Hádanky z Utrechtu – Stay weird!

„Zatím všechno funguje, tak dobrý,” ulevil si Paddy Steer po druhé skladbě a při pohledu na stage se téměř hmatatelné úlevě nešlo ani trochu divit. Sólo bicí kombinované s hračkářstvím a pokoutní laboratoří bláznivého Orfanika, po ruce pájka a gaffa neustále v pohotovosti. „Tomu, co dělám, opravdu neříkám elektronika,“ prozradil o sobě před dvěma lety v rozhovoru pro The Quietus solitér z Manchesteru, a přestože analogových zvuků využívá zejména, je jasně vidět, kolik staré dobré ruční práce se za jeho produkcí (a kostýmy) skrývá. Překvapení? Okouzlení!

Le Guess Who? je, jako každý festival, hlavně o logistice – kterou cestou se vydat, kde být dřív, kam stačí jen nakouknout, o co nepřijít a čeho se vyvarovat. Jedno pochybné rozhodnutí snadno ovlivní celý večer, a to ani nemusíte čekat na japonskou čtveřici Bo Ningen, která se cestou do Utrechtu zasekla na několik hodin v dopravním pekle – jak situaci nazval jejich manažer – u belgických Antwerp. Místo ve tři odpoledne dorazili v devět večer, z domluveného rozhovoru zůstal zatím pouze příslib, ale manažer alespoň komunikuje. Narozdíl od všech, se kterými měl v Utrechtu mluvit kolega Čajčík, ale ten si zde alespoň užívá ty nejlepší koncerty podzimu. O zprávy jako „Jpegmafia okamžitě“ nebo „Bliss Signal epično“ není nouze, zásadní zážitky kamarádů jdou zjevně ruku v ruce s osobním špatným výběrem. Ale všeho do času.

Utrecht je na podzim nádherný, tedy pravděpodobně i jindy, ale to jsem tu nebyl. Letošní listopad je naštěstí celkem přívětivý, tudíž procházky podél kanálů a kličkování v úzkých uličkách jsou vlastně radost. Nejkratší cesta z kostela Janskerk do klubu Ekko vede právě postranními uličkami, kde sice nechybí náruživí cyklisté, alespoň jich tu ale není tolik a nepředhánějí se. Nejdříve spěcháme na King Champions Sound, posléze na Vashti Bunyan, obojí je potřeba vidět, u obojího je po několika skladbách jasné, že zítra si na to nevzpomeneme. Podobně jako na koncert Jessicy Pratt, v duchu se proklínám za to, že jsem nevyrazil na belgické Stuff., kteří hrají na druhé straně města. Maličko ukonejší Kojey Radical, ale taky to nějak není ono – příliš roztříštěné a nesoustředěné, jistě, chtělo by se skandovat, ale zoufale chybí intenzita i napětí.

Možná i tyhle zkušenosti varovaly při prvotním nadšení z Paddyho Steera. Ten člověk musí být z Brna, říkám si po pár minutách. Samozřejmě není, Manchester vládne. Po domácku vyráběné nástroje i kostýmy – staré radiopřijímače, ozvučené motocyklové helmy a změť kabelů, světýlek a nejrůznějších perkusí. Všechno elektrifikované, rozestavěné okolo jednoduché bicí soupravy a ovládané čtyřmi končetinami a zjevně pozoruhodným mozkem osoby, která stejnou měrou připomíná Moondoga, Čaryfuka nebo Ventolina. Proto funk? Elektro lounge? Hlavní je, že je to skvělá zábava a pastva pro všechny smysly, navíc podobně dobře kupodivu funguje i album Bifurcation Arrows Misleading Visual, soundtrack při psaní tohoto textu. Dávají tady něco do kafe, nebo co se to děje?

Z exhibice Paddyho Steera se odejít nedalo, zvláště když začal představovat „kapelu“: „Téhle tyčce říkám klobása, hele, jaký má pěkný zvuk, tohle je zase Leggy, podívejte, jak se mu třesou nohy.“ Jpegmafia měl poté samozřejmě a beznadějně vyprodáno, pár minut na Black Mass fajn, ale solitéra z Manchesteru z hlavy nevytloukly ani exponované basy, ani pohled na kolegu o pár metrů vlevo, který na razantní beaty suverénně aplikoval tradiční air guitar. A Bo Ningen na závěr? Jako cesta do vesmíru – nové věci hodně jiné, hned dvě dubové hlubiny a jednou dokonce něco jako rap (a pozor – v angličtině!). Divné, vtahující a fantastické. Heslo místního The Village Coffee na divoké Voorstraat zní Stay Weird. Zatím dobrý.