Články / Profily/retro

Hans Zimmer vs Christopher Nolan: Nepřítel připoutaný k obrazu

Hans Zimmer vs Christopher Nolan: Nepřítel připoutaný k obrazu

Davo Krstič | Články / Profily/retro | 22.12.2012

Nejsem žádný senil, abych se dojímal při ohlížení nazpět, ale tuhle vzpomínku ze šuplíku přece jen vytáhnu. Koneckonců chytlavý úvod je v obsáhlejším článku důležitý a tohle by mohlo vyjít. Takže, píše se rok 2005, do kin se chystá další filmový Batman, tentokrát v revizi Christophera Nolana, a hudební partituru si mají rozdělit Hans Zimmer a James Newton Howard. Splněný sen každého soundtrack freaka. Dlouho předtím, než hudba k Batman začíná vyšla, jsem ji měl v hlavě. Konečně zase jednou superhrdinská, nadživotní kompozice! To nejlepší ze Skály a Gladiátora a k tomu mix těch nejpůsobivějších Howardových hudebních momentů z filmů M. Night Shyamalana. Měl jsem jasno i v tom, jak si dlouholetí kamarádi práci rozdělí. Na Zimmera připadne akce a elektronika, na Howarda lyrika a člověčina. Ne, že by snad Howard neuměl akci (Vodní svět, Vertical Limit), ale proč chodit ke kovaříčkovi, když se dá jít ke kováři, že. Pak mi kamarád, těžký zimmerofil, říká, že už soundtrack slyšel, ale že ho zatím nechce moc hodnotit. „Počkám, až uvidím film.“ Mělo mě to varovat.

Hans Zimmer se v devadesátých letech stal oblíbencem soundtrackových sběratelů také proto, že jeho hudební kompozice fungovaly nezávisle na obraze, při samostatném poslechu. Dát si do uší hudbu ze Skály a vyrazit na kole? Joj, to se to šlape! Pustit si k večernímu relaxování skladby z Neznámého Rangúnu? Přeju pěkné usínání. Zimmer platil za posluchačsky vstřícného skladatele, jeho friendly přístup se ale poprvé výrazně změnil, když přišla nabídka složit kompozici k Tenké červené linii. Sázky na jistotu se náhle proměnily v experimentování a testování toho, co divák v kině a posluchač u hi-fi sestavy vydrží.

Než přiletěl Batman, spolupracoval Christopher Nolan se skladatelem Davidem Julyanem. Ten prokázal, že je mu úplně jedno, jestli dělá hudbu k příběhu ze současnosti (Memento, Insomnia), nebo má diváky přenést o nějaké to století nazpět (Dokonalý trik). Vyjde to nastejno, všude zní stejné zvukové plochy, hudební téma je pro Julyana ekvivalentem sprosté nadávky a deset minut po vložení soundtracku do přehrávače má člověk pocit, že omylem navolil funkci Repeat 1. Proč režisér, který si u svých filmů vystačí s tímhle, potřeboval najednou ne jednoho, ale hned dva prvotřídní a velmi žádané skladatele? Protože na ně měl peníze?

Zimmer původně Nolanovu nabídku odmítl, protože ho v té době kompozice pro velký orchestr zajímaly minimálně. Zlákala ho až možnost spolupráce s Howardem. Dvanáct týdnů se vzájemně inspirovali, ale výsledek není dvakrát lepší. Možná i proto, že Zimmer už dopředu vyhlašoval, že nepíše hudbu pro komiksového hrdinu Batmana, ale pro psychicky narušeného jedince Bruce Waynea.

Dvanáct skladeb dostalo latinská jména dvanácti netopýřích druhů. Roztomilý nápad. Batmanovo téma tvoří dva tóny. Ne až tak roztomilý nápad. Eptesicus zní jako demoverze skladby Chevaliers de Sangreal z Šifry mistra Leonarda, Myotis zase jako standardní akční track z dílny Zimmera a jeho učedníků Powella či Jablonskiho, ovšem bez výrazného melodického motivu. Chleba se láme v pátém tracku Artibeus, drobky spadlé na zem mají podobu laciných hororových úderů a skřípání, samplované hlasy a šepot uvádějí na scénu postavu Scarecrowa. Vrcholem je jednoznačně Molossus, syntetické bicí i smyčce, Zimmer in natura, jako za starých dobrých časů, kdy se paktoval s Jerrym Bruckheimerem a nebál se znít lacině. Tímhle vším se občas prolne osamělý klavír, který Howardovi zbyl ze zkoušek na Šestý smysl, a sólový chlapecký zpěv. Za šedesát minut se v podstatě není čeho chytit, Zimmerův fanoušek zůstává při poslechu viset nad propastí tak jako Bruce Wayne/Batman v Nolanově filmu.

