Články / Recenze

Gallon Drunk: The Heart Gets Darker from Here #prohibice

Gallon Drunk: The Heart Gets Darker from Here #prohibice

mxm | Články / Recenze | 25.09.2012

Takhle: obal desky: na do červena přesvícené fotce sedí bledý bubeník Gallon Drunk Ian White, na širokém koženém sofa, vedle něj vlaje cár záclony a tyčí se hrubý stojan lampy, na opěradle tlustším než je hlas Elly Fitzgerald má položený popelník, který spíš vypadá jako salátová mísa, pokuřuje a kouká někam nahoru, s rozhalenou košilí a nohou přes nohu, ve tváří má neurčitě neradostný výraz vyčkávající skepse, na hlavě bizarní patku, vedle sebe nápis: The Road Gets Darker from Here. A není sebemenší důvod, abyste mu nevěřili. Až bude ten popelník plný, bude život prázdný. Smrt se houfuje po jedné, ale srdce, to stále čeká na feedback.

Touch me I’m sick. Nejraději mám metafory o čelních srážkách stylů, žánrů, kapel, škol a jednotlivých kompozičních postupů, takže v případě Gallon Drunk (The Road Gets Darker from Here, Clouds Hill Records, 2012) to vidím jako by se Howlin’ Wolf obul do Superfuzz Bigmuff (Plus Early Singles), prošel se převrácenou lžící drogy a řekl: boty jsou mi malý a je v nich had, prázdný jako hustilka na kolo. „Could be a spoonful of gold/ just a little spoon of your precious love/ safisfies my soul/ men lies about little.“

„Tento pořad a lást minyt dovolenou vám přináší zájezdy cézet.“ Není mi ani trochu nejapné zvolit propagační tón a pomoct si promotérskou trojtečkou, významným mrknutím nebo sloganem jebnuté pýchy, protože když vyslovíte The Black Keys, nemůže to být plácnutím do mělké vody ani bohapustým chvástáním, musíte mít dobře zbustrované klávesy, tušit něco o chorálech a melodických linkách, které jsou poškrábané i jemné jako neholená kurví noha. Gallon Drunk sice neznají desertrockový písek mezi strunama a i bluesové kořeny jsou z těch smradlavějších, ale jedni stojí na ulici a pořádají všelidovou zábavu, druzí jsou uvnitř rudého hampejzu uvolněného svědomí a zkoušejí punkci na barových stoličkách. Lonely boy? Reklamy na vztah jsou ty nejzvrhlejší.

„What was the record that made you pick up a guitar, what was it about this song that set it apart from everything else that you had heard up to that point? – It was a combination of hearing Funhouse, the guitar sound in the theme tune to A Few Dollars more and Keith Leven’s playing on the first PiL album when I was 13/14 years old. That, and Rowland Howard’s feedback live.“ Tolik k interview s upírem a ke kecům o tom, že umělec je intuitivní tvor o žádné neznámé, instinktivní tvůrce a démon bezprostředního prožitku. Na druhou stranu, kdo říká, že matematika nemůže být poetická?

Cesty vedou do podzemního klubu a každý schod je jedním životem, jedním myokardem. Howlin’ Wolf pajdá jako frajer, The Gun Club jsou ložní prádlo, The Pogues semeno na něm, The Bad Seeds honiměrná ruka, na jedné straně chodby svítí nápis SWAMP ROCK, na protilehlé zas MOTOWN SOUND. Je tu pasák (Iggy) a jeho buchny (Stooges), přijedou staronoví gigolové Grinderman. Jisté je, že uvnitř budou za hvězdu Dirty Sexy Noise. Ale jen pro genderové vyrovnání, jen pro tu protiváhu. Underground Railroad.

A teď: Gallon Drunk, rhythm and bluesová skupina z New Orleans, tedy alternativně rocková kapela z Londýna sází na energické, zemité písně, vycházející z garážového rocku, blues i jazzové psychedelie a často se v jejich souvislosti citují The Bad Seeds, v nichž hrál frontman Gallon Drunk, kytarista, klávesista a zpěvák James Johnston, i když tento příměr je poněkud zjednodušující.

