Články / Reporty

Hádanky z Utrechtu #2: O hvězdách a světle

Hádanky z Utrechtu #2: O hvězdách a světle

Michal Pařízek | Články / Reporty | 09.11.2019

To si takhle stavíte line-up, plánujete dramaturgii, stupňujete napětí a pak přijde někdo, kdo vám z toho udělá během pár minut kůlničku víte na co. Ještě v podvečer druhého dne třináctého ročníku Le Guess Who? říkala místostarostka Utrechtu, že hlavním headlinerem festivalu je město Utrecht. Logické i zasloužené, rozhodují lokace, malebnost i dostupnost, všechno dokonale dovažuje jména často tajemná i fajnšmekrům. Zajímalo by mě, zda v té době už věděla, že o pár hodin později ve vloženém a do poslední chvíle utajeném slotu vystoupí taková hvězda jako Björk. A taky zda to v té době věděli organizátoři. Zpráva o hvězdě se šířila rychlostí (světelného) blesku, sociální sítě festivalu to kupodivu vydržely, stejně jako jeden z nejmenších sálů TivoliVredenburg. Hádejte kdo, tady je možné asi všechno.

Hned při prvních tónech bylo jasné, že tohle bude ono. Protestantský kostel Jakobikerk hostil společný koncert Marka Lanegana a italského producenta Alessia Natalizii, který vystupuje pod nickem Not Waving. Společné album Downwelling je jedním z utajených klenotů letošního roku, kombinace působivého ambientu a ponurého majestátu těžké váhy ze Seattleu (vlastně už dávno z Kalifornie) přinesla nahrávku, která bývá přirovnávána k dílům Scotta Walkera nebo Davida Sylviana. Na obojím asi něco bude. Každopádně nejde o nějaký featuring od boku, v jedné dvou skladbách, Lanegan zpívá v každé z nich a často jeho pochmurný zpěv syntetické plochy a terénní nahrávky otáčí směrem k jakémusi podivuhodnému blues nového věku, v němž klasickou dvanáctku nahrazuje ableton a pomalé beaty. Živě to vynikne ještě mnohem znatelněji, byť příležitostí vidět dvojici na koncertě je méně než máku. Dosud k tomu došlo pouze dvakrát, na berlínském Atonalu a právě na Le Guess Who?, kde kouzlo koncertu znásobilo prostředí krásného kostela. A paradoxně i poměrně bohaté osvětlení, v kontextu Dark Marka bychom mohli mluvit o slunci v pravé poledne. Tohle vše přispělo k tomu, že se melancholické melodie najednou začaly shlukovat do podivně liturgických vzorců, možná šlo o zdání, omyl nebo přílišnou tíhu prostředí, ale pod nasvícenou klenbou Jakobikerk se něco skutečně tvořilo. "Who'll stitch my wings back together / Who'll fix this broken man?" zpívá Lanegan v závěrečné skladbě alba The Broken Man. Zdá se, že se přece jen někdo našel.

„Tohle je festival, na kterém si můžeš vybírat podle nálady.“ Táňa Lehocká je tady prvně, ale vystihla Le Guess Who? naprosto přesně. Utrechtská přehlídka nálady podporuje i mění, poslední roky navíc pořadatelé dělají všechno proto, aby návštěvníci neměli už vůbec čas přemýšlet. Doprovodný program bytní, výtvarné věci stíhají debaty nebo filmy, letos nově přibyl program zaštítěný platformou Kickstarter a místním diy knihkupectvím i tiskárnou Kapitaal, sdružující vše řečené. O patro níže navíc sídlí místní stanice Stranded FM, která dává každé odpoledne prostor hudebníkům z programu. Původně jsme měli za to, že jde o koncerty, ale nakonec se z toho vyklubal djing. Ovšem právě proto, že jsme se vydali na koncert tureckých Lalalar, nakonec došlo k rozhovoru s Moor Mother. Nebýt toho, že se Camae Ayewa přišla na místo listening session svého alba (vyšlo včera) podívat dřív, tak by David asi odvahu nenašel. Sice bylo třeba chvíli počkat, než si hlas Zonal na lisu vytiskne vlastní tričko, ale všechno klaplo. Mimo rozhovoru s Moor Mother čekejte v nejbližších měsících ve Full Moonu i další interview s Girl Band nebo Patrickem Higginsem, snad dopadne i povídání Makayou McCravenem.

