Články / Reporty

Ho Hey: Lumineers

Ho Hey: Lumineers

Popluh | Články / Reporty | 23.11.2016

Čtyři roky po vydání fenomenálního eponymního debutu se Lumineers připomněli novou studiovkou Cleopatra. Právě v rámci celosvětového turné k aktuální desce americká trojice v koncertní podobě rozšířená na pětičlennou sestavu zavítala poprvé i na tuzemská koncertní prkna. Folkrocková popelka, která si s debutovým albem málem vyšplápla i na Grammy a která svým hitem Ho Hey bořila hitparády, se představila v prostorech velkého sálu pražské Lucerny.

Z pozice předkapely měl za cíl natěšené publikum zabavit Afie Jurvanen. Kupodivu Kanaďan, kupodivu vystupující pod uměleckým jménem Bahamas. Na pódium ale vylezla kompletní koncertní sestava čítající ještě kytaristku, basáka, bubeníka a vokalistku. Hudebně to byla definice slov mellow. Celé to znělo jako doprovodná kapela Jacka Johnsona, se kterým, jak jsem posléze zjistil, Jurvanen řečený Bahamas spolupracoval, případně mu předskakoval.

Pak už patřila po střechu vyprodaná Lucerna pouze a jenom Lumineers, byť pozornost na sebe stahoval hlavně frontman Wesley Schultz a bubeník Jeremiah Fraites, který si od bicích odskakoval k dalším nástrojům. Což charakterizovalo celý večer. Lumineers vychází z folkových tradic, které dokáží s až neuvěřitelným citem obalit do chytlavých melodií a nápěvů hraničících se stadionovým ocháním a acháním mistrů „žánru“ Coldplay. Přímo křišťálovým příkladem je zmíněná „hymna“ Ho Hey, která z několika úderů kopáku, skupinových výkřiků a repetitivní kytarové linky okořeněné mandolínou vykřesala obří hit. A podobných songů se v repertoáru kapely najde hned několik. Obvinění z vypočítavosti a podlézání vynahrazuje energie kapely při živém vystoupení a ničím nefalšovaná upřímnost. Teď už potřetí zmíněná Ho Hey zazněla hned zkraje večera a dav dostal ještě začerstva svůj nejoblíbenější song, který znal každý znuděný šatnář, a díky přímluvě Schultze zmizely otravné a všudypřítomné mobily trčící ke stropu sálu. Jakože: „My vám teď zahrajeme ten song, na který všichni čekáte, a vy si pak strčíte ty telefony víte kam...“ Zabralo to.

Přestože mezi debutem a novou deskou je ve studiové verzi patrný zvukový posun k ucelenějšímu a až indierockovému soundu, na koncertě drželo vše (nejen zvukově) pohromadě. I přesto, že novinka neobsahuje žádný hit útočící na první signální. Ke zjevné inspiraci se pak kapela s typickou upřímností přiznala dylanovským coverem, během kterého Schultz vyrazil na menší procházku davem. To byla další věc charakterizující celou show, protože došlo v podstatě na každý koncertní fígl. Pódium bylo sice střídmé a vizuálně mu dominovaly hlavně světelné tubovité patvary, ale dojmu velkoleposti napomáhala samotná kapela. Kromě procházky došlo i na neméně oblíbené střílení konfet, pozvání fanouška na pódium, členové kapely se střídali za nástroji (snad jen cello si po celou dobu udržela výhradně Neyla Pekarek), hráči mizeli a znovu se objevovali… Živá show dovedená do dokonalosti v rámci kapely, která by vlastně fungovala i jako sólo projekt svého principála. Pod vší tou přifouknutou bublinou se totiž ve většině případů ukrývají jednoduché melancholické songy pro jeden hlas a šest strun, případně piano. Což Schultz několikrát demonstroval.

Lumineers při své pražské zastávce nemohli zklamat žádného fanouška. Provedení většiny skladeb bylo (i díky podpoře v podobě „přídavných“ muzikantů) ještě velkolepější a chytlavější než v (často komorní) studiové verzi.

Info

The Lumineers (us)
20. 11. 2016 Velký sál Lucerna, Praha

foto © Jakub Václavek

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Mezi chaosem a soustředěním (The Ex)

Akana 24.03.2024

Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.

Róisín Murphy: elegancia a veľa vtipu

Michal Mikuláš 20.03.2024

Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...

7 okamžiků South by Southwest 2024

David Čajčík 20.03.2024

Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.

Někdy to vazbí, někdy vázne (Idles)

Michal Smrčina 17.03.2024

Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.

Ze dna spirály (hackedepicciotto)

Kryštof Kočtář 15.03.2024

Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.

Zapleteni v sítích filmu (FAMUFEST)

Tomáš Jančík 13.03.2024

Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?

Harfa, která si vše pamatuje (Mary Lattimore)

Julia Pátá 12.03.2024

Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.

Extatická geometrie s Meshuggah

Jan Starý 11.03.2024

Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace