Články / Reporty

Hip Hop Kemp 2013 – intenzivní svit zapadajícího slunce

Hip Hop Kemp 2013 – intenzivní svit zapadajícího slunce

Jakub Šíma | Články / Reporty | 30.08.2013

Kemp se za dvanáct let své existence stal rapovou jistotou středoevropského regionu. Ne nadarmo zaplavují po každém ročníku informační kanály vystupujících interpretů pochvalné ohlasy. Uznání se Kemp dočkal i v podobě zařazení do žebříčku padesáti nejlepších festivalů světa podle CNN, kde nenajdete třeba konkurenty v podobě německého Splashe a britského Soundsetu. Za úspěchy stojí citlivá dramaturgie, která nepodléhá módním trendům, a vedle žhavých jmen současnosti tak vylezou na pódium i jinde opomíjení, ale nestárnoucí matadoři, včetně postav z rapové doby kamenné. Zároveň se celá akce neomezuje na hudební složku, ale prostor dostávají všechny čtyři elementy hiphopové kultury. Na české poměry akci navštěvuje suverénně největší množství zahraničních návštěvníků, za hlavní devízu pak sám festival vydával především neopakovatelnou atmosféru plnou nadšení a radosti z každoročního hudebního svátku všech zúčastněných. Obě hlavní přednosti ale letos utrpěly trhliny. Ne snad smrtelná či vážná zranění, ale miska vah se přeci jen začala naklánět.

Že zhruba polovina fanoušků dorazí už s denním předstihem, je dobrou tradicí. Zarážející však byla brutální, minimálně osmdesátiprocentní dominance aut s polskou SPZ. A to ještě větší než malé množství Poláků vyráží na Kemp zájezdními autobusy. Situace doznala korekce další den, kdy dorazily především návštěvníci z Čech, ale v celkovém složení zaujímali severní sousedé suverénně nadpoloviční většinu. Že na vás pak skoro u každého stánku s pivem pro jistotu mluví polsky, je jen třešnička na dortu. Ale nutno poznamenat, že za celou situací nestál jen nárůst počtu návštěvníků z potravinářské velmoci, ale také úbytek Čechů a Němců. To je sice pouze subjektivní dojem, ale nikde jinde jsem nezažil radost sběračů prázdných lahváčů z toho, že konečně slyší češtinu.

Line-up hlavní stage letos doznal drobného zeštíhlení. Později se začínalo, dříve končilo. Snad až příliš brzy. První jsem viděl československý Boyband. Nadšený Boy Wonder, zadržený Idea. Ideovy battle rýmy většinou končí na půli cesty k pobavení nebo direktivě. Podobně je na tom celá deska a vystoupení nebylo jiné. Neurazí, nenadchne. Stalley, zástupce jižanských Maybach Music, se snažil a skalní byli jistě nadšeni. Jeho show mají sílu, ale v nabité konkurenci mohl jen těžko vystoupit z vysoce nastaveného průměru. Piva, jointy, drinky a pak už De La Soul. Dave, Posdnuos a Maseo mají pořád co říct a hlavně zní pořád dobře, poslední počin dvou třetin kapely First Serve budiž důkazem. Hitů mají De La Soul na rozdávání, a tak se jedním z nich začalo, Oooh. A pak už to šlo ráz na ráz. Posdnuose s Davem doplňoval za gramofony Maseo, nezaměnitelné barvy hlasu byly díky čistému zvuku skvěle rozpoznatelné. Žádné zběsilé pobíhání po stagi už od De La čekat nemůžeme, ale co nebylo v nohách, zůstalo v hrdle. Maseo několikrát seběhl mezi kolegy, dav se bavil. Pak jen závěrečná Rock Co.Kane Flow s divadelní vložkou v podobě ztuhnutí interpretů mezi jednotlivými party, stejně jako při posledním tuzemském představení. Ikonický beat byl umocněn festivalovým ozvučením, vše proběhlo výživně, snad až příliš rychle. Ostatně měl jsem dojem, že i přesto, že se jedná o festivalové vystoupení, ani jeden z headlinerů nepřekročil hodinovou show. A někteří možná ani poloviční porci.

