolužáci se striktně řídili vkusem MTV (takže Eminem, neopunk a nu metal), karty byly rozdané jasně. Jeden kluk poslouchal Toma Pettyho a další kapely z vinylové sbírky svých rodičů a nikdo se s ním o hudbě radši nebavil. Cestou na školu v přírodě měl smůlu, měli ji ostatně všichni, kdo si mysleli, že poslouchat třicetkrát za sebou jednu desku The Offspring je poněkud přehnané.

Tohle pondělí, nějakých osmnáct let poté, to ale nebude znát. Japandroids začali hrát později, než se čekalo, dost času se porozhlédnout. Mikiny s kapucí, trička s nevkusnými nápisy G-Star, holky, co neumí chodit na podpatcích. Kdyby mi někdo řekl, že se čeká na Papa Roach, akorát smutně pokývu hlavou a řeknu si „tak už je to zase tady“. Mrzuté je, že Japandroids byla svého času celkem cool kapela (hlásili se k Hüsker Dü, sakra!). Nikdy se nebránili melodickým riffům, byl to ale hlavně lo-fi bordel bez nějakých přehnaných ambicí oslovit masy (to, co kdysi Japandroids, dnes zdařile předvádějí třeba Downtown Boys). Na letošní desce melodiky výrazně přibylo, dost možná jsem to tehdy v recenzi trochu přehnal s chválou, pořád jsem ale měl za to, že jde sice o zrychlený, ale pořád celkem přirozený vývoj. Teď už si jistý nejsem. To, co jsem slyšel ve Futuru, bylo tak zoufale bez energie, tak upachtěné a zbytečné, že by se to hned mělo zamluvit na příští Rock for People.

fotogalerie z koncertu tady

Revizionismus všech dekád už máme za sebou (akorát dojíždí devadesátková vlna kapel à la Pavement, ale to nikdy komerčně úspěšné už z principu nebude) a teenagerovi, co právě poslouchá Kinga Krula, asi úplně nevysvětlíte, co je tak skvělýho na tom, když spolu kluci v kožených bundách hrajou na kytary. A pokud si na to vysvětlování vezmete Japandroids, je dost možné, že se lekne tak, že už nikdy nebude poslouchat nic jiného než křehké elektronické zpovědi. Nebyl to nejhorší koncert, co jsem letos viděl, ale z Imagine Dragons (vpravdě nechutný případ toho, co je dnešní mainstreamová „rocková“ kapela) na Colours se bohužel utéct nedalo. Z poloprázdného Futura jo. Posledních pár písní jsem tak radši strávil ve smíchovské nálevně pitím piva, co nechutná jak zvratky, a vybíráním nového parfému během čekání na svůj otrlejší doprovod. Až to mě nakonec uklidnilo. Gucci Guilty, éterické modelky a Mahlerova pátá symfonie.