Články / Reporty

Headliners kill the festivals line ups, chcanec a tak - ArcTanGent

Headliners kill the festivals line ups, chcanec a tak - ArcTanGent

keša | Články / Reporty | 30.10.2014

Prohlídka Bristolu se smrskne na přechod k vlakovému nádraží, odkud jedou busy na farmu. Už na první pohled je jasné, že stojíme správně. Vousatá fronta, ženskou aby pohledal, holínky a černá kapelní trika. Na konci, za skládacím stolíkem, sedí vtipný učitel v reflexní vestě, co rozdává jízdenky na bus. Poslední koupený lístek, učitel zavelí a celé stádo ho následuje k zastávce.

První překvapení, přijíždí starý červený doubledecker, Bristol Driver. Na Fernhill Farm je to asi třicet mil. Cesta z města se zužuje, domy vystřídají louky poseté kravami, ovcemi a kozami. Ve skalní soutěsce se motor busu narvaný post-rockerama trápí na jedničku, rychlost padá na 10 mil za hodinu. Nadšení v busu se mění na napětí. Vzduchem létají názvy kapel, očekávání je velké, zvlášť pro ty, co jedou prvně. Hodina jízdy malebnou krajinou je sama o sobě zážitkem. Koncert bez muziky, ale na jedničku.

Fernhill Farm hostí festival ArcTanGent. Dobytek na loukách střídají stany. Jen na příjezdové cestě zůstává ohrada s prasaty rochnícími se v čerstvém bahně. Hned po příjezdu stavíme stan, začíná pršet, a tak bez zbytečných prostojů jdeme rychle na jedinou stage čtvrtečního dne. Před zaplněným šapitó se v bahně válí chlápek s kytarou. Jeho Fender je sice napůl v bahně, ale hraje. Ze stanu se valí zběsilé screamo. Na pódiu hobluje další kytarista, nařvaný basák a bubeník. Bedňáků je kolem kapely Baby Godzilla víc než samotných členů. Zablácený kytarista se vrací na scénu, leze na vysoký reprák, po chvíli skočí do kotle. Druhý kytarista se dere na další reprák, mikrofon se stojanem mu hned padá, švihne sebou na pódium a pak do lidí. Muzika průměr, show neskutečná. Bedňáci lítají po celé scéně stejně rychle jako kapela. Oba kytaristi se nechávají unášet davem, ten drží mikrofon, bedňáci nastavují kabely. Z pódia se zvedne velká bedna Marshall a putuje na rukou fanoušků směrem ke kytaristům. Následně ten, co zrovna řve, leze na konstrukci stanu, pak na repráky, skok do publika a pořád dokola. Milan Cais hadra. Nejlepší začátek festivalu.

Poté nutné pivo za čtyři libry a bacon roll za pět. Je jasné, že tu pro nás nebude levno. Obsluhují místní farmáři, co vydávají jídlo za prozrazení vašeho ctěného jména. Osobní, praktické a fajn. Chvilka zvučení a nastupují TTNG. V půlhodinovém setu zazní dvě nové věci. S jejich buzna zpěvem mám vždy na začátku trochu problém, ale jde si zvyknout. Basové struny natáhlé na kytaře mají krásný konkrétní zvuk. Prvotřídní matematický pop. Dav zná texty a zpívá s kapelou.

One man post-rockovou show Nordic Giants sleduju zpod pivního stanu, krátká pauza před osvědčenými Three Trapped Tigers. Trio s neuvěřitelným bubeníkem. Tady se staví na matematických vzorcích, výletech k drum and bassu a trip-hopu. Dokonalé, hřeb večera, který může zastínit snad jen první headliner festu And So I Watch You from Afar. Jenže tu to drhne. Světla, stroboskop a mlha na pódiu dělají z kapely superstar, dav zpívá společně s ní, ale ta nejde přes smog vidět ani cítit. Veselé popěvky lálálá naživo nefungují, zpívat s nimi se mi fakt nechce, cítil bych se jak na koncertě No Name. Zklamání. Pár pivek a jedna slivka u stanu na dobrou noc, vyhlídky na nabušený zítřek.

pátek
V pátek už od rána lehký chcanec, bláto se hromadí, holínky dostávají smysl. Z počasí si ale evidentně nikdo nedělá hlavu, jsou tu na to zvyklí. Lidí přibylo, odhaduju kolem tří až čtyř tisíc rozesetých po celé farmě. Žádná velká hrůza, až na fronty u stánků s mastnou a neslanou english breakfast, za čtyři libry houska se třemi plátky opečené slaniny. Dnes už je vše rozptýleno po čtyřech scénách, tlačenka se nekoná. Na největším pódiu Arc v jedenáct dopoledne startují mladíci Alfa Male Tea Party. Chlapíci v bílých pracovních kombinézách, výrazné bustrované basové riffy, sekaná kytara, občas závan Primus beze zpěvu. Kapela hází v pauzách mezi songy do publika sušenky, jedni je chytají, druzí pohotově odpinknou badmintonovými pálkami. Povedená snídaně.