Po De La Soul česká jistota Pio Squad v hangáru. Ti potěší snad vždy, tím spíš že v současnosti v podstatě nevystupují. Další hangár a Shabazz Palaces. Velmi vítám, že na Kempu se kromě klasických rapovek objevují i alternativní přístupy. Hypnotičtí a neklidní Shabazz Palaces sice možná rozdělili publikum na dvě poloviny, ale to není jejich problém. Do blyštivého outfitu navlečený Tendai Maraire hýbal zvukem na svém multinstrumentálním zařízení, zatímco Ishmael Butler přesně a důrazně frázoval do netypicky stavěných beatů. Jen o pár chvil později se na stejném místě představila i virální senzace Baauer s DJ setem. Procházka po vrcholcích té nejaktuálnější klubové produkce a žánrového prolínání s trapovým epicentrem se snažila přesvědčit, že Baauer není one-hit-wonder. Nejspíš není, ale do konce jsem stejně nevydržel.

Páteční program nabral zpoždění už v odpolední hodinách. I díky tomu jsem dorazil již na Rodneyho P., ten však ve směsi podivně recyklovaných postupů a nenápaditosti pouze nudil. Kalifornská dvojka Mursh s Fashawnem však náladu rychle spravila, slunné rytmy v atmosféře zapadajícího letního slunce, kilotuny skills a koncentrovaný entuziasmus. Murs je žijící legenda, a to nejen jako bývalý člen Living Legends. Připravené choreo působilo přirozeně, vlastně už to ani nebylo choreo, ale podprahová symbióza. Ideální start. Prago Union doplněné o dechovou sekci předvedlo zase o kousek sytější zvuk, s Prago je to jako chlebem – zjevně nepostradatelný, ale jíte ho snad až příliš často. Potěší, neurazí, neutkví. Už třikrát zavítal do Čech Guilty Simpson a spolu s Apollo Brownem, parťákem z Motor City, dostal až nyní adekvátní prostor i velikost publika. Těžkotonážní flow, uvážlivě přesná intonace, medvědí hlas i zjev do spodků Apollo Browna pasují lépe než náklad na hlavu Asiata. Odkrvené ruce, hluboké záklony.

Poté vítaný oddech, jelikož v programu číhal černý kůň festivalu, Lords of the Underground. Kapely, jejichž sláva je již v nenávratnu, si pro publikum dokáží připravit nečekaně vybroušenou show. Když se ke zkušenostem přidá nadšení, je o zábavu většinou postaráno. A nejedná se o nostalgii, přestože většina přihlížejících na devadesátkovém boombapu vyrůstala. Z dvojky na pódiu tryskala dobrá nálada a hlavně snaha ukázat, že nepatří do newjerseyského komunálního odpadu. A nepatří. Co fungovalo před dvaceti lety, fungovalo i nyní, jen škoda, že vzhledem k časovému skluzu museli připravený více jak hodinový set zkrátit, zjevně to mrzelo i je samotné. Kdy naposled si zahráli před několikatisícovým davem? Jestli vůbec někdy... Vladimír 518 přišel se svou „idiotskou“ show a mám pocit, že opakovaným hraním se dojem jen a jen zlepšuje. Především nově remixovaná Praha je prototypem orbitálního hitu, až tam vás vystřelí. (A jeden drb: hostující Orion prozradil, že 518 čeká v nejbližších dnech svatba. A Orion mu to odsvědčí.) Ale to už se v backstagei chystal jeden z rapových praotců, Big Daddy Kane. Zařadit jako headlinera někoho, kdo patnáct let nic nevydal, se zdálo jako risk. Zbytečně. S lehkostí a důrazem sobě vlastním ze sebe ve vysokém tempu sypal hity konce osmdesátek, i ty o něco pozdější. Za mikrofonem působil s oldschoolovou elegancí, staré disco samply umocňoval tematicky inspirovanými tanečky, včetně nezbytného pánevního kroužení, do hodinky bylo hotovo. A pak už nic, jen by to pokazilo dojem.

Sobotu jsem zahájil propásnutím Vece a Homeyboye Sandmana, dvou sympaťáků, kteří se po půlroční pauze opět objevili na jenom pódiu. R.A. The Rugged Man dorazil s malým zpožděním, zlomenou nohou z německé části tour a na vozíku. Rugged Man tak rapoval buď z vozíku či vestoje bez možnosti pohybu. Doprovod ho vozil po stagi tam a zpátky a bylo jasné, že tenhle šílenec nic nevypustí ani tentokrát. Přes zjevnou zadýchanost, která byla s ohledem na nohu v gypsu a nepostradatelnou kulometnou flow pochopitelná, odrapoval to nejlepší z letošní druhé sólovky, ale byl nucen show zkrátit vzhledem ke zpoždění celého programu. Velká škoda. Obzvlášť proto, že stejný osud potkal i ryšavého nedůvěřivce El Producta. Můj favorit celého programu dostal slabou půlhodinku, i přes to ukázal, že jeho originální produkční a rapové postupy fungují i dobře naživo. Za doprovodu multiinstrumentalisty a klávesáka, který měl problém ustát své zběsilé taneční kreace, hrnuli do davu neředěnou porci schizofrenie a odporu.

