Články / Reporty

Groupensex s brutalitou - Brutal Assault 2015

Groupensex s brutalitou - Brutal Assault 2015

ScreamJay, waghiss666 | Články / Reporty | 13.08.2015

Reportáž z prvního a druhého dne festivalu Brutal Assault čtěte zde, páteční metalové hodovánky následují.

Páteční ráno, cestou do místní večerky pro svou pravidelnou dávku taurinu zjišťuju, že ten nápad vyměnit hnědouhelnej dehet (aka malinovka) za absintovou limonádu nebyl nejšťastnější. Chuť neporovnatelně lepší, vstávání krušnější. Jako by nestačila ta sauna kolem. V areálu jsem vyrušil asi padesátiletou dámu v korkových pantoflích na platformě, která roztáčela vodní trvalou a svůj krajkový vějíř používala jak paličku na bicí. Chápeš, tady ten věk nehraje roli, všechno je to jen o tom, jak moc a jak upřímně dokážeš tohle místo prožít.

Letiště probudí roztáčení vrtulí ještě než pot vře, Pig Destroyer letos hrajou jinde, pro naháče s prknama od hajzlu kolem krku namísto kravaty, blitzkrieg zaspal. První půli tady startuje kafe, támhle plznička nebo krakonoš, debilní vtipy (kolik policajtů musí nastoupit, aby byl prázdný autobus?) a pointa vražedná. Jen se smějte, dokud máte čemu. Výprava za bankomatem se protáhne o pytlík filtrů a troje papírky, kdo přestal kouřit, už v tom zase lítá, holandský trhač plic nedá nic zdarma a halva chutná jako paní u stánku na levnou krásu. Témata dní: ekonomika, veganství, planeta Knedlo a poctivost. „Pičo, kdyby byl každý takový chuj jako ty, tak nejsou války.“

První kompletní set dávám s Blood Eagle, nekomplikovanej a ponejvíc moderní death metal z Dánska. Kapela mladíků, od které jsem nikdy neslyšel jedinou skladbu, neplýtvala pózou a skrze nenucené vtípky a průpovídky fungovala líp než ten přeslazenej energeťák. S Pro-Pain jsem šel na jistotu. Tihle klasici pro mě vždycky budou víc metal než hardcore, přesto i kousek po poledním zvládli obě žánrový polohy s přehledem. Gary Meskil a spol. nikdy neměli potřebu překvapovat, opouštět zajeté koleje a v tom, co a jak dělají, jsou prostě sympatičtí.

Pro-Pain? Jestli NYHC, tak bez dresskódu a úsměvu. Manýry jen jednou a nikdy víc, velká paráda, skromně odmakaná. Poučte se, drazí, a laciná ochucovadla nechte zbohatlíkům. To se prostě (už) nedělá. Kontrast jako kráva s (həd) p.e., kokotina bez závorky, česká premiéra těm, co se nedočali, páč jim dávno skončila puberta. Zalezu nabít telefon do PRESS kobky, abych zjistil, že mě čeká práce, o kterou jsem stál a všem ji zamlčel. Krisiun cajk v rámci šablony, Ill Niňo snad ještě horší, než jsme doufali. Mám málo kérek, abych se s holkama hádal. Nervózně vyhlížím zakrslé hrdiny dneška, s ukradeným iPhonem v kapse, i za cenu promrdaných Walls of Jericho, po kterých si spolubrutalisti mlaskají pod oholenými fousy. Coming soon, slibuju!

"Smoke ganja - Be free!" (hed) P.E. v tom měli jasno hned od začátku, dali rozpálený pevnosti něco, s čím tam běžně kapely nejezdí - reggae. Fungovalo to, jenom já v tom devadesátkovým ranku podobých rap rockových (potažmo metalových) formací vždycky víc sjížděl Stuck Mojo. Šéfeditor říkal, ať nezapomínáme na holky, ale já se tou dobou ponejvíc družil s tím automatem na chlazenou vodu v press centru. Takže když přišla nabídka na prohlídku josefovského podzemí, příliš jsem neváhal. Jasně, dát košem tý dračici Candace Puopolo a Walls of Jericho nebylo snadný, ale vyměnit bezmála 40°C za konstantních dvanáct, to přišlo vhod.

Nechce se mi psát, proč Kataklysma jo a proč ne, sám nevím, už mě přeladili. Dávno. Jestli si Brujeria zaslouží oba palce nahoru, tak za rezignaci na anglické děkovačky a pódiový zvuk jako z desetkrát přehrané kazety. Stejně je to devadesátková šaškárna, prý. Za tohle mě určitě podřežou, a že kartel má nevybíravé mučící chutě, už ví každá manekýna. Jdu do pitu, s brýlema na očích, je mi všechno u prdele. Billy jede bumčvachy, asi čtvrthodinu v kuse. Problémový mikrofon to schytá zanedlouho, čekání je nekončící. How could it all be? Mikrofon letí, i s kabelem, někam doprostřed masy lidí.

