Články / Reporty

Hádanky z Utrechtu #2: O hvězdách a světle

Hádanky z Utrechtu #2: O hvězdách a světle

Michal Pařízek | Články / Reporty | 09.11.2019

To si takhle stavíte line-up, plánujete dramaturgii, stupňujete napětí a pak přijde někdo, kdo vám z toho udělá během pár minut kůlničku víte na co. Ještě v podvečer druhého dne třináctého ročníku Le Guess Who? říkala místostarostka Utrechtu, že hlavním headlinerem festivalu je město Utrecht. Logické i zasloužené, rozhodují lokace, malebnost i dostupnost, všechno dokonale dovažuje jména často tajemná i fajnšmekrům. Zajímalo by mě, zda v té době už věděla, že o pár hodin později ve vloženém a do poslední chvíle utajeném slotu vystoupí taková hvězda jako Björk. A taky zda to v té době věděli organizátoři. Zpráva o hvězdě se šířila rychlostí (světelného) blesku, sociální sítě festivalu to kupodivu vydržely, stejně jako jeden z nejmenších sálů TivoliVredenburg. Hádejte kdo, tady je možné asi všechno.

Hned při prvních tónech bylo jasné, že tohle bude ono. Protestantský kostel Jakobikerk hostil společný koncert Marka Lanegana a italského producenta Alessia Natalizii, který vystupuje pod nickem Not Waving. Společné album Downwelling je jedním z utajených klenotů letošního roku, kombinace působivého ambientu a ponurého majestátu těžké váhy ze Seattleu (vlastně už dávno z Kalifornie) přinesla nahrávku, která bývá přirovnávána k dílům Scotta Walkera nebo Davida Sylviana. Na obojím asi něco bude. Každopádně nejde o nějaký featuring od boku, v jedné dvou skladbách, Lanegan zpívá v každé z nich a často jeho pochmurný zpěv syntetické plochy a terénní nahrávky otáčí směrem k jakémusi podivuhodnému blues nového věku, v němž klasickou dvanáctku nahrazuje ableton a pomalé beaty. Živě to vynikne ještě mnohem znatelněji, byť příležitostí vidět dvojici na koncertě je méně než máku. Dosud k tomu došlo pouze dvakrát, na berlínském Atonalu a právě na Le Guess Who?, kde kouzlo koncertu znásobilo prostředí krásného kostela. A paradoxně i poměrně bohaté osvětlení, v kontextu Dark Marka bychom mohli mluvit o slunci v pravé poledne. Tohle vše přispělo k tomu, že se melancholické melodie najednou začaly shlukovat do podivně liturgických vzorců, možná šlo o zdání, omyl nebo přílišnou tíhu prostředí, ale pod nasvícenou klenbou Jakobikerk se něco skutečně tvořilo. "Who'll stitch my wings back together / Who'll fix this broken man?" zpívá Lanegan v závěrečné skladbě alba The Broken Man. Zdá se, že se přece jen někdo našel.

„Tohle je festival, na kterém si můžeš vybírat podle nálady.“ Táňa Lehocká je tady prvně, ale vystihla Le Guess Who? naprosto přesně. Utrechtská přehlídka nálady podporuje i mění, poslední roky navíc pořadatelé dělají všechno proto, aby návštěvníci neměli už vůbec čas přemýšlet. Doprovodný program bytní, výtvarné věci stíhají debaty nebo filmy, letos nově přibyl program zaštítěný platformou Kickstarter a místním diy knihkupectvím i tiskárnou Kapitaal, sdružující vše řečené. O patro níže navíc sídlí místní stanice Stranded FM, která dává každé odpoledne prostor hudebníkům z programu. Původně jsme měli za to, že jde o koncerty, ale nakonec se z toho vyklubal djing. Ovšem právě proto, že jsme se vydali na koncert tureckých Lalalar, nakonec došlo k rozhovoru s Moor Mother. Nebýt toho, že se Camae Ayewa přišla na místo listening session svého alba (vyšlo včera) podívat dřív, tak by David asi odvahu nenašel. Sice bylo třeba chvíli počkat, než si hlas Zonal na lisu vytiskne vlastní tričko, ale všechno klaplo. Mimo rozhovoru s Moor Mother čekejte v nejbližších měsících ve Full Moonu i další interview s Girl Band nebo Patrickem Higginsem, snad dopadne i povídání Makayou McCravenem.

