Články / Reporty

Hádanky z Utrechtu – Zasvěcení

Hádanky z Utrechtu – Zasvěcení

Michal Pařízek | Články / Reporty | 09.11.2018

„Dnes ještě není čas na to, aby byla jazzová kapela se saxofonem v čele headlinerem festivalu jako například Glastonbury, ale jednou k tomu dojde. Tohle vnímání se celkem mění a lidé nebo labely, kteří přemýšlejí v konzervativních měřítcích, se budou, a dost možná velmi brzy, divit. A pak už bude třeba pozdě.“ Saxofonista Shabaka Hutchings se v koženém křesle v decentní recepci utrechtského hotelu Karel V pobaveně usmívá a rozhazuje rukama, oba ale víme, že tahle nadsázka zase tak velká být nemusí. Hutchings je jedním z kurátorů letošního programu vizionářského festivalu Le Guess Who? a právě tato akce je nejlepším důkazem toho, že to jde i jinak. Pokoušet hranice je třeba každý den, v Utrechtu o tom vědí své.

Náměstí Neude je pořád stejně příjemné a rušné, ani ve zdejším Wijncafé Lefebvre jednoduše nemohou zklamat. Sklenka červeného a flammkuchen (říkejme tomu třeba vlámská pizza, směje se obsluhující, když se pokouší vysvětlit, o co jde) pro začátek, ze zahrádky se hemžení davu pozoruje nejlépe, i když někteří cyklisté jezdí tak rychle a tak blízko, že to může snadno způsobit tiky. První ze čtyř dnů místního festivalu právě startuje, někdo se chystá do kostela Janskerk na Colina Stetsona, jiný na tuniskou zpěvačku Emel Mathlouthi, která zde vystupuje v části programu kurátorovaného Moor Mother, a do dnešního programu patří také Stephen O’Malley ze Sunn O))) s orchestrem Onceim nebo legendární freejazzový soubor Art Ensemble of Chicago. Ale po pořádku, začínám v dřevem vykládaném sále Hertz, který před několika lety komplet rozezvučil japonský solitér Keiji Haino.

Vera Sola, americká básnířka a písničkářka, přijela s bubeníkem a kontrabasistkou a přivezla melancholickou americanu s notně temnými odstíny. První chod a rovnou překvapení jako hrom a přitom by se mohlo zdát, že v tomhle žánru už nemůže nic překvapit. Vera Sola okouzlila úspornou hrou a nádherným vokálem, ale také divokými pohledy a laškovným pomrkáváním. Zadumané a někdy snad až tíživé skladby odlehčovaly promluvy mezi nimi – všechno v dokonalé rovnováze, s citem, grácií a šarmem, který by jí mohla závidět i Claudia Cardinale. Tudy tedy rozhodně ano. Debutové album Shades vychází dnes, rozhodně zkuste. Ostatně i tato situace se dočkala několika vtipů ze strany umělkyně: „Moje první deska vychází zrovna teď, a přesto už je to skoro rok, co jsem dostala email od lidí z tohohle festivalu. Proč mě sakra chtějí, ptala jsem se tehdy sama sebe, že by snad kvůli těm špatně nahraným coverům Misfits, které mám na internetu?“ Následovala pochopitelně nádherná verze Skulls. Glen Danzig se někde v rohu červená a přidává si na činku další kila. Ano.

Lydia Lunch a Big Sexy Noise rachotí možná ještě víc než dříve, rozhodně se o dost více mluví a chlapi v prvních řadách to od Lydie schytávají postupně všichni. („Říkala jsem, ať křičí holky, tak proč nedržíš hubu?“) Jihoafrická úderka BCUC se čtyřmi bubeníky řádí s hutným derivátem tradice, punkového přístupu a snad i trapu, poněkud ordinérní představení tuniské taneční senzace Ammar 808 poté mohlo zaujmout jen těžko. Na Yvese Tumora prý byla fronta jak do Berghainu, ale nikam už se moc nechtělo – zvláště když v hlavě ještě rezonoval koncert Yonatana Gata (pamatujete na Monotonix?), tedy vlastně hned dva. Nejdříve zahrál na pódiu se svými dvěma spoluhráči a poté na improvizované forbíně uprostřed publika, kam spolu s bubeníkem i basákem (sakra, byl to Chris ze Swans, nebo ne?) přivedl sbor algonkinských indiánů The Eastern Medicine Singers. To, co následovalo, se vymyká běžným představám o koncertech a hlavně veškerému možnému popisu. Že by zasvěcení? Možná ještě není pozdě.

Info

Le Guess Who? 2018
8. - 11. 11. 2018
Utrecht, Nizozemí
fb událost

foto: Erik Luyten

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.

Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Jakub Koumar 17.02.2020

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?

Pomalý rozjezd, silný závěr – The Legendary Pink Dots

Vojtěch Podjukl 16.02.2020

V úvodu setu kazil dojem příliš hlasitý beat, basů mohlo být taky méně. Rozpačitě působily i prostoje mezi písněmi. Co bylo pak?

Žánrový cross mejdan s Indies Scope

Adéla Poláková 16.02.2020

Očekávaně dobře obstojí i DVA, které lze taky vidět po delší odmlce. Jejich světový hravý pop dokreslují animace Markéty Lisé... Oslava v Sonu byla opulentní.

Kytarovky vládnou všem aneb New Czech Indie Night

Maria Pyatkina 16.02.2020

„Grime vládne všem,“ tvrdíme v aktuálním Full Moonu, což možná platí pro Velkou Británii, ale v Česku vládnou kytarovky.

Všichni jednou umřeme (Hrubá hudba)

Adéla Poláková 13.02.2020

Beznadějně vyprodaný Kabinet Múz se pomalu plní. Zastoupeny jsou všechny věkové kategorie a ti starší si suverénně berou židle do předních řad.