Články / Recenze

Hand. Cannot. Erase. (Steve Wilson)

Hand. Cannot. Erase. (Steve Wilson)

Pavol Gajdoš | Články / Recenze | 24.04.2015

Progresívny rock začal byť už dávnejšie akýmsi pytlom na všetko, kde sa hádže pomaly každá gitarová hudba komplexnejšia od Foo Fighters... Mnoho kapiel aj ich fanúšikov stratilo trpezlivosť pre invenciu objavovať vlastný ksicht, a preto je veľmi dôležité rozlišovať, kto má dnes sviečku a kto oheň. Angličan Steven Wilson jednoznačne horí už pár rokov a vytrvalo si prikladá polienkami myslenia zvukového architekta, kompozičného experimentátora a filmového režiséra. Najnovšie z toho vzišiel album Hand Cannot Erase.

Príbeh je inšpirovaný skutočnými udalosťami okolo Joyce Carol Vincent, ktorá sa dobrovoľne na prelome tisícročí vymazala v Londýne z povrchu zemského, až pokým tri roky nato nenašli jej mŕtvolu vysušenú vo vlastnom byte. Wilson parafrázoval tento príbeh a zameriava s v ňom na kritiku súčasného virtuálne zjednodušeného spôsobu života, ako aj jeho príčin či dôsledkov. Od posledného albumu sa dej premiestnil smerom do prítomnosti a havraních duchov vystriedali počítače a odcudzenie. Hudobne aj zvukovo znie modernejšie, aktuálnejšie, no zároveň popovejšie a svetlejšie. Materiál bol písaný pre konkrétnych hudobníkov, a tak sú jednotlivé party ušité na mieru. Najviac žiari dvojica z kapely Aristocrats: gitarista Guthrie Govan a bubeník Marco Minnemann, ktorých virtuozita ale vždy ostáva v službách pesničky.

Po krátkej a intímnej First Regret nasleduje desaťminútovka 3 Years Older s množstvom zmien a poslucháčovi je hneď jasné, že je v teritóriu releasov na viacej vypočutí. Pestrá zvuková paleta sa odhaľuje ihneď v dokonalej produkcii s citom pre každý detail. Titulná Hand Cannot Erase prekvapuje sebavedomou hymnickosťou, za ňou nasleduje klipovka Perfect Life s jemnou elektronikou, hodná svojho názvu. Piata Routine charakterizuje celý album textovo, náladovo i hudobne. Po nej nasledujú dramatická Home Invasion s floydovským groovom a inštumentálna Regret # 9, kde zažiaria všetci hráči, no Govan v sóle akoby sumarizuje históriu elektrickej gitary. Chytľavá Transience by mohla mať rádiové ambície, no nasledujúca epická Ancestral si už vyžaduje pozornejšie ucho. Sláčikové nástroje sa striedajú s metalom, s flautovým ambientom či crimsonovským melotrónovým peklom. Predposledná Happy Returns graduje nahrávku v bezstarostnom duchu a všetko uzatvára jemná Ascedant Here On.

Steve Wilson na štvrtom sólovom albume dopĺňa za hanlivé slovo na P viac písmen ako len R, O a G a je naozaj progresívny, ako najlepšie vie. Aj keď horí na hranici svojich hrdinov z pred skoro pol storočia, horí s nimi a správne tuší, že ich popol už nikto neroztriedi.

Info

Steve Wilson - Hand. Cannot. Erase. (Kscope, 2015)
www. stevenwilsonhq.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Emotivní žalořevy Esazlesa

redakce 18.09.2019

Azyl v jeskyni skončil. Na malé formáty už není čas. Dává to smysl?

Když prach z cesty skřípe v zubech... (Gravelroad)

redakce 17.09.2019

Crooked Nation už při pohledu na přebal postrádá psychedelickou barevnost předchozích desek, zdobí ji černobílý obraz kostlivce v obleku.

Příliš dlouhá cesta k příliš prchavé nostalgii (Deafheaven)

redakce 16.09.2019

Ordinary Corrupt Human Love je stejnou měrou tvůrčí svoboda jako okázalá vypočítavost.

Cesta do hlubin dánské duše (Søren Bebe)

redakce 13.09.2019

Bebeho skladby na albu Echoes nejsou pouhou ozvěnou, ale vlastním hlasem, který Bebeho řadí k nejslibnějším talentům nejen skandinávské hudební scény.

Nelítostná dekompozice klubového elektra (Blanck Mass)

redakce 12.09.2019

Krutá atmosféra nelítostně tepající do posluchačových spánků je jasným testamentem doby. Reflexe environmentálního žalu, deprese, dekontrukce a kompozice naděje?

Improvizační dialog (Haco, Takako Minekawa, Dustin Wong, Tarnovski)

redakce 05.09.2019

Kannazuki je tradiční japonské pojmenování pro říjen v lunárním kalendáři. Nahrávka totiž vznikla právě 1. října loňského roku.

Uprostřed božského aroma (HTRK)

redakce 04.09.2019

Melancholické písně australského dua HTRK dýchají osamělostí. Platí to i pro novou nahrávku, kterou zítra představí v Praze?

Stopující chlápek u silnice (Bruce Springsteen)

redakce 04.09.2019

Springsteenův přímočarý autorský styl zůstal neobroušen a na Western Stars se mu po letech opět dostává adekvátní formy.

Vana plná extáze (Hot Chip)

redakce 03.09.2019

A Bath Full of Ecstasy je zatím tím nejpopovějším albem Hot Chip, ostatně dva roky nazpět psali Goddard a Taylor písně pro Katy Perry.

Tady není místo pro slabost (Bolehlav)

redakce 01.09.2019

Michal Milko poslal francouzskému labelu Audiotrauma písně s dotazem, zda by si nemohl zahrát na jejich každoročním pražském festivalu. Co se stalo?