Články / Reporty

Holy Motors: Zažíváme tady spoustu melancholie

Holy Motors: Zažíváme tady spoustu melancholie

Michal Pařízek | Články / Reporty | 10.09.2018

Příští pondělí vystoupí v pražském klubu Underdogs’ estonská pětice Holy Motors, která letos na jaře vydala parádní album Slow Sundown, jeden z nejvýraznějších debutů letošního roku. Se třemi členy skupiny jsme se potkali v jejich domovském Tallinnu a povídali si nejen o jejich albu, ale také o hudební scéně v Estonsku obecně. A nakonec došlo i na melancholii. Za Holy Motors odpovídala zpěvačka Eliann Tulve a kytaristé Lauri Raus a Hendrik Tammjärv, ke slovu se občas dostala i manažerka Greete. Spolu s Holy Motors vystoupí v pondělí 17. září také ±0 a Market.

Jak se estonská kapela dostane k americkému labelu?
Hendrik: Hráli jsme na Tallinn Music Week v roce 2014 a viděl nás tu Carston Cox, zpěvák skupiny Merchandise, se kterým jsme se po koncertě potkali. Tím to celé začalo.

Lauri: Ano, on nás představil lidem z labelu Wharf Cat s tím, že by s námi rád pracoval. Původně to bylo tak, že chtěl album vydat na své značce Hidden Eye. O něčem takovém jsme vždycky snili.

Greete: Hidden Eye je vlastně hlavně zine, který dělá Carston a další lidi, a občas vydávají taky alba, s jejichž distribucí pomáhá právě label Wharf Cat. Takhle jsme byli původně domluveni, ale nakonec do toho vstoupili lidi z labelu a deska vyšla přímo u nich.

Jak dlouho jste ji nahrávali?
Lauri: Pět dní.

Eliann: Bylo to krátké, rychlé a hektické.

Lauri: Původně jsme měli objednané pouze čtyři dny, večer jsme přiletěli a následující ráno už byli ve studiu. Jenže nás dostal jetleg, se kterým jsme se první dny docela potýkali, takže jsme museli ještě jeden den přidat.

To je velice krátká doba, museli jste být dobře připraveni.
Eliann: Docela ano, několik týdnů předtím jsme zkoušeli každý den.

Lauri: To ano, ale ve studiu jsme nakonec stejně docela hodně improvizovali.

Album Slow Sundown má poměrně slušnou odezvu na důležitých webech a magazínech. Očekávali jste to?
Lauri: Přáli jsme si to, samozřejmě. Ale musím přiznat, že mě to vlastně hodně překvapilo. Nebo spíš šokovalo, tak velkou odezvu jsem vůbec nečekal, zejména od zahraničních médií. Ostatně se o nás nikdy moc nepsalo ani doma.

Eliann: Nemyslím, že by vydání desky provázela nějaká očekávání, rozhodně ne od estonských médií, která nás vždycky spíše ignorovala.

Vážně? I když jste vydali album v Americe? Kdyby se to stalo nějaké české kapele, tak by se o tom myslím docela psalo...
Lauri: Možná se něco málo někde objevilo, ale nebylo to nic zásadního. Myslím, že je naše kapela příliš nezajímala. Tedy do té doby, než vyšel článek na Pitchforku. Pak se o nás najednou začali všichni zajímat, ale ty články stejně nebyly moc přínosné, v podstatě nepsali o nás, ale o tom, že se o nás píše. Zatím co zahraniční servery psaly o Holy Motors, o kapele, tak u nás doma vycházely zprávy o zprávách. Bylo to legrační.

Pozdě, ale přece.
Eliann: Myslím, že v Estonsku jsme pořád celkem neznámí. Moc lidí o nás neví.

Hendrik: Spíš nikoho moc nezajímáme. Protože nejsme zahraniční kapela.

Ale deska se tu prodává?
Eliann: Obávám se, že ne. Dostali jsme od labelu několik desítek elpíček, dali jsme je do několika tallinnských obchodů, ale bylo jich sotva dvacet a ty se prodaly hned. Od té doby nic. Z labelu nám psali, že je nikdo z Estonska nekontaktoval, ostatně se neozvali ani nám. Přijde mi to divné. Teď nám přijdou zase nějaké kusy z labelu, tak se s některými obchody pokusíme domluvit, ale do nějaké širší distribuce se v Estonsku asi nedostaneme.