Z festivalovýho menu jsem dal přednost Lantlôs před již dvakrát viděnými Primordial. Potřeboval jsme zjistit, jaký vliv může mít to nekonečný parno a přijímání hudební atmosféry, a tak jsem si prožil další z letmo bizarních okamžiků. Němci ponejvíc připomínali naše Heiden, když hrají věci z desky Dolores, jen oblečení v bermudách jak kluci z vesnický bigbítový kapely. Nikdo netlačil na pilu, co chybělo na vizuálu, doháněli poctivostí. Ale moje podvědomí už dávno prahlo po chaosu. "How could it all be. We've never been dead. But never awake from this dream. How could it all be!" Mikrofon letí do lidí, náruč otevřená animální zběsilosti a všechno, co potřebuješ, naservírují The Dillinger Escape Plan už během prvního songu Prancer. Proč je tu sakra tak málo lidí? Čekal jsem větší tlak od publika, ale co nedává masa, přichází z pódia. Nepolevující atak dává vydechnout jen s pohodovkama typu Unretrofied a nebo v refrénu hitovky Farewell, Mona Lisa. Na tý zatracený stagi nemá nic pořádnou stabilitu, deepthroat mikrofonu, skok do lidí a pak ještě další, tohle žádná rozumná pojišťovna nepojistí. Když mám už dočista propocený tričko a doznívá poslední song, napadá mě - všichni se diví, jak je možný, že se Keith Richards dožil tak vysokýho věku. Jenže co je větší zkáza, padesát let na koksu, nebo jedno rande s Dilindžry? Pokud Sunn O))) dokázali vyrvat lidem duši z těla, oni roztrhali ten zbytek. Děkuji? Rádo se stalo!

DILLIGAF? Co nejde rozmrdat, zahoď hodně daleko, ať se technik proběhne. Oproti první jebačce a druhému rande naslepo se dost změnilo. Jamese nahradil Kevin, Greg a Ben pořád místy působí jako milenci s křovím a nekončící eklektičnost schoval Weinman za mikrofon. Kdo za to může? Setlist! Poslední skvost uhýbá průřezu, Řehul propluje nad hlavami a potopí se kyčlí přímo na pravý úhel kovu. Au! Otvírací riff Cream před starou hitovkou pobaví, Dillingeři se se ctí adaptovali na festivalová podia. Kdo vyhraje, bylo jasné, ale Baby’s First Coffin? Bzučí mi mobil, spěchám pryč a zase zpátky. Začínáme.

Večery utíkají strašně rychle, Napalm Death až do setmění, Sepultura snad ani neumí odehrát průměrný, obyčejný set a Skepticism mě po chvíli nudí, příliš pompézní, příliš neosobní. Můj druhý vrchol dne totiž byli jednoznačně Godflesh. Broadrick zase přišel se sklopenou hlavou, plachá legenda, Devin Townsend metalového minimalismu. Malý plátno, nihilistický "spořič o brazovky", snad ještě z Windows 98, a jeden stárnoucí kumpán, kterýmu za ty roky řádně prořídl vlas. Strašně mě zajímalo, jak můžou naživo znít moderní stěny typu Ringer nebo Shut Me Down a teď už to vím - famózně! Tíha se dala na pochod, bořila a nebrala zajatce. Před lety, když vystoupili Godflesh v pevnosti naposledy, jsem psal, že tahle muzika dovede zašlapat do země i povznést k nebi v jeden a tentýž okamžik. Hloupost! Tentokrát mě "jen" srazili k zemi, šlápli na krk a do těžkých výdechů, co v pravidelných intervalech víří prach, jsem byl schopen hlesnout jenom tiché: DORAŽ MĚ! V béčkových hororech mají takovéhle intro tajemná monstra, který přicházejí kdesi z neznáma, tady byla monstra ukrytá v nás. A bylo jim dobře.


Napalm Death jsou magoři. Vitální, angažovaní, popaři nejhnusnějšího žánru pod zemí. Ani dvojí technická komplikace je nezastaví, tihle už zažili všechno a všechny a kdo to popírá, stojí před Emburyho pedálama dodnes. Tohle není jistota, tohle je povinnost! Jistoty se buď odvolají týden před fesťákem, nebo zlidovkují. Souboj o dědictví Maxe Cavalery, druhé kolo, stejné skóre. Menší pičovina je furt přifouknutá pičovina s třicítkou na plachtě, a je to vaše vina! Proč se nikam neposunou? Proč stagnujou? A vy snad chcete slyšet jiný set než ten dekádami oškubaný? Sepultura je jméno. Dobře vám tak. Death DTA, stejný problém, jiná hra. Úplně jiná hra a další lekce historie. All star sestava, hymny, groupensex s každým brutalitou. Stánky zavřít, fronta napříč areálem za zvuků brutálního jazzu. Přestávám dýchat. Broadrick začal poprvé stárnout. Godflesh jsou pohřeb. Vím to. Smrt nebyla nikdy blíž a úplněk nebyl nikdy dál. Tohle je naposledy. Sbohem. ***Fatální zjištění: Až teď se prokázalo, že mám pěkné kamarádky; Slovinky se slabostí pro Helloween nemají vkus; svět je malý a všude čeká sestra, co vám za telefonní číslo ohlídá suvenýr z nejcennějších.

Info

Brutal Assault 2015
7. 8. 2015, Pevnost Jaroměř, Josefov
foto © Barbora Berdychová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.

Lunchmeat 2019, letos s koninou

redakce 08.10.2019

Bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinace nalezeným. Objevování, kreativita, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou.

Nadrobno nasekaní Black Midi

redakce 07.10.2019

Hulváti, ani nepozdraví, nepoděkují, ubezpečení, že jsme to nejlepší publikum na světě, se od nich nedočkáme, nanejvýš utrousí nějaké to gesto...

Co nevadí u Hm…

redakce 06.10.2019

„Všechna slast musí být spotřebována, takový je zákon…,“ znělo ve čtvrtek večer přeplněnou Akropolí.

Když kouzlo pomine (Stereo Total)

redakce 05.10.2019

... ale tohle nezní jako moji milovaní Stereo Total?