Havelka/Tvrdý/Mozek

Kolem dua Tvrdý/Havelka se zčeřily mediální i fanouškovské vody. Jejich reinterpretace písní hudební vlny revolučního přelomu devadesátých let vzbouzí rozporuplné názory. Nová generace je vyzdvihuje do výšin za odvážný krok, generace devadesátých let je v rozpacích nad zvolenou formou. Původně čistě studiovou nahrávku předvedli nyní s celou kapelou a s celou parádou pro zaplněný sál v Divadle Archa.

Koncert otevřel berlínský jednočlenný projekt Golden Diskó Ship. Podobně musela působit první vystoupení Davida Bowieho v sedmdesátých letech. Nová vlna a nová forma v komprimovaném a velice přesvědčivém rouchu. Ambientní plochy, noiseová kytara, strhující přednes za statickou maskou, synchronicita hudby a videa, duch doby zakonzervovaný ve stroji a spleti kabelů spojujících jeho jednotlivé články do hudebního monolitu. Projekce zdánlivě všedních momentů, scény z plavání snímané kamerou z pohledu plavce doplňovaly koupačku hudební. Více takovýchto kosmo výletů přímo na Zemi.

Vystoupení hlavních hvězd uvodil čerstvý videoklip k písni Co ty jsi zač, oblíbená toť zřejmě otázka novodobých pražských pepíků, neboť ji parodovali již Manželé, potažmo PSH na povedené kompilaci Jižák. Poté už nebylo na co čekat. Brutální až kraftwerkovská stylizace celé kapely do bílé a neonové lemování hudebního hardwaru bylo působivé. Začali dvěma ultrapomalými skladbami Ale my stále hledáme štěstí od Michael’s Uncle a Žiletky od Psích Vojáků. Na nich bylo asi nejmarkantněji slyšet, že skladby byly původně zaranžovány a nahrány bez kapely. Bicí by si rozhodně zasloužily lepší zvuk a z uhlazeného elektrosoundu celku vyčnívaly jako chrastící a lomozící reziduum minulosti. Pak se ale zvuk usadil a sestavě velice slušely experimentálně breakbeatové variace jako Ale čert to vem od Dybbuk nebo předělávka předělávky Brixton od skupiny Panika, kde se mohly jednotlivé nástroje uvolnit z formální sevřenosti. Ve střídavě lepším a horším provedení pak osciloval celý set, přeci jen to byl speciální koncert a kapela si neměla jak osahat pódiový zvuk. Na konec přišla dodatečně dohraná a povedeně zpracovaná skladba Stejně skončíš jako já od Máma Bubo. Škoda, že se na desku nedostala. Václav Havelka pak zakončil celé vystoupení akustickou verzí Sbohem a řetěz.

Těžko říci, jestli by celý projekt sklidil takový úspěch, kdyby do těch samých podkladů napsalo duo Tvrdý/Havelka vlastní texty. Snaha přenést plody konce století minulého do toho dalšího končí všelijak. Chyba bude asi ve skladování. V garáži totiž bývá vlhko. Je to ale zřejmě duch doby. Už Nouvelle Vague udělali z curtisovského existenciálního zoufání nad nemožností vybrat si mezi rozumem a citem Love Will Tear Us Apart kavárenskou pohodičku. A tak naštvané generační výpovědi To svět se asi posral nebo topolovská zpráva z pokusu o sebevraždu Žiletky končí jako burleskně dekadentní výstřelek v rukou neškodného mainstreamu. Jisté je, že pokud nastane zombie apokalypsa, víme, čí mozek bude chtít Filip Topol.