David Čajčík | Články / Reporty | 14.06.2013
Zvukoví technici rozestavení okolo stage začali vytahovat protihluková sluchátka. You Made Me Realise, tradiční uzavírací píseň, měla za pár sekund začít. Skvělá práce s pauzami, flegmatický hlas Bilindy Butcher. A rázem se svět zastavil. Na jednom akordu, jedné slabice, jednom okamžiku. Hluková diktatura prostoupila Divadlem Archa. Postupné zvyšování volume zapříčinilo zacpávání uší odvážné části publika bez špuntů či zasouvání špuntů dál do zvukovodu. Kapela v klidu hrála, jako by si ani nebyla vědoma basové linky otřásající žaludkem a ohlušujících výšek vibrujících v čele. Nevím, kolik decibelů má startující Boeing, ale My Bloody Valentine měli v tu chvíli víc.
O tři hodiny dříve Manon Meurt rozehřívali publikum. Až taková rozcvička to nebyla, spíš první fáze tréninku. My Bloody Valentine si při zvukovce stěžovali, že je genderově vyvážené uskupení z Rakovníka moc nahlas. Existuje snad větší kompliment? Hluboká basa, zasněný zpěv teprve devatenáctileté kytaristky Katky a o něco postrockovější aranžmá, než škatulka shoegaze naznačuje. Když vygradovala poslední píseň, tak si snad všichni přáli, aby Manon Meurt hráli dál. Nepřidali, utli to tak, aby si každý musel vyhledat jejich příští koncerty a doposlouchat je. Vhodný support je příliš slabé slovo.
Když začali My Bloody Valentine po čtyřech dřevěných úderech hrát, litoval jsem lidi, kteří si špunty do uší nasadili s předstihem. Neměli šanci užít si ten moment překvapení (který jsme všichni čekali), když nás poprvé pohltil monstrózní zvuk ze stěny zesilovačů. I Only Said a When You Sleep. Z desek je to popík. Naživo vás teskné tóny kláves dojmou. Shoegaze začínal tak, že se muzikanti snažili přiblížit publiku. Ukázat jim, že na stagi nestojí hvězdy, ale lidi jako oni. Tenhle aspekt se kapele podařilo naplnit. Vypadali normálně, zírali na boty, jak se sluší, a dokonce se jim povedlo zkazit začátek Who Sees You. No big deal, Kevin mávl rukou a jelo se od začátku. On se na nás někdo dívá? Aha, a to vadí? Jsou vůbec takoví introverti i ve skutečnosti? Je vůbec nějaká jiná skutečnost?
Je jedna zásadní věc, se kterou se musíte na koncertě My Bloody Valentine smířit. Naživo to zní jinak. Píšu tenhle report už ve chvíli, kdy je jasné, že části publika se zvuk nelíbil. Chápu to – Bilindin zpěv se ztrácel. A to hodně. Vlastně jediná chvíle, kdy byl plně zřetelný, byla ve španělkové Cigarette In Your Bed. Na druhou stranu tvrdší rockové věci jako You Never Should a Nothing Much to Lose se zase ztratí na desce a naživo jsou to riffy z pekla, které vás roztrhají na kusy. Mnohem víc než zvuk mi vadily přestávky na výměnu kytar mezi každou písní. O kolik by bylo silnější občas nechat vazbu znít.
Celkový dojem z koncertu byl dost přímočarý. Hlukové stěny s nesmělým zpěvem v pozadí, hodně kytar, monotónní bicí... občas nějaký hit z Loveless (za Only Shallow by lidi vraždili, vážně). Jenže jsou tu i dílčí detaily, které stály za to. Konečně jsem pochopil, jak moc je u výsledného kytarového zvuku důležité tremolo, se kterým téměř neustále Kevin i Bilinda hrají. Nebo vizualizace – možná ne nejpropracovanější, ale zejména u songů z m b v krásné. Modré oko přes celou Archu. Kdyby přijeli My Bloody Valentine před dvaceti lety, tak by se do Prahy sjela celá republika, vyprodali by Strahov, každé slovo by bylo slyšet a bylo by to ještě víc nahlas. Kdyby přijeli My Bloody Valentine před dvaceti lety, tak jsem je neviděl.
My Bloody Valentine (irl) + Manon Meurt
10. 6. 2013, Divadlo Archa, Praha
foto © Kryštof Havlice
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.