O tom, že Zimmer je v posledních letech posluchačsky stále více nepřátelský, svědčí tolik diskutované téma Jokera pro Nolanův sequel Temný rytíř. Tři měsíce si skladatel lámal hlavu, a pak přišel s jedním (!) tónem hraným na cello. „Nechtěl jsem napsat lehkou, pohodovou hudbu k letnímu blockbusteru, chtěl jsem něco provokativního, co budou lidé upřímně nesnášet,“ vysvětlil. Sirénu připomínající protahovaný tón otevírá skladbu Why So Serious? i celý soundtrack. Devítiminutový zátěžový test. Zvukový bordel, elektronický chaos. A pak vysvobození v podobě klavírních tónů, třebaže z notně rozladěného nástroje. Kdo přežil, dostal za odměnu Howardem složené téma Harveyho Denta. Něžné smyčce, trubka a klavír obcují ve skladbě Harvey Two-Face s perkusemi a žesťovými nástroji. Zbytek je repete z prvního dílu včetně Batmanova dvoutónového tématu, smyčcových běhů a zvuku evokujícího zpomalené mávání netopýřích křídel.

Zimmer je v Temném rytíři akčnější a dravější, chladnou elektroniku oživil flétnou nebo španělkou, ale stejně jako předtím, i tentokrát nechal hladovět ty, kteří se těšili, že uslyší téma s velkým T. Anglicky mluvící mají výraz „bridge“ pro tu část písničky, která už není slokou, ale ještě není refrénem. Třeba Oasis na tom udělali kariéru. A hudba k oběma Batmanům je plná takových „mostů“. Melodie směřuje k něčemu velkolepému, už to grandiózní téma skoro slyšíte – a nic. Jen nadějné vyhlídky. A coitus interruptus.

S ohledem na mimořádný komerční úspěch filmu, a bez ohledu na to, že zvládnout pětasedmdesátiminutový soundtrack na jeden zátah je výkon hodný Romana Šebrleho, vydali Warneři půl roku po premiéře sběratelskou edici s padesáti minutami hudby navíc. Navíc? Šméčko a zlodějina, v lepším případě déjà vu. Zvrhle zajímavá je pouze čtveřice remixů. The Crystal Method správně pochopili, že z hlediska motivů a melodie chudý soundtrack moc možností nenabízí a jeli si ve svém tradičním štýlku. Paul van Dyk se snažil udělat z Batmanova tématu slizkou diskošku, které se temná Zimmerova kompozice bez problémů ubránila.

Soundtrack k loňskému hloubavému a poněkud do sebe zahleděnému hitu Počátek je nejvstřícnější ze všech dosavadních „nolanovek“, snad proto, že není tolik spoutaný s děním na plátně. Zimmer začal hudbu skládat, aniž by z filmu viděl jediné okénko, pouze na základě dojmů a pocitů, které v něm vyvolal Nolanův scénář. Stejně jako v případě Temného rytíře, i tady se o hudebním doprovodu mluvilo dlouho před premiérou filmu. K nahrání kytarových partů přizval Zimmer Johnnyho Marra z The Smiths. Zajímavůstka a možná dobrý reklamní tah, jmenovka se dobře vyjímá na přebalu cédéčka. Jenže těch pár akordů by zvládl student druhého ročníku konzervatoře. Trošku to smrdí pózou. A ovšem, Edith Piaf a její nesmrtelná Non, je ne regrette rien. Když naplno zazní v tracku Waiting for a Train, máte pocit, že legenda šansonu zpívá za neprůstřelným sklem, tak odosobněně to zní. Zimmerův profesorský přístup začal vytáčet i jeho věrné fanoušky. „Na první poslech lehké WTF“, „Moc mě to nerajcuje“ a podobné hlášky zdobily tematické internetové diskuse.

Přitom není až tak zle. Stačí skipnout první dva tracky a začít kouskem Dream Is Collapsing. Vybrnkávaný kytarový motiv, zesilující se smyčce a dechy, hrozivé žestě, ve kterých možná je, možná není slyšet extrémně zpomalená Piafka. Old Souls začíná dialogem mezi klavírem a syntezátory, jako bych slyšel Vangelisova Blade Runnera, když má to své blues a zrovna nehoní replikanty. Postupně se přidává elektronika a kontemplativní poloha se mění v militantní. Rozhodně jeden z vrcholů soundtracku, stejně jako čistokrevná akce Mombasa, postavená zprvu jen na rytmice, až pak se přidají sekané smyčce a kytara. Závěrečná Time snad nejvíce připomíná klasického, ne-avantgardního Zimmera, přestože (nebo protože?) recykluje Journey to the Line z Tenké červené linie a Chevaliers de Sangreal z Leonardovy šifry.

