Články / Reporty

Hey Man, I Want to Have a Fight with You…

Hey Man, I Want to Have a Fight with You…

Lukáš Pokorný | Články / Reporty | 24.05.2013

Dva odlišné světy: poprvé jsem Shellac slyšel naživo na festivalu Primavera. Několik tisíc lidí, kotel jako kráva a bombastický zvuk. V Praze vyměnili Shellac gigantické pódium za komorní Divadlo Dobeška a Albini si doma zapomněl brýle. Jinak nechybělo vůbec nic.

Nemusel jsem se nikam probojovávat – ještě v okamžiku, kdy si Steve Albini v montérkách chystal svou omlácenou Travis Bean a vypadalo to, že si spolu s lenonkama doma zapomněl i obligátní „pásák“, bylo před pódiem krásně prázdno. Čas na pivo, pořádnou inspekci aparatury a výměnu názorů na trojčlenku, která razí radikálně „vlastní“ cestu. Koncert, který by z podstaty ani žádný report neměl mít, tak začal už minuty před hudební produkcí. Sprostým okouněním.

To brzy přešlo v něco daleko intenzivnějšího: pásmo Shellac, které otevřela skladba Dude, Incredible, prokládal basák a mluvčí kapely v jednom intenzivním kontaktem s publikem. Pravidelná a patřičně zironizovaná sekce Q&A tak přinášela jak nové informace o desce (zmastrovat a co nejdřív vydat – nejpozději do roka a do dne), tak taky glosy ze života Shellac. Bob v souvislosti s novou skladbou, nebo spíš meditací Steva o vývoji letecké přepravy, prozradil, že v letadle hrozně rád čumí z okna. Publikum dostalo nažrat a Shellac zůstali celí.

Zdálo se mi, že setlist, který si Todd umístil vedle pravé nohy, se měnil podle jeho momentální nálady a dle konzultací s Albinim… a vůbec to nevadilo. Vedle dvou nových věcí z připravované desky totiž nechyběla shellacovská klasika: The End of Radio, Squirrel Song, You Came in Me nebo poslední Watch Song. Ten vyvolal první a poslední stage dive holky, co se pak nebála v moshpitu poskakovat úplně bosá. My ostatní, kterým se do ostnatých Albiniho riffů houpala pouze hlava, jsme stáli uklizení pěkně bokem. V tomhle kontaktu a volnosti bylo kouzlo minimalistického provedení koncertu Shellac – člověk si při pokecu se Shellacama po koncertě připadal trošku jako nevěřící Tomáš… jen si místo krve na prstech mohl odnést pocit, že „tenhle sobotní večer byl kurva to nejlepší za posledního půl roku“.

Info

Shellac (usa)
18. 5. 2013, Divadlo Dobeška, Praha

foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Všechny tváře Grazu: Poznámky z Elevate 2020

Václav Adam, Jan Starý 11.03.2020

Rakouský festival nepatří k těm největším, ale sestavu nabídl prvotřídní a zejména skvěle využil možnosti města.

Zasnená ženská melanchólia (Agnes Obel)

Lucia Banáková 10.03.2020

Štyri dámy na pódiu a jemná dávka škandinávskej melanchólie nasvietená modro ružovými farbami.

„Energy crew, kde ste?!“ (Stormzy)

Jonáš Sudakov 05.03.2020

Lúč svetla neustále sledoval Stormzyho po pódiu, a keď zostal osamotený v tme, na chvíľu z neho šiel dojem, ktorý miestami rezonoval aj na albume Heavy Is The Head.

Vájb devadesátek je zpátky! (Pushteek Fest)

waghiss666 29.02.2020

Z koncertů se čím dál více vytrácí jakýsi aspekt vzrušujícího nebezpečí. Budu nadosmrti vzpomínat na všechny barvy, riffy, rytmy, tváře a pocity z tohohle večera.

Jen začátek nečeho velkého (Algiers)

waghiss666 24.02.2020

Půldruhé hodiny večírku u konce světa? Prý kdyby se o slovo nehlásila tradiční páteční diskotéka, hráli by ještě dýl. A mi by ani to nestačilo.

Vyprodaná Akropole? John Wolfhooker se hlásí o slovo.

Kateřina Ondráčková 24.02.2020

V dnešní době se žánrová vyhraněnost už moc nenosí, u John Wolfhooker se dlouhodobě osvědčila fúze screama, čistých vokálů, djentu a nově i elektro samplů.

Ho99o9 uspořádali obskurní hlukový dýchánek

Vojtěch Podjukl 24.02.2020

Frustrace je v hudbě silně znát a poskytuje zdroj energie, kterou jsou schopni na jevišti přetavit v dramatickou a absurdní podívanou.

Soundtrack do nového města (Black Marble & Panther Modern)

Sabina Coufalová 20.02.2020

Černá vládla všem. Snad nezavlaje i nad Kasárnami, hovory o budoucnosti karlínského prostoru se vynořovaly celý večer.

Efterklang v euforii. Archa též.

Veronika Mrázková 18.02.2020

Tak čistou a elektrizující radost není možné zažít často, byť se vám vystoupení líbí sebevíc... Stalo se v Divadle Archa.

Magické harmonie (Hackedepicciotto)

Jakub Koumar 17.02.2020

Uspořádat dobrý koncert je tak trochu alchymie, při níž se vždy musíte na něco spolehnout. Na co se spolehnul tenhle večer v Kaštanu?