Jako velké dobrodružství působí i sestup deskou k poslední skladbě The Perfect Dancer. Noiserockové vykopnutí zubů, pak Hanging On, huba plná zkaženého semene s úchvatným dívčím sborem, saxofonem vzletná A Thousand Years, matoucí, něžný dvojhlas s Marion Andrau (Underground Railroad) sotva v půlce, nejdelší a nejzabijáčtější Killing Time, v níž bludné balvany bicích padají na zlámané nohy dechů, takřka doorsovská pichna The Big Breakdown, dryjáčnická lakovka I Just Cant Help But Stare. A pak už jen volná cesta dolů, do údolí vzteklé krve a zastaveného času. The Perfect Dancer coby duet (opět s Marion) na pokraji dream popu, shoegazu a heroinové psychedelie, které nechybí ani hammondy, ani vláčný pohyb ženy, natož halucinační rozměr všech skutečných světů. A od klasiky Ghost Rider (Suicide) je odlišuje právě a jen genderový element vzájemného souznění, když láska stéká ponurým tempem a nemá nic společného s tímto světem: It’s a strange world, isn’t it? (Naively.)

Info

Vyšlo ve Full Moonu #24> / 2012.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Nejlepší texty Full Moonu 2024: Nádej prázdnych tiel (Vojtik)

Richard Michalik, Veronika Vagačová 30.01.2025

Po silnom debute, za ktorý si Vojtik vyslúžil ocenenie RadioHead Awards, šlo očakávať čokoľvek. Jeho odvaha a talent ukazovali hneď viacerými možnými smermi.

Nejlepší texty Full Moonu 2024: Cepín v hlavě (Kid A Mnesia)

Štěpán Šanda 28.01.2025

Procházka výstavou v podobě něčeho blízkého počítačové hře může dobře připomínat pandemickou osamělost. Kid A Mnesia Exhibition.

Nejlepší texty Full Moonu 2024: Poslední zvonění aneb Život Vernona Subutexe

Michal Pařízek 28.01.2025

Život Vernona Subutexe je brutálním popisem společnosti rozpolcené v různých směrech, společnosti, jíž cloumají nenávistné nálady směrem k odlišným rasám, cizincům nebo prostě osobám, které nezapadají.

Nejlepší texty Full Moonu 2024: „Byly jsme holky a byly jsme trochu divné…“ aneb Holky v punku

Radim Kopáč 27.01.2025

Punk ladies made in ČSSR určitě musely být. Možná ne tak výrazné jako holky z Dybbuku, možná netvořily celou sestavu, ale každopádně tady měly své místo. Na pódiu i pod…

Trochu červené (Lelee)

Veronika Vagačová 22.01.2025

Hravé riffy, prenikavé vokály a nečakané štylistické zmeny sú len pár z ocenenia-hodných kvalít tejto relatívne novej skupiny.

Mramory města, v pokojích mršin (Infamis Tenebre)

Jiří V. Matýsek 21.01.2025

Žádný growl, žádné temné mručení, jakoby tu z vlhkých kobek zněl hlas čisté bytosti, kterou zahnalo lidské nepochopení.

Nový hlas v mé hlavě (Linkin Park)

3DDI3 01.01.2025

Kapela, co má duši, ale nemá hlas. Anebo jo.

Kdo si tak dnes vzpomene? (Hvězdy v polostínu)

Jiří V. Matýsek 20.12.2024

Do světa písničkářů se noří nová publikace novináře, muzikanta a pečlivého lovce příběhů písní Michala Bystrova Hvězdy v polostínu. Nabízí stovku portrétů písničkářů ze šedesátých let.

Všetci žijeme s vedomím, že jedného dňa zmizneme (Parannoul)

Matej Žofčín 18.12.2024

Keď internet objavil na Bandcampe jeho album To See the Next Part of the Dream, ľudia o ňom na stránkach ako Rate Your Music a Reddit nevedeli prestať rozprávať.

Cesta do hlubin sebevrahovy duše (Ti, kteří se rozhodli)

Martin Zoul 17.12.2024

Jsou tabu a tabu. Některá se zhroutí při sebedrobnějším otočení dějinného soukolí, jiná působí dojmem monolitu, do kterého byly při vzniku člověka vyryty základní zákony lidství.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace