Články / Reporty

hip_hop_kemp part i: talenty vs rozpočet

hip_hop_kemp part i: talenty vs rozpočet

Jakub Šíma | Články / Reporty | 18.08.2017

Hip Hop Kemp se letos přihlásil pošestnácté. Z hlediska účastníků první den potvrdil, že staré známosti nerezaví a ustálená lidská spojení mají svou váhu, i když se mohou projevit jen jedinkrát do roka. Jeden z důvodů, proč dorazit i letos. Druhým je line-up. Z hlediska dramaturgie se dlouhodobě projevuje snaha skloubit finanční podmínky středoevropského festivalu a zároveň přivést jména, která buď dlouhodobě prokazují kvalitu nebo slibují brzy vystřelit. Například Kendrick Lamar nebo Macklemore & Ryan Lewis se tu stihli představit, přestože jejich současné požadavky dávno překročily možnosti festivalového rozpočtu.

Letos tyto naděje hlavní dramaturg Affro vložil do mladých pušek Rejjie Snow a Masego. O prvně jmenovaném jste ve festivalovém davu mohli slyšet přízviska jako „Irský Earl Sweatshirt“ nebo „jediný Ir na festivalu“, oboje se jako pravda ukázalo jen zpola. Rejjie má podklady, jejichž basové bahno hýbe žaludkem, ale dokáže také zavléct příjemnou melodii, která se předchozí definici zcela vymyká. A irskou státní příslušnost má Rejjie napsanou v občance, ale na projevu, přízvuku nebo hudebních vlivech byste to nepoznali. Rejjieho show dokázala potěšit v basových partech, ty však střídaly méně výrazné chvilky klidného přednesu, jimž chyběl moment, který by je zachránil od rychlého pádu do zapomnění. Společně s DJem taky odstartovali přehlídku vystupujících, kde jsou spolu jen DJ a MC. Muž za koly z ocele v této sestavě nevystupuje jen jako poušteč desek, často zdvojuje, hypuje, koření technickými triky a někdy se dokonce vydá na pódium odrapovat svůj part. To byl nejen případ Rejjieho Snowa, ale taky Masega a Lethal Bizzle. Tradice, která získala na síle v první polovině devadesátých let se jmény jako Gangstarr nebo Pete Rock & CL Smooth a zdatně ji přebírá i mladá generace.

S desátou večerní se na pódiu usadil generační kolega Masego (slovo znamenající v jazyce Tswana požehnání), o kterém u nás jen málokdo slyšel. Mladý rapper a multiinstrumentalista si pod názvem Trap House Jazz vybudoval vlastní styl kombinující ladně plynoucí jazzové momenty s ostrou trapovou dikcí. Ta však ve čtvrtečním večeru otupila své ostří a větší důraz zůstal na jazzové plynulosti. Masego si několikrát k ústům přilepil náhubek saxofonu, ale špatné nazvučení především v první polovině neumožňovalo zaslechnout v podstatě nic. Výborně fungovala spolupráce s DJem, který byl často spíše druhým rapperem a který byl v přední části pódia vidět častěji než jakýkoli jiný DJ v historii „kempu“. Sám Masego dokázal přesvědčit o svém nesporném talentu, zároveň jsem se nemohl zbavit dojmu, že do pozice headlinera bude muset ještě dozrát, ať už po stránce pódiového charismatu nebo intenzity. Věc vynikla obzvlášť ve srovnání s Andersonem Paakem, který z pódia rozdával energii ve stejné pozici o rok dříve. Ale slovo talent bych se v případě Masega podtrhnout nebál.

Poté přišel čas na hangáry a londýnskou grimeovou mašinu Lethal Bizzle. Dobře namazaný stroj běhal a mával rukama s takovou energií, že jsem se chvíli bál, aby pódium vydrželo. Při největších hitech předváděl kickboxové kopy v tempu, kteří by mu leckteří bijci mohli závidět. To však bylo zároveň i kamenem úrazu, fyzická prezentace zastínila a přebila tu hudební, která spoléhala na pumpující beaty a half playback, ale na sytý rapový příděl už nezbyl prostor. Na příval energie navázal Smack se svojí partou a společně předvedli prověřenou show, při které se na pódiu běhá, skáče a hlavně rapuje v nesmlouvavém tempu 140 bpm. Vydatný chod na závěr a zároveň jediná show, kterou jsem dokoukal až do konce.

Ten večer nebylo vlastně nic špatně, ale nepřišlo ani nic skutečně navíc. I návštěvníci jako by si šetřili energii na další dny, která se jim v etapovém závodě zvaným Hip Hop Kemp ještě bude hodit.

PS: Říká se, že doma jste tam, kde wi-fi připojuje automaticky. Obzvlášť když heslo už jste dávno zapomněli. A to platí i pro backstage. Domácí festival.

Info

Hip Hop Kemp 2017
17. 8. 2017 Festivalpark, Hradec Králové

foto © Petra Jansová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Pomalý rozjezd, silný závěr – The Legendary Pink Dots

Vojtěch Podjukl 16.02.2020

V úvodu setu kazil dojem příliš hlasitý beat, basů mohlo být taky méně. Rozpačitě působily i prostoje mezi písněmi. Co bylo pak?

Žánrový cross mejdan s Indies Scope

Adéla Poláková 16.02.2020

Očekávaně dobře obstojí i DVA, které lze taky vidět po delší odmlce. Jejich světový hravý pop dokreslují animace Markéty Lisé... Oslava v Sonu byla opulentní.

Kytarovky vládnou všem aneb New Czech Indie Night

Maria Pyatkina 16.02.2020

„Grime vládne všem,“ tvrdíme v aktuálním Full Moonu, což možná platí pro Velkou Británii, ale v Česku vládnou kytarovky.

Všichni jednou umřeme (Hrubá hudba)

Adéla Poláková 13.02.2020

Beznadějně vyprodaný Kabinet Múz se pomalu plní. Zastoupeny jsou všechny věkové kategorie a ti starší si suverénně berou židle do předních řad.

Bizarní burleska (Lindemann)

Jiří Vladimír Matýsek 12.02.2020

Do Prahy přijel frontman Rammstein Till Lindemann se svým úchylným cirkusem. Bylo to málo, nebo dost?

Na kolech blackmetalových kolotočářů (Abbath)

Kremace 10.02.2020

Abbath pokračuje v odvykačce a šíří povědomí o poslední desce Outstrider a šestnáctá zastávka na evropské tour byla bez známek vysílení.

Nejen pro krajany - Altın Gün

Akana 09.02.2020

Nizozemsko-turecký sextet Altın Gün zaplnil Akropoli takříkajíc až po bidýlko především zásluhou místní turecké komunity.

Když rozbijete Teepee u oceánu

Sabina Coufalová 06.02.2020

Teepee přeskočili škatulku dream popu či romantického indie, kdy stavěli především na něžném vokálu, dvou kytarách a pár efektech.

Pohyb a život na CTM 2020

Andrea Bodnárová 03.02.2020

Aby se návštěvníci nenechali příliš unést optimismem a nezapomněli na blížící se zkázu společnosti a pohlcení technologiemi, je tady Deathprod v Betonhalle.

Malý velký koncert (Disillusion)

Jiří Vladimír Matýsek 03.02.2020

Na nové album se napjatě čekalo dlouhých třináct let, a když konečně vyšlo, sklidilo zasloužený ohlas. Ne, tentokrát není řeč o kultovních Tool, byť se pohybují ve stejném stylovém ranku.