David Čajčík | Články / Reporty | 14.06.2013
Zvukoví technici rozestavení okolo stage začali vytahovat protihluková sluchátka. You Made Me Realise, tradiční uzavírací píseň, měla za pár sekund začít. Skvělá práce s pauzami, flegmatický hlas Bilindy Butcher. A rázem se svět zastavil. Na jednom akordu, jedné slabice, jednom okamžiku. Hluková diktatura prostoupila Divadlem Archa. Postupné zvyšování volume zapříčinilo zacpávání uší odvážné části publika bez špuntů či zasouvání špuntů dál do zvukovodu. Kapela v klidu hrála, jako by si ani nebyla vědoma basové linky otřásající žaludkem a ohlušujících výšek vibrujících v čele. Nevím, kolik decibelů má startující Boeing, ale My Bloody Valentine měli v tu chvíli víc.
O tři hodiny dříve Manon Meurt rozehřívali publikum. Až taková rozcvička to nebyla, spíš první fáze tréninku. My Bloody Valentine si při zvukovce stěžovali, že je genderově vyvážené uskupení z Rakovníka moc nahlas. Existuje snad větší kompliment? Hluboká basa, zasněný zpěv teprve devatenáctileté kytaristky Katky a o něco postrockovější aranžmá, než škatulka shoegaze naznačuje. Když vygradovala poslední píseň, tak si snad všichni přáli, aby Manon Meurt hráli dál. Nepřidali, utli to tak, aby si každý musel vyhledat jejich příští koncerty a doposlouchat je. Vhodný support je příliš slabé slovo.
Když začali My Bloody Valentine po čtyřech dřevěných úderech hrát, litoval jsem lidi, kteří si špunty do uší nasadili s předstihem. Neměli šanci užít si ten moment překvapení (který jsme všichni čekali), když nás poprvé pohltil monstrózní zvuk ze stěny zesilovačů. I Only Said a When You Sleep. Z desek je to popík. Naživo vás teskné tóny kláves dojmou. Shoegaze začínal tak, že se muzikanti snažili přiblížit publiku. Ukázat jim, že na stagi nestojí hvězdy, ale lidi jako oni. Tenhle aspekt se kapele podařilo naplnit. Vypadali normálně, zírali na boty, jak se sluší, a dokonce se jim povedlo zkazit začátek Who Sees You. No big deal, Kevin mávl rukou a jelo se od začátku. On se na nás někdo dívá? Aha, a to vadí? Jsou vůbec takoví introverti i ve skutečnosti? Je vůbec nějaká jiná skutečnost?
Je jedna zásadní věc, se kterou se musíte na koncertě My Bloody Valentine smířit. Naživo to zní jinak. Píšu tenhle report už ve chvíli, kdy je jasné, že části publika se zvuk nelíbil. Chápu to – Bilindin zpěv se ztrácel. A to hodně. Vlastně jediná chvíle, kdy byl plně zřetelný, byla ve španělkové Cigarette In Your Bed. Na druhou stranu tvrdší rockové věci jako You Never Should a Nothing Much to Lose se zase ztratí na desce a naživo jsou to riffy z pekla, které vás roztrhají na kusy. Mnohem víc než zvuk mi vadily přestávky na výměnu kytar mezi každou písní. O kolik by bylo silnější občas nechat vazbu znít.
Celkový dojem z koncertu byl dost přímočarý. Hlukové stěny s nesmělým zpěvem v pozadí, hodně kytar, monotónní bicí... občas nějaký hit z Loveless (za Only Shallow by lidi vraždili, vážně). Jenže jsou tu i dílčí detaily, které stály za to. Konečně jsem pochopil, jak moc je u výsledného kytarového zvuku důležité tremolo, se kterým téměř neustále Kevin i Bilinda hrají. Nebo vizualizace – možná ne nejpropracovanější, ale zejména u songů z m b v krásné. Modré oko přes celou Archu. Kdyby přijeli My Bloody Valentine před dvaceti lety, tak by se do Prahy sjela celá republika, vyprodali by Strahov, každé slovo by bylo slyšet a bylo by to ještě víc nahlas. Kdyby přijeli My Bloody Valentine před dvaceti lety, tak jsem je neviděl.
My Bloody Valentine (irl) + Manon Meurt
10. 6. 2013, Divadlo Archa, Praha
foto © Kryštof Havlice
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.