Články / Reporty

Harmonie různosti (Kamasi Washington)

Harmonie různosti (Kamasi Washington)

Akana | Články / Reporty | 09.07.2019

Mnozí mají Kamasiho Washingtona za vizionáře, ne-li za spasitele jazzu. Myslím, že takové hodnocení je přece jen trochu přepjaté, přestože bych se svoje znalosti jazzové evoluce neodvážil označit za víc než jen povšechné. Americký saxofonista, skladatel a producent výrazivo žánru nijak radikálně neinovuje, je spíše eklektikem než vynálezcem, to ale nemění nic na faktu, že jeho desky, a tím spíše koncerty jsou jedinečným a nebojím se říct extatickým zážitkem. Co totiž Washingtonovi upřít nelze, je, že vrátil (jistě že ne jako jediný) do už poněkud upjatého jazzového světa čerstvost, vzrušivost a schopnost nést poselství, které osloví víc než jen uzavřenou komunitu zasvěcenců.

V jistém smyslu totiž vizionářem skutečně je: svou hudbu dává do služeb představě jiného světa. Světa alespoň lepšího, když už ideální být nemůže. Vzletná slova, která ten večer z pódia zazněla, o tom, jak nemáme svou rozdílnost jen tolerovat, ale přímo oslavovat, protože jsme do jednoho krásní, by v jiném kontextu byla patetickou bublinou, ale hudba Washingtonovy kapely jim propůjčuje věrohodnost a legitimitu. V případě skladby Truth, která byla tímto prohlášením uvedena, dokonce zcela názorně. Z rozdílných motivů, převzatých z několika dalších saxofonistových skladeb, v ní povstává velkolepá, kypící hudební freska nastolující novou a kýženou harmonii různosti.

Slovo velkolepý ke Kamasimu Washingtonovi pasuje, a to nejen díky jeho postavě. Skladby, které v neděli v Akropoli zazněly, samozřejmě nepostrádaly ani intimnější zákoutí, jemné detaily a nuance, ale jejich gró leží v mohutných crescendech, do nichž, poháněny dravě funkující rytmikou se zdvojenými bicími, eskalují jak jednotlivé sólové výstupy, tak ústřední chorusy a s nimi i celé kompozice. Závěrečná Fists of Fury, skvostně přearanžovaná titulní píseň z klasického akčňáku s Brucem Leem z loňského dvojalba Heaven and Earth, byla nejnázornějším příkladem, po němž zůstal jen zatajený dech. Po takovém finále by se sice za přídavek nikdo nezlobil, ale vlastně by už byl nadbytečný.

fotogalerii z koncertu si můžete nalistovat zde

Ze sedmi hudebníků tvořících Washingtonův band se sluší jako prvního jmenovat leaderova otce Rickeyho, hrajícího na příčnou flétnu a soprán saxofon, ze sólových výstupů, k nimž postupně dostal prostor každý hráč, mě osobně nejvíce bavily dva, jimiž se blýskl kontrabasista Miles Mosley. Atraktivní byl samozřejmě i exhibiční bubenický dialog Tonyho Austina a Ronalda Brunera, stejně jako extravagantní klávesové kejkle Brandona Colemana, zpěv i rozvlněné paže Patrice Quinn a nepostradatelný byl i nejméně nápadný trombonista Ryan Porter. Všichni jsou zvyklí na větší auditoria, než je, byť vyprodaný, sál Paláce Akropolis. Přesto nemám ani stín podezření, že by kdokoli z kapely vystoupení šidil. Radost z hudby byla takřka hmatatelná a hvězdných výstřelků by se tu jeden nedočkal. Další věcí, která Kamasiho Washingtona charakterizuje a v souvislosti s jeho hřmotnou vizáží obzvlášť vynikne, je totiž sympatická pokora, s jakou přistupuje ke své hudbě, ke svému nástroji, spoluhráčům a samozřejmě i k posluchačům. Vizionář? Možná. Spasitel? Jak je libo. Extraligový muzikant s velkým srdcem zcela určitě.

Info

Kamasi Washington (us) 7. 7. 2019 Palác Akropolis, Praha

foto © Romana Kovácsová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dock, Bardo a standardy

redakce 20.10.2019

Umíte si představit situaci, kdy se majitel podniku postaví do dveří svého klubu, aby při vybírání vstupného všem vysvětloval, že je potřeba být během koncertu potichu?

Minulost v 16mm, současnost v Brně (Brno 16)

redakce 19.10.2019

Jak jsem se kdysi rozhodovala podle programu, dnes je pro mě důležitější celková atmosféra a socializační aspekt. Brněnská šestnáctka.

Síla představivosti (Laura Mvula)

redakce 17.10.2019

Všem jistě utkvělo její konstatování, že s orchestrem měli před koncertem jen jednu společnou zkoušku, což přirovnala k tomu, mít první sex a hned po něm dítě.

Staré vs. zastaralé: The Mystery of Bulgarian Voices ft. Lisa Gerrard

redakce 17.10.2019

S bohorovným úsměvem Buddhy a pompou Marie Antoinetty sice působila všelijak, její vokální charisma ale konečně dalo setu jasný charakter.

Intimita pro odcizené (Frankie Cosmos / Lina Tullgren)

redakce 14.10.2019

„The world is crumbling and/ I don’t have much to say,“ zpívá v písni Moonsea, která mi připadá důvěrně známá...

Příchod smutného Ježíše (Nick Murphy)

redakce 14.10.2019

Murphyho repertoár překypuje zajímavými hudebními řešeními a výpravami do různých hudebních žánrů, ale tentokrát mu trochu chyběla šťáva.

Jazz Goes to Town podruhé: Jazz bez klišé

redakce 13.10.2019

Možná se ve své představě snobského fanouška jazzu pletu, ale jestli (vůbec) nějací jezdí do Hradce Králové na Jazz Goes to Town...

Suverenita a zároveň zraniteľnosť (Lingua Ignota)

redakce 12.10.2019

Neviem, či ma niekedy prestane fascinovať tá úprimnosť, drásavá krása, monumentálnosť a zároveň intimita...

Jazz Goes to Town: Vládci chaosu (se saxofonem)

redakce 12.10.2019

Festival neskromný v line-upu. Nemá tendenci vozit vyložené jazzové superhvězdy, staví na kvalitě a neotřelých spojeních.

Krátká i dlouhá půlhodina ve finské sauně (Lunchmeat Festival 2019)

redakce 08.10.2019

Představení Cateriny Barbieri nabídlo zasněné arpeggio plochy, ale i pulzující basy v kombinaci s environmentálně laděnou projekcí. Ale bylo toho mnohem víc: detroit techno, gabba, dekonstrukce i hlavolamy.