Jádro Zimmerova pudla nejlépe postihl samotný režisér. „Hans je minimalistický skladatel s maximalistickým smyslem pro produkci.“ Komplexní témata nikdy nebyla Zimmerovou předností, ale u Nolana zatím došel ve své simplicistní formě nejdál. Pro téma nepotřebuje záplavu not, vždyť stačí jedna, maximálně dvě. Také výstavba tracků a jejich gradace je víceméně totožná. Tu smyčcové, tu kytarové ostinato, ke kterému se postupně přibalují další a další vrstvy a volume jede hodně doprava. Je to pořád jedna a ta samá jednoduchá smyčka, špičková produkce ale dokáže posluchače přesvědčit, že tahle skladba má nějaký děj a někam míří. Ve filmu funguje Zimmerova hudba na jedničku, její provázanost se zvukovou stopou je téma na diplomku, ale při samostatném poslechu ta matematická dokonalost docela studí. Ke všem třem soundtrackům se přitom rád průběžně vracím, ale spíš proto, abych obdivoval kombinaci elektroniky a živých nástrojů než práci s tématy.

Je zajímavé, že méně ambiciózní Zimmerovy soundtracky posledních let jako Piráti z Karibiku: Na konci světa nebo Andělé a démoni mají v sobě mnohem víc vstřícnosti a upřímnosti než rádoby experimentální Počátek Rytíře Batmana, kde se Zimmer TOLIK snaží odstřihnout od minulosti a vydobýt si Řád seriozního skladatele. Uvidíme, co přinese pro třetího Nolanova Batmana, kde má být jednou z ústředních postav Catwoman. Nářek kočky tahané za ocas? Sampl z muzikálu Cats? Nerad bych se dočkal toho, že samotný koncept bude nakonec zábavnější než výsledná kompozice. Nechci si o Hansově hudbě číst, chci ji poslouchat.

Info

Batman Begins (Warner Sunset Records, 2005)
The Dark Knight (Warner Sunset Records, 2008)
Inception (Reprise/Water Tower Music, 2010)

Vyšlo ve Full Moonu #11> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hydra, fragmenty dokonalej anarchie

Mimi Filova 11.09.2020

Vo vzduchu sa vznášajú fragmenty bohémstva z minulého storočia, kedy to bolo útočisko umelcov vrátane Henryho Millera, neskôr Davida Gilmoura a Leonarda Cohena.

Full Moon 10: Kult Björk – Homogenic

Lenka Marie 02.07.2020

Já jen vím, že harakiri je správně seppuku a chutná mi senča, ale tohle nějak nehraje.

Pouťové obludárium Toma Waitse

Akana 07.06.2020

O tom, že je album Swordfishtrombones ve Waitsově kariéře zásadním předělem, není třeba dlouze diskutovat.

Vizuální cesta Einstürzende Neubauten

Jan Škop 22.04.2020

Einstürzende Neubauten a jejich vztah k videoklipům a vůbec pohyblivým obrázkům aneb doplňující materiál k hlavnímu tématu aktuálního vydání Full Moonu.

Track týdne: Soccer96 - I Was Gonna Fight Fascism (ft. Alabaster dePlume)

Jiří Špičák 02.04.2020

Jako správný politický track má groove: vzpomeňte si na kultovní revolucionářský motorik Crest milovaných Stereolab a hned vám bude jasné, kde se pohybujeme a kde skončíme.

Ngoni pro třetí tisíciletí (Bassekou Kouyaté)

Akana 25.02.2020

Brilantní instrumentalista se nijak netají snahou oslovit co nejširší spektrum posluchačů a myslí přitom jak na své krajany, tak na západní publikum.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Ženy v angažovaném popu

Aneta Martínková 02.01.2020

V mainstreamovém vnímání bylo boření stereotypů pořád vnímané trochu jako padlé na hlavu. A umělkyně, které se o něj pokoušely... Jeden z nejlepších loňských textů Full Moonu nyní online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Kde se vzal sad boy? (Depresivní pop)

Jiří Špičák 02.01.2020

Citlivý chlapec, plachý introvert. Sad boy. A jeden z nej-textů roku 2019, který vyšel v magazínu Full Moon, nyní online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Padesát let narušování vašeho klidu (Yoko Ono)

Jiří Špičák 02.01.2020

Nevídanou kreativní erupci první poloviny sedmdesátek zakončila Yoko Ono deskou Feeling the Space, píše se v článku, který vybíráme v rámci best of textů Full Moonu. Teď online.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Bez růžových brýlí (Ženy v beat generation)

Anna Mašátová 02.01.2020

Své místo v učebnicích literatury si ženy beat generation zatím zcela nenašly a těžko říct, zda se tak stane. Vybraný text z loňského ročníku tištěného Full Moonu online.