fotogalerii z druhého festivalového dne najdete tady

V kontextu nabitého line-upu a informace, že letos festival navštívili zástupci z více než šedesáti zemí, možná trochu zapadne cílený lokálně komunitní charakter přehlídky. Doprovodná akce pořádaná potřetí ve čtvrti Lombok působí podle fotek z minulých ročníků i popisu jako masová barevná estráda, přitom jde o skromné sousedské setkání o rozsahu několika málo bloků. Obzvláště návštěva místního surinamského bistra Aarti stála za to. K lokální dramaturgické lince se váže i další. První patro Tivoli zdobí fotografie děl, které žáci místních škol vytvořili podle svých oblíbených písní jmen z line-upu (jasně vede Confession od Sudan Archives), nedělní odpoledne je zase zasvěceno akci Le Feast, v rámci které zvou utrechtští na vlastní domácí brunche. Zaregistruj se a běž k místním domů na oběd. Ano, přesně takhle celý festival působí, člověk se tu po pár hodinách cítí opravdu jako doma. Třeba když přijde do klubu De Helling chvíli před koncertem Sonic Booma (dříve Spacemen 3, legenda jako blázen) a tam John Doran, spoluzakladatel a šéf serveru The Quietus, navnazuje dav geniální, ale určitě ne taneční skladbou Street Hassle od Lou Reeda. Troufalost? Podle desítek křepčících zdaleka ne tak velká, jak by se mohlo zdát. Další novinka aktuálního ročníku, letos téměř ve všech větších klubech jede v pauzách DJ. Nejde o motivaci ani podbízivost, ale příjemnější prostředí. Horší než ticho může být jen zvukařská hudba.

Věhlasné jméno švédského psychedelického roku Träd Gräs och Stenar (Träden) urputným prog rockem à la Pink Floyd vlastně potěší, do místního tradičního klubu De Helling jejich set zapadá náramně. Mueran Humanos o pár desítek minut (a metrů) ve vedlejším klubu Le:en snad ani zklamat nemohou. Profesorsky působícího Sonic Booma opouštím právě kvůli Dark Markovi, mezitím chodí zprávy z Prahy o koncertě Neda Colletta. Nejdřív píše Ondřej Šturma, že se Ned zamiloval do Báry Zmekové, která vystupovala před ním, o hodinu později zase Bára, že miluje Neda. Všechno funguje.

Po koncertě v Jakobikerku stojíme venku, jako jeden z posledních vychází právě Mark Lanegan, znatelně unavený, ostatně si do Utrechtu pouze „odskočil“ z náročného evropského turné k novému albu Somebody’s Knocking (20. listopadu v Lucerna Music Baru, nezapomeňte). Z těch asi deseti jeho koncertů, na kterých jsme se v Praze podíleli, se tak trochu známe – zdravím ho, děkuji za koncert a jen tak mezi řečí poznamenám, že jsem ho na stagi asi nikdy neviděl za takového světla jako dnes. Spiklenecky se na mě podívá a řekne: „To víš, kamaráde... Snažím se s tím světlem naučit žít.“ Stejně jako my všichni.

Info

Le Guess Who? 2019
7.-11. 11. 2019
Utrecht, Nizozemí
fb událost
web festivalu

foto @ Tim van Veen / Le Guess Who?

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Mezi Smetanou a music clubem (Bez ambicí)

Michaela Šedinová 09.09.2020

Ve skvělém prostředí – venkovní Smeták stage stála u Smetanova domu a vnitřní v industriálním klubu Kotelna.

Setkání v sadu: Sedmá pečeť, rok nejtemnější (Pelhřimovy 2020)

Václav 04.09.2020

Posledních několik let jsem měl pochybnosti o přínosnosti celé akce. Proč dělat něco, čeho je v Čechách nyní dosti. Hluboce jsem se mýlil.

Něco nadčasového (Tata Bojs & Filharmonie Brno & „mladí Mozarti“)

Adéla Polka 04.09.2020

Funguje to. Nenásilně a vkusně.

Darkshire v jeskyni skrývá budoucnost

Vadim Petrov 01.09.2020

Nová vlna dnb. Tady nejde o formality v rámci jednoho žánru, ale o estetiku nastupující generace.

„Tam, odkud jsme, krásně zpívají ptáci, a vzduch je naplněný hudbou.“ (Vivat vila)

Michal Pařízek 30.08.2020

Malé akce jako festival Vivat vila jsou strašně potřebné a důležité, tady i díky komunitnímu přesahu, nejde jen o hudbu.

Když se rozestoupilo nebe (Jednota Kalvárie)

Jakub Šíma 25.08.2020

Cestou z Úštěku do Blíževedel nespouštím oči z kalvárie, kterou na obzoru nejde přehlédnout. Majestátně se vypíná mezi okolními kopci a i ze vzdálenosti několika kilometrů.

Dobršská brána 2020: Pánubohu pod okny

Jan Starý 19.08.2020

Ondřej Bezr označil „brněnský Trutnov“ za „jednu z mála akcí, které se letos konají“. To je hodně daleko od pravdy.

Vybraná slova po B: Hviezdne noci Bytča

David Čajčík 19.08.2020

„Vedeli ste, že Bytča je podľa jedného sociológa najtypičtejšim malomestom na Slovensku?“ Ne tak úplně. Smack my Bytča!

Filmová nakládačka (Letní filmová škola)

Aneta Kohoutová 15.08.2020

„Pojď, je to takovej temnej ruskej film, co má asi sto padesát tři minut, prej je to hodně intenzivní a drsný.“ Čil a dril.

Mistři krásných splínů (Letní filmová škola)

Aneta Kohoutová 13.08.2020

Vzpomíná, jak při návštěvě Ruska někdo odmontoval kliku z pokoje Františka Vláčila, aby se nemohl dostat ven, nebo vypráví o hrůzách poválečných odsunů...