Pak se ukázalo, proč ona zkracování. Poslední vystupující, Kendrick Lamar, je v současnosti takovou star, že jeho podmínky se porušit prostě nesmí. Pff. Takže po krátké přestavbě pódia a čekání přišla řada i na headlinera a pro většinu i na současnou největší osobnost rapového cirkusu. Lamar vystoupal po schůdkách za doprovodu početného bandu a předvedl, že jeho síla nespočívá pouze v albové rovině, ale že mu i přes střídmost pohybu a emocí nejsou velká pódia dávno cizí, klidné polohy střídaly odhodlané bitch-dont-kill-my-vibe rýmy. Někomu mohla chybět přidaná hodnota, ale ta byla právě v čistém zvuku a přesnosti, s jakou koncert odehrál Kendrick i celý band. Naprostá profesionalita.

Je zřejmé, že Kemp už má nejlepší roky za sebou. A to přesto, že stanové městečko i letos bouřilo jako nikde jinde. Úbytek návštěvníků nezastavíte, ale pokud se Kemp dokáže šikovně uskromnit a nesnížit dramaturgickou úroveň programu, která je v mnoha ohledech unikátní, máme se na co těšit i za rok.

Info

Hip Hop Kemp 2013
22. – 24. 8. 2013, Festivalpark, Hradec Králové

foto © Adam Perník

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Z predátora obětí. A naopak (Panthera, 420PEOPLE)

redakce 11.09.2019

Pět šelem v kleci pomalu krouží a soustředěně, hladově vyhlíží. Přichází Panthera...

Netančilo se: HTRK

redakce 09.09.2019

Začalo to drtivým duněním pomalých basů. Kytara jen probleskovala, zpěv se blížil spodní hranici slyšitelnosti. Tak HTRK znít neměli...

Neobyčejně obyčejná Courtney Barnett

redakce 07.09.2019

Sebeironická vypravěčka i zuřivá punkerka. Ultrasympatická bytost, s níž byste moc rádi strávili noc. A spíš než co jiného tím mám na mysli...

Ty už odcházíš? (Courtney Barnett)

redakce 07.09.2019

To není její věta, neodpustila jsem si říct nahlas. Patří snad Carrie Fischer a mně se příčí, když je cizí věta tou nejzajímavější částí textu...

V tempu. Ariana Grande

redakce 06.09.2019

Průhledná ledvinka za osm dolarů, se stejnou cenovkou průhledná taška i kabelka. Nad nabídkou oficiálního webshopu s merchandise Ariany Grande se nelze než pousmát.

Ve spleti harfy, na pláni cella: Mary Lattimore, Julia Kent

redakce 06.09.2019

Svým oblíbeným vtipem uváděla americká harfenistka Mary Lattimore kompozici nazvanou The Warm Shoulder, prý romantickou.

Jiná opera, jiné zvuky: Ostravské dny 2019

redakce 02.09.2019

Když Morton Feldman oslovil Samuela Becketta s žádostí o libreto, oba se okamžitě shodli na tom, že operu nesnáší. Úměrně tomu v Neither absentuje většina jejích specifik, například děj.

Magická krajina blikající žárovky (Aluk Todolo)

redakce 30.08.2019

Aluk Todolo aneb jak z mála vydolovat hodně. Platí to o jejich hudbě, platí to i o vizuální stránce koncertu. A sklepní ráj Underdogs' tomu dal ideální prostor.

Tohle není jen další písničkář (Hozier)

redakce 29.08.2019

Když zazní rozvážná Talk z letošní desky, v duchu si říkám „To je ono! Právě za to ho mám ráda – za ty temné polohy, z nichž mrazí v zádech“.

Acidová bouře The Warlocks

redakce 29.08.2019

Už během prvních tónů písně Disfigured Figure z nového alba Mean Machine Music bylo zřejmé, že nepřivezli žádný hippie oceánský zefír z minulých let...