Po ní We Are Knuckle Dragger. Poloimprovizační vystoupení, jen kytara a bicí, ostatní z kapely těsně před fesťákem dezertovali. Nicméně mají zajímavý koncept, kytara jde do basového aparátu s čistým zvukem, do kytarového zase s bustrem, bubeník hraje netradičními postupy. Příště se těším na celou bandu. Není čas ztrácet čas, proto držíme fleka v první řadě už při zvukovce Bats. Pět matfyzáků, všichni sympaťáci. „Víte, jaký je rozdíl mezi astrologií a astronomií? Tak tahle píseň je pro vás!“ Bats hrajou pouze půl hoďky, ostatně jako všichni bez přílepku headliner. Škoda, pro mě jsou tady nejvíc. Krom věcí z poslední desky pálí i dvě úplně nové, přimíchají jeden starší hit Credulous! Credulous! Hra podle matematického notového zápisu, bez zádrhelu. Po třiceti minutách dostávají přeci jen prostor na jeden song, a to už chtějí bez keců odložit kytary. To je disciplína!

Thajské nudle, asi jediná zábava mezi všemi britskými bezchutnostmi. Pak se otřeme jen zlehka o ryze postrockové Ef. Tolik narafičeného smutku na pódiu jsem už dlouho neviděl a poslouchat to fakt nejde. Po pěti minutách, kdy se kytarista srdceryvně bouchá do hrudi, zdrháme pryč. Prvotřídní balast! Jenže Crippled Black Phoenix po nich nejsou lepší. Kam se poděli? Vyčpělý country doom, charisma na nule, džísky a prázdno. Zpět v šapitó, kde potkáváme basáka z Bats. Prohodíme pár hudebních hlášek, dáme panáka a jdeme spolu sledovat Tera Melos. Zběsilost, nemůžu se dopočítat. Uf, Frozen Zoo, hitovka, kdy to na chvilku jde. Jenže pak zase kolaps, paráda. Basák mi křičí do ucha, že bubeník je bůh a musí s ním někdy hrát.

Déšť už dnes neustane. Na This Will Destroy You je narváno a popravdě – od stánku s pivem to stačí. Kapela hraje na hvězdnou notu, a tak zní jen samé, dle mého už dávno vyčpělé fláky a na ambientní plochy z poslední desky se nedostává. Není o co stát. Všude to už vlhne, sil ubývá. Russian Circles jako poslední před spaním. Skvělá kapela, i když napotřetí už nepřekvapí. Téměř bez hnutí brvou odehraný hodinu a čtvrt dlouhý set, kde se sází taky jen na jistotu. Prý exkluzivně pro ArcTanGent, ale jen dvě nové věci z posledního alba Memorial. Celkově zase pěkné, kluci, ale pro mě už možná naposledy.

sobota
V sobotu jsou vyhlídky na počasí už od rána lepší, i tak ale z plánovaného výletu do nedalekého Cheddar Gorge, místa z Pána prstenů, nic nebude. Našláplý festivalový program. Jako první nás zaujmou Astrohenge, hutný sludge a prog rock v jednom. Dvě kytary, co nepotřebují basu, jednu z nich třímá nefalšovaný Sandokan. Bicí s dvojšlapkou, jenže za klávesami to kazí Michal David, tělem a dreamtheatrovskou duší. Chce to zvolnit a říct si, že si konečně začneme vybírat.

Proto jdeme až odpoledne na Alarmist. Hipstermatika, vše zdvojeno, dvě kytary, dvoje klávesy, dvoje bicí, ale jen čtyři kluci na pódiu. Ruce střídají nástroje, všechno zapadá ladně do sebe, pohledem na efekt, ale muzikou pro pohlazení. Nebýt doporučení basáka z Bats, že Alarmist jsou sice velice dobří, ale No Spill Blood jsou VELICE, VELICE dobří, zůstal bych do konce. Nemám moc rád přebíhání, ale tentokrát se to sakra vyplatilo. No Spill Blood, Basa, bicí, sampl. Deverova chyba jen s jednou basou, ale nabroušenou jako se dvěma. Hypnotické riffy, naléhavost, zakončování songů činelovým rachotem a s přáním, ať to ještě nekončí. Nečekané překvapení.