Lauri: Obecně se lidi v Estonsku zajímají spíše o zahraniční kapely, alespoň co se kytarové scény týče.

Eliann: Prostě zůstáváme v undergoundu.

V jednom rozhovoru říkáte, že kytarová scéna v Estonsku není příliš silná, respektive že vůbec neexistuje. Vážně?
Hendrik: Ten rozhovor je několik let starý, už je to asi o něco málo lepší, ale stejně to není žádná sláva. Je tu velice silná ruská scéna, ve které najdeme hned několik dobrých kapel, ale pořád to není dost.

A s kým tedy hrajete? Kolik vlastně odehrajete koncertů v Estonsku za rok, není to příliš velká země...
Lauri: Rozhodně mnohem méně než v zahraničí.

Hendrik: Řekl bych, že tak tři, čtyři, možná pět. Víc určitě ne.

Eliann: Nejsme pro lidi dostatečně zajímaví, aby na nás přišli třeba pětkrát za rok. Navíc často hrajeme se stejnými kapelami, na koncertech se objevují stále stejné tváře.

Lauri: Nerad to říkám, ale jednoduše to není příliš velká zábava hrát v Estonsku. V Tallinnu existují sotva dvě nebo tři místa, ve kterých můžeme hrát, a jinde je to ještě složitější.

To je zajímavé, mám Tallinn spojený s tím, že se hraje úplně všude, na každém rohu, v každém obýváku. Co se tedy během celého roku děje s kluby a místy, ve kterých se festival odehrává?
Eliann: Jsou prázdné.

Lauri: Přesně tak. Případně v nich jedou djské noci nebo prostě elektronika. Není to ani tak problém klubů jako publika, které jiná scéna příliš nezajímá a s tím je samozřejmě spojený nulový zájem promotérů a nedostatek financí. Kapely, když už na koncert tedy dojde, většinou nedostávají vůbec nic.

Pomáhají kapelám akce jako Tallinn Music Week?
Hendrik: Myslím, že moc ne.

Lauri: Kapelám, které už mají nějakou reputaci, účinkování na TMW pomůže, ale většinu těch „bezejmenných“ nikdo nezaznamená. Nebo se tam ani nedostanou. Taky hodně záleží na žánru. V posledních letech vládne v Estonsku hlavně elektronická hudba, což je samozřejmě vidět i na programu festivalu. Kapel, jako jsme my, tu moc nehraje.

Myslím, že je to žánrově celkem otevřený festival, ale je fakt, že převládají hlavně popové kapely.
Hendrik: Je to akce dobrá pro estonskou image, už ne tak přínosná pro jednotlivé kapely. Ano, zvenčí to vypadá jistě nádherně. V Estonsku je každý jednou za rok hudebním fanouškem, ale lidi by měli na koncerty chodit i během roku, a to se právě moc neděje. Není to příliš zdravé.

Lauri: Když to srovnáme se SXSW, tak je jasné, že jde o akce a místa úplně jiného druhu. Austin je vyloženě hudební město, Tallinn „pouze“ estonská metropole. V Austinu se toho děje i mimo festivalové dny strašně moc, za pár týdnů například začíná skvělý festival Levitation, v Tallinnu je po většinu roku nuda.

Funguje nějaká scéna alespoň na undergroundové bázi?
Hendrik: Tallinn i Estonsko samotné je bohužel tak malé, že zde něco jako underground vůbec nefunguje. Každý o každém ví, všichni se známe, když se náhodou objeví někdo nový a zajímavý, tak se to dozvíš okamžitě.

Dobře, tak tedy ne underground, ale diy prostředí? V Praze nebo v Čechách to běží docela dobře, existuje zde síť nezávislých promotérů a kapely si pořádají koncerty samy sobě navzájem.
Lauri: Ano, to do jisté míry funguje, takhle probíhá většina koncertů, které v Estonsku odehrajeme, ale je to opravdu ve velice malém měřítku.

Jak se vám na akcích jako TMW hraje? Není to pro kapelu vašeho typu těžké?
Lauri: To asi není otázka pro nás, my se na pódiu snažíme vždycky soustředit a užít si to, jak to pak vnímá publikum, je něco jiného. Když se někdo zdrží na jednu písničku, během které si ještě povídá, je to těžké.

Hendrik: Obecně to moc nerozlišujeme. Samozřejmě je lepší samostatný koncert, už jen kvůli tomu, že můžeš hrát delší set, ale jinak to moc nevnímáme. Hodně záleží, jaké se sejde publikum, ale to vždycky. Osobně mám za to, že nejsme typickou showcase kapelou.

