Gavin Bryars: Shakespeare jak ho neznáte

Britský skladatel a kontrabasista Gavin Bryars patří mezi několik málo jmen rezonujících i mimo ghetto soudobé vážné hudby. Nahrávka jeho rané skladby Potopení Titaniku má na někdejším labelu Obscure Briana Ena katalogové číslo jedna a předznamenala, že si k Bryarsově „vážné“ hudbě bude nacházet cestu i popové publikum. Bryars o přístupnost své tvorby otevřeně stojí a na rozdíl od svých kolegů Philipa Glasse nebo Michaela Nymana se mu daří být přístupným bez toho, aby se vykrádal či obsahově vyprazdňoval.

Na festival Struny podzimu přijíždí se svým ansámblem a pásmem Nothing Like the Sun, jehož základem jsou sonety Williama Shakespeara. Nejenom o nich jsme si povídali v rozhovoru, jehož úryvek přinášíme před pražským koncertem, který se odehraje 27. října v Divadle Archa.

Co pro vás Shakespeare před prací na Nothing Like the Sun znamenal?

V Anglii samozřejmě na Shakespearovi vyrůstáte, učíte se o něm na škole, čtete ho, chodíte na školní představení. A mně už tehdy jeho jazyk zajímal a bavil, i když jsem určitě nečekal, že budu jednou na jeho textech stavět cokoli hudebního. Mám sice zkušenost se zhudebňováním řady básnických textů, například od Petrarky, ale u Shakespeara platilo, že pod svícnem je nejvíc tma. A to se vlastně netýká jen mě – když jsem s Nothing Like the Sun začínal, překvapilo mě, jak vzácně sloužily Shakespearovy sonety jako základ hudebníkům, člověk by předpokládal, že toho budou tuny.

Celé pásmo vzniklo na objednávku Královské shakespearovské společnosti a Opery North z Leedsu. Proč oslovili zrovna vás?

Už dlouho jsme se s lidmi z Opery North bavili o písňovém cyklu, který by se inspiroval tvorbou Toma Waitse. I ten jsme nakonec zrealizovali, ale ještě před ním, kolem roku 2007, přišla řeč také na Shakespeara. Královská společnost tehdy pozvala zahraniční divadelní spolky, aby ve Stratfordu přehrály kompletně všechny Shakespearovy hry. Sešli se tam tehdy Japonci, Rusové, švédská produkce… a když už se hrál celý Shakespeare, vznikl nápad na jevištní zpracování sonetů. A k tomu už byla přizvána Opera North i já, protože v Leedsu věděli, že mám se zhudebňováním staré poezie zkušenosti a že mě zajímá vokální hudba.

Jak jste přistupoval k výběru sonetů, které zhudebníte?

Vlastně to zabralo víc času, než k nim potom hudbu napsat. Najít vhodný text je vždy obtížné. Už tolikrát jsem u svých oblíbených básníků zjistil, že zrovna tahle konkrétní báseň v sobě nese něco, čím se mi vzpouzí, třeba jen jediným slovem. V tomhle případě byl navíc výběr rozložen na dvě části: vybíral jsem sonety pro sebe a zároveň měl za úkol najít dalších pět umělců mimo sféru vážné hudby, kteří zhudební svůj vlastní výběr. I to mě přimělo zaměřit se na sonety pozdní a méně známé. Oproti těm provařeným o lásce mě zaujal jejich filozofičtější rozměr a přišly mi obecně tajemnější. Shakespeare v nich mluví o paměti, loučení, ztrátě… Jsou melancholické a zároveň si drží určitou abstrakci.

Ze zmiňované pětice spolupracovníků v Praze uvidíme irského zpěváka Gavina Fridaye.

Gavin a také Natalie Merchant byli dva, kteří mi poslali nahrávky, jak zpívají své sonety pouze za doprovodu klavíru. A mně napadlo, že bych je v případě svých sonetů mohl využít také jako recitátory, abyste text sonetu nejprve slyšeli v mluveném přednesu a potom si ho pro kontrast poslechli zazpívaný. S Gavinem jsem spolupracoval už dříve, a i proto jsem do programu zařadil jím zhudebněný sonet. Lidé tak uslyší příklad, jak znělo pásmo v původním provedení.

Znamená to, že se Nothing Like the Sun za deset let od premiéry proměnilo?

Měnilo se především obsazení hostů, odehráli jsme řadu různých provedení včetně živé nahrávky z Adelaide, kde jsme zapojili místní muzikanty a jejich lehce odlišný přístup k perkusím je na nahrávce patrný. Každé provedení dá pásmu specifický charakter, ale jinak jsou to samozřejmě tytéž noty. Snad jen tempa používáme jiná, na začátku se nám to všechno až příliš vleklo. Utáhli jsme šrouby a celé pásmo dnes ubíhá plynuleji.

Co rozhodlo o tom, že v Praze provedete právě tohle dílo?

Pozvánka se dobře sešla s koncertem v Leedsu (proběhl 25. října, pozn. aut.), kam jsme se s Nothing Like the Sun po letech vrátili. Přišlo nám nejrozumnější přivézt kus, který budeme mít čerstvě v krvi, který nebude „vychladlý“.

A předpokládám, že vás uvidíme za kontrabasem…

(smích) Samozřejmě!

Proč je pro vás osobní účast na provedení tak důležitá?

Připadal bych si jinak jako ve slonovinové věži. Kontakt s publikem si užívám. Nejenom, že lidé vidí autora prováděné hudby, ale já mám na to provedení přímý vliv. Svůj vlastní soubor provozuji už přes třicet let a řada hudebníků v něm funguje několik dekád, což nám umožňuje vložit každému koncertu punc autenticity. Na našem koncertu víte, že ta hudba zní, jak jsem chtěl, aby zněla, když jsem ji skládal.

Celý rozhovor si můžete přečíst v prosincovém čísle časopisu Full Moon.