Články / Reporty

Gdzie jest Slejer, kurwa?! (Brutal Assault, 2018)

Gdzie jest Slejer, kurwa?! (Brutal Assault, 2018)

waghiss666 | Články / Reporty | 12.08.2018

Zase pařák? Hellcome to well, Broken Teeth zahajujou a je to skvělá metafora pro čtyři dny rezignace na hygienu a vytření si prdele hustou špínou, zhluboka se nadechnout prachu a vykročit do sraček propocenou hnátou. Nevyhnutelnost konce začíná pozdě.

Stíhám tak akorát děkovačku Northlane, po zákulisních historkách na budoucnost kytarové virtuozity seru a Pliniho kytarovým onaniím odepřu jednoho voyeura, duel v kytarovém shreddu přijde později tam, kde by ho málokdo čekal. On taky málokdo umí hrát (si), aniž by ředil energii, a o tu devadesátkovou dneska zakopneme několikrát. Integrity dělá ostudu drobící bubeníček, tlaku chybí dopad, tohle je ale stará škola, povinná lekce z heavy-metalcoru. Nastupuje nasranej čokl Dwid Hellion, zlý charisma, nekompromisní diktát. Nadává a plive do sboru, Dom nakládá včelíny, že mu to kdejaká progmetalová saň sežere z pod rukou. Jakkoliv mám poslední desku v piči, dalším povinným retrem omládnu o dvě dekády a přijdu o pár šedivých fousů.

Origin mě odtlačí až ke Kafkům na kafe, potřebuju vychladnout, kritický den je vždycky až poslední, nevěřte pořekadlům. Dneska až na výjimky dostanou přednost malé scény, ne z principu, nýbrž z povinnosti. Protože jedině tam může člověk nechápavě zírat s otevřenou hubou na to, co předvedli druhého odpoledne klasici podivínského ema Ravelin 7, nebo na poctivý houpavý hardrock'n'roll od fešáků z Eskathon, tím spíš, že dneska jeden zákon a jeden zázrak nastane. Čekáme až na romanticky eklektické tanečky s Evou Spence, dokopat fotry do klubového stanu na Rolo Tomassi je čím dál těžší, o to víc hřeje pokyv uznání, jakmile tahle mrda dozní. S nejčerstvější deskou strašně vyrostli, náznaků jsme si povšimli už u minulé Grievances. Romantika šířeji objímá a metalové prvky víc mlátí, pořád to ale kope a pořád je to kurva nahlas (stavební kámen dobrého náseru).

„Nechápu, o co všem jde, z čeho jsou tak posraný, zkusil jsem Ghost – TO JE TAKOVÁ KOKOTINA! Já to vůbec nechápu! Na tom není NIC zajímavýho, ale VŮBEC nic!” „Co to meleš, vole, show dobrá.”

Tohle byla příjemná půlhodinka, co ještě budu rád přepisovat. Belphegor musí stranou, přežít do konce je výzva, nutnost odpočinku brání všemu zběsilému. Psy nežeru, už mě nebaví vysmívat se, pobaví snad jen touha mladé slovenské fotografky udělat rozhovor s Maxem nebo Igorem Cavalerou den před jejich příjezdem na festival, rozdávám kafe, nasávám dojmy, nechci zpátky do čistoty, ticha a komfortu.

Rozpor, komu dát vale, a chytání se za hlavu, kdo dal Celeste proti Goblin (počasí a technické problémy předchozí den, chytráci!), volím Italy, laciné horrorové klasiky a unikátní exkurzi do minulosti brakové kinematografie skrze dekadentní hudbu (věděli jste, že na fesťák málem přijel i John Carpenter?). Kapela v zádech varhanních a staromilsky synťákových melodií slouží jen jako riffový podklad, projekce s vyzobanými střípky vražd, stvůr a děsu vyvolává v téhle kombinaci spíš spokojený úsměv než strach. Divnoty počkají, povinnost je zákon a naopak, spěchám do prvního riffu Unsane, do první řady, nechám si Chrisem Spencerem řvát do ksichtu, z kšiltu bejzbolky kropí záda potem, fluše kolem sebe totální pohlcení, Dave diktuje nejtlustší basu a jakmile zazní Abberation, rozsypu se na prach. Každý koncert je poslední i vinou zdravotního stavu Vince Signorelliho, ale jak ten pán dokáže nepřestat ani na vteřinu mlátit do bicích, když nemůže chodit? Nepřivezli merch, píšu tatérovi, chce to krev! Šéfové tlaku, byť hráli proti snad největšímu jménu celého programu, takže pro chudou účast, zadiktovali předpis, jak to už nikdo nezvládne.

fotogalerie z posledního bahna

Zákulisní perla: Danzig má v rideru napsáno, že se mu nikdo nesmí podívat do očí, a to včetně crew na stagi. Ta kapela hrozně maká, zvuk má takový koule, jak se letos nikomu nepovedlo, ale toho tragéda je mi vlastně líto a vlastně ani ne. Headliner, co v primetimu potěší spoustu návštěvníků, já ale jeho „zpěvu“ a egu nehodlám věnovat víc než jednu sloku a jeden refrén. Zakončovat set Hybrid Moments je urážka kultovní kapely, jejíž reunion podpořil i sám Dave Lombardo, před pár dny odpalující rozehřívačku festivalu se Suicidal Tendencies. Ten chlap je nezmar, ale nabízí se oblíbená otázka: „Gdzie jest Slejer, kurwa?! ”

Vtípky stranou, folklor a metal mi nejdou už nějakou dobu dokupy (pokud teda váš folklor není satanismus a zlo), Wardruna zadupala Danziga do země, i se všemi dudami a harfami a trnky-brnky pičovinkami. A jakkoliv na mě jenom statut kultu neplatí, smeknout se někdy musí. I před Perturbator, protože ta jeho diskotéka je víc než sprostá afterparty a široká paleta pojme spoustu temných tanců, navíc v rytmu živého bubeníka, co v předklonu vypadá jako Ben Koller, fakt! Pro Full of Hell je každé slovo navíc, miluju grind a miluju podivnost a miluju pestrobarevnost černě, ale ta kapela je, i celý jejich zběsilý set, pořád blbost, říkejte mi, co chcete. Podobné nasazení, nevyhraněnost, asfalt předvedli Dodecahedron, ale stálo to spoustu černého kafe na závěr, furt neumím pochopit, jestli je to víc djent nebo black a tahle geometrie mě nepřestane fascinovat ani doma, když se je budu snažit narýsovat uchem.

Kafka zavírá, dojídáme poslední bochté černé jako sama noc, poprvé spěcháme vylidněným areálem na poslední koncert posledního dne festivalu, belgický rituál v Kostele Ra bez jediného slova, bez jediného gesta, bez šance vydechnout ždímou Wiegedood z blackmetalu tu poctivou energii, co umí snad jedině Mayhem na stará kolena. To, co se tu žádnému počmáranému černobílému divadýlku za posledních několik let nepovedlo, zvládnou rvát v kuse. Otevírá se portál, kde platí fyzika a příroda a pravda a kde se za každý další zběsilý tón platí životem. Chcípáme šťastní, slzy se uvolní, pot tuhne, je po nás, je po všem. Je konec. Pro letošek.

Info

Brutal Assault
8. - 11. 8. 2018 Pevnost Josefov, Jaroměř

foto © kubuthor

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon 10: Pokora je dar. Wovenhand (us) 1. 6. 2010 Bush Hall, Londýn, UK

Pavel Vulterýn 01.04.2020

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.