Jamie Lenman překvapením nebude, alespoň dle YouTube se dá tušit, jakou parádu přichystá. I tak celý set stojíme s otevřenou hubou a řežeme se chlápkovi s polopleškou a úlisným knírem. Kapela hraje v kvádrech s vestičkama, na první pohled jako by utekli z plesu. Jenže oni brouzdají všemi škatulkami světa, a tak se přes úvodní screamo, hc-punk, sepulturovský tribal a death metal dostáváme k nádherně a čistě odzpívanému grungi. S hostujícím saxofonistou si zpíváme v rytmu samby se stadionovým popěvkem „one-two-three-four-five – tequila“. Neuvěřitelná show, stačí kvádra a Jamieho upocená přehazka. Headlinery Tall Ships a God Is An Astronaut si v klidu po předešlém zážitku nechám ujít a navíc je ani nemám v plánu. Je třeba načerpat sílu na japonské Lite, na které se těším naživo už od jejich první desky Filmlets. Jenže doba se mění, Lite taky, dunajovské propletence kytar jsou už dávno minulostí. Noví Lite nejsou špatní, muzika šlape, rytmika je neuvěřitelně rychlá a přesná, jen se soudobým zvukem se drápou až někam k Zazen Boys. A ty pokorné staré věci tím strádají. Nemluvě o přehnaných reflektorech, strobáči a mlze na pódiu. Světelmajstr tu pokazil nespočet vystoupení.

Nevěřím svým nohám, ale opravdu ke konci odcházím. Jdu na pivo, ale zavadím o zajímavý zvuk. Hned vedle na nejmenším pódiu to válí kosmické trio Shiver. Každý hraje sám za sebe a přece spolu, kytarista vymýšlí na hmatníku nové akordy, basák se musel učit u Dougha Wimbishe, bubeník přebíhá od freejazzu až k drum and bassu. Největší překvapení festivalu. Světlo nebliká a jen skromně svítí na muzikanty, klubová atmosféra festivalu je konečně na místě. V tu dobu hrají na největší stagi japonští Mono, nejmasitější tahák celého podniku. Nemám na ně sebemenší chuť, navíc po posledním zážitku, ale jdu se přeci jen podívat na tu nádheru. Možná že oni samotní to myslí vážně a nejsou na vině, jenže já cítím, že to je to nejhorší zakončení, jaké jsem připustil.

Jestliže je ArcTanGent neboli arcus tangens jedna z nejdůležitějších funkcí matematické analýzy, nechápu, jak se tu mohla objevit kapela hrající už jen soundtracky k hrdinským středověkým seriálům. Headliners kill the festivals line ups. Otázkou je, kdo by stál na zelené louce bez nich. Pak je jen na vás, jak budete mezi stany kličkovat, abyste nakonec jeli domů s myšlenkou na příště.

Info

ArcTanGent 2014
28. – 30. 8. 2014, Fernhill Farm, Bristol, UK
foto (c) Chris Poots

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Z predátora obětí. A naopak (Panthera, 420PEOPLE)

redakce 11.09.2019

Pět šelem v kleci pomalu krouží a soustředěně, hladově vyhlíží. Přichází Panthera...

Netančilo se: HTRK

redakce 09.09.2019

Začalo to drtivým duněním pomalých basů. Kytara jen probleskovala, zpěv se blížil spodní hranici slyšitelnosti. Tak HTRK znít neměli...

Neobyčejně obyčejná Courtney Barnett

redakce 07.09.2019

Sebeironická vypravěčka i zuřivá punkerka. Ultrasympatická bytost, s níž byste moc rádi strávili noc. A spíš než co jiného tím mám na mysli...

Ty už odcházíš? (Courtney Barnett)

redakce 07.09.2019

To není její věta, neodpustila jsem si říct nahlas. Patří snad Carrie Fischer a mně se příčí, když je cizí věta tou nejzajímavější částí textu...

V tempu. Ariana Grande

redakce 06.09.2019

Průhledná ledvinka za osm dolarů, se stejnou cenovkou průhledná taška i kabelka. Nad nabídkou oficiálního webshopu s merchandise Ariany Grande se nelze než pousmát.

Ve spleti harfy, na pláni cella: Mary Lattimore, Julia Kent

redakce 06.09.2019

Svým oblíbeným vtipem uváděla americká harfenistka Mary Lattimore kompozici nazvanou The Warm Shoulder, prý romantickou.

Jiná opera, jiné zvuky: Ostravské dny 2019

redakce 02.09.2019

Když Morton Feldman oslovil Samuela Becketta s žádostí o libreto, oba se okamžitě shodli na tom, že operu nesnáší. Úměrně tomu v Neither absentuje většina jejích specifik, například děj.

Magická krajina blikající žárovky (Aluk Todolo)

redakce 30.08.2019

Aluk Todolo aneb jak z mála vydolovat hodně. Platí to o jejich hudbě, platí to i o vizuální stránce koncertu. A sklepní ráj Underdogs' tomu dal ideální prostor.

Tohle není jen další písničkář (Hozier)

redakce 29.08.2019

Když zazní rozvážná Talk z letošní desky, v duchu si říkám „To je ono! Právě za to ho mám ráda – za ty temné polohy, z nichž mrazí v zádech“.

Acidová bouře The Warlocks

redakce 29.08.2019

Už během prvních tónů písně Disfigured Figure z nového alba Mean Machine Music bylo zřejmé, že nepřivezli žádný hippie oceánský zefír z minulých let...