fotogalerii z druhého festivalového dne najdete tady

V kontextu nabitého line-upu a informace, že letos festival navštívili zástupci z více než šedesáti zemí, možná trochu zapadne cílený lokálně komunitní charakter přehlídky. Doprovodná akce pořádaná potřetí ve čtvrti Lombok působí podle fotek z minulých ročníků i popisu jako masová barevná estráda, přitom jde o skromné sousedské setkání o rozsahu několika málo bloků. Obzvláště návštěva místního surinamského bistra Aarti stála za to. K lokální dramaturgické lince se váže i další. První patro Tivoli zdobí fotografie děl, které žáci místních škol vytvořili podle svých oblíbených písní jmen z line-upu (jasně vede Confession od Sudan Archives), nedělní odpoledne je zase zasvěceno akci Le Feast, v rámci které zvou utrechtští na vlastní domácí brunche. Zaregistruj se a běž k místním domů na oběd. Ano, přesně takhle celý festival působí, člověk se tu po pár hodinách cítí opravdu jako doma. Třeba když přijde do klubu De Helling chvíli před koncertem Sonic Booma (dříve Spacemen 3, legenda jako blázen) a tam John Doran, spoluzakladatel a šéf serveru The Quietus, navnazuje dav geniální, ale určitě ne taneční skladbou Street Hassle od Lou Reeda. Troufalost? Podle desítek křepčících zdaleka ne tak velká, jak by se mohlo zdát. Další novinka aktuálního ročníku, letos téměř ve všech větších klubech jede v pauzách DJ. Nejde o motivaci ani podbízivost, ale příjemnější prostředí. Horší než ticho může být jen zvukařská hudba.

Věhlasné jméno švédského psychedelického roku Träd Gräs och Stenar (Träden) urputným prog rockem à la Pink Floyd vlastně potěší, do místního tradičního klubu De Helling jejich set zapadá náramně. Mueran Humanos o pár desítek minut (a metrů) ve vedlejším klubu Le:en snad ani zklamat nemohou. Profesorsky působícího Sonic Booma opouštím právě kvůli Dark Markovi, mezitím chodí zprávy z Prahy o koncertě Neda Colletta. Nejdřív píše Ondřej Šturma, že se Ned zamiloval do Báry Zmekové, která vystupovala před ním, o hodinu později zase Bára, že miluje Neda. Všechno funguje.

Po koncertě v Jakobikerku stojíme venku, jako jeden z posledních vychází právě Mark Lanegan, znatelně unavený, ostatně si do Utrechtu pouze „odskočil“ z náročného evropského turné k novému albu Somebody’s Knocking (20. listopadu v Lucerna Music Baru, nezapomeňte). Z těch asi deseti jeho koncertů, na kterých jsme se v Praze podíleli, se tak trochu známe – zdravím ho, děkuji za koncert a jen tak mezi řečí poznamenám, že jsem ho na stagi asi nikdy neviděl za takového světla jako dnes. Spiklenecky se na mě podívá a řekne: „To víš, kamaráde... Snažím se s tím světlem naučit žít.“ Stejně jako my všichni.

Info

Le Guess Who? 2019
7.-11. 11. 2019
Utrecht, Nizozemí
fb událost
web festivalu

foto @ Tim van Veen / Le Guess Who?

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.

Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Jakub Koumar 17.02.2020

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?

Pomalý rozjezd, silný závěr – The Legendary Pink Dots

Vojtěch Podjukl 16.02.2020

V úvodu setu kazil dojem příliš hlasitý beat, basů mohlo být taky méně. Rozpačitě působily i prostoje mezi písněmi. Co bylo pak?

Žánrový cross mejdan s Indies Scope

Adéla Poláková 16.02.2020

Očekávaně dobře obstojí i DVA, které lze taky vidět po delší odmlce. Jejich světový hravý pop dokreslují animace Markéty Lisé... Oslava v Sonu byla opulentní.

Kytarovky vládnou všem aneb New Czech Indie Night

Maria Pyatkina 16.02.2020

„Grime vládne všem,“ tvrdíme v aktuálním Full Moonu, což možná platí pro Velkou Británii, ale v Česku vládnou kytarovky.

Všichni jednou umřeme (Hrubá hudba)

Adéla Poláková 13.02.2020

Beznadějně vyprodaný Kabinet Múz se pomalu plní. Zastoupeny jsou všechny věkové kategorie a ti starší si suverénně berou židle do předních řad.

Bizarní burleska (Lindemann)

Jiří Vladimír Matýsek 12.02.2020

Do Prahy přijel frontman Rammstein Till Lindemann se svým úchylným cirkusem. Bylo to málo, nebo dost?

Na kolech blackmetalových kolotočářů (Abbath)

Kremace 10.02.2020

Abbath pokračuje v odvykačce a šíří povědomí o poslední desce Outstrider a šestnáctá zastávka na evropské tour byla bez známek vysílení.

Nejen pro krajany - Altın Gün

Akana 09.02.2020

Nizozemsko-turecký sextet Altın Gün zaplnil Akropoli takříkajíc až po bidýlko především zásluhou místní turecké komunity.

Když rozbijete Teepee u oceánu

Sabina Coufalová 06.02.2020

Teepee přeskočili škatulku dream popu či romantického indie, kdy stavěli především na něžném vokálu, dvou kytarách a pár efektech.