Máte z podobných akcí dost zkušeností, mimo TMW a SXSW myslím...
Eliann: Hráli jsme v Moskvě, tam to bylo docela dobré.

Hendrik: Ano, tam se o nás velmi dobře starali, to si pamatuju.

Greete: Mnohem lépe než tady. (všeobecný smích)

Pomohla vám účast na těchto akcích?
Lauri: Myslím, že docela ano. Ale těžko se to exaktně hodnotí.

Eliann: Každý rozhovor pomůže, každá reakce na koncert. Je to užitečné.

Mluvil jsem se spoustou českých kapel, které hrály na showcase festivalech, ale o nějakých reálných výsledcích se zatím příliš neví. Přestože jejich koncerty úspěch měly.
Eliann: Pro nás to bylo taky docela pomalé, ale nikdy nevíš. Je třeba to zkoušet.

Lauri: Když jsme hráli poprvé na TMW, v roce 2013, tak jsme se potkali s jedním delegátem z Británie, velmi nám chválil koncert a pak jsme spolu strávili poměrně dlouhou dobu, byla to zábavná noc. Když jsme pak četli jeho recenzi festivalu, tak tam o nás nebylo ani slovo. Možná mají prostě v popisu práce si festival pořádně užít a příliš nepracovat... (smích)

Hendrik: Jo, hlavně se pořádně opít.

Lauri: Možná jsme mu nakonec přišli příliš malí a nezajímaví, ale co já vím.

Hendrik: Je to najednou takový lifestyle festival. (smích)

Greete: V posledních letech je TMW zaměřený na hodně dalších věcí, hudba ustupuje do pozadí.

To ve vašem případě nejspíš neplatí, zaujalo mě, že na coveru alba nemáte vůbec žádný text?
Eliann: To bylo jediné, na čem jsme trvali v rámci dohody s labelem. V tomhle jsme chtěli být důslední, neodvádí to pozornost a je to hezké.

Greete: A pořád celkem neobvyklé. A taky cool.

Pravda je, že se to k vaší hudbě docela hodí.
Eliann: Myslím, že naše hudba se hodí do vašeho časopisu, už jen proto, že se jmenuje Full Moon.

Pravda, v některých rozhovorech se zmiňujete o pocitech z dlouhých nocí a krátkých dní, nespavosti a dalších věcech, které charakterizují to, co zažíváte a odkud pocházíte. Odkud se tyhle emoce berou? Tak vnímáte Tallinn?
Hendrik: Myslím, že Tallinn tomuhle opravdu pomáhá. (smích)

Eliann: Zažíváme tady spoustu melancholie.

Možná právě kvůli ní vás novináři řadí často k shoegazu, což vlastně vůbec nechápu.
Lauri: Melancholická hudba je kategorie sama pro sebe.

Zajímavé. Estonců neznám mnoho, ale většinou mi přišli jako velice otevření a přátelští lidé. Není v tom trochu rozpor?
Eliann: Vážně? To se mi moc nezdá. (všeobecný smích)

Lauri: Obecně šťastných lidí tu máme výraznou menšinu.

Hendrik: Možná byli jenom opilí.

Info

živě: Holy Motors (ee) + Market + ±0
17. 9. 2018 20:00
Underdogs', Praha
fb event

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

He is here with us all (Cave In)

redakce 27.06.2019

Naivní představa, že bude v podzemí lépe, a ještě naivnější pocit, že po roce po tragickém odchodu basáka Caleba Scofielda už nebude třeba kapesník...

Nowa muzyka, stará taky

redakce 26.06.2019

Organizátoři se chlubí 25 tisíci fanoušky ve dvou dnech, a i když je třeba být pozorný u podobných cifer, lidí bylo určitě nejvíce, co areál v rámci festivalu Nowa muzyka…

Poslední poleno pod pekelný kotel (Slayer)

redakce 26.06.2019

Vše velmi jednoduché, tisíckrát viděné, ale funkční, efektní i efektivní. Rozlučka se Slayer.

Mimozemský král pohody Kurt Vile

redakce 23.06.2019

Rozvážný folkový vyprávěč Vile v dnešním uspěchaném světě pestrých instragramových obrázků opravdu působí jako mimozemšťan...

John Zorn’s Bagatelles Marathon: Divy interpretace

redakce 23.06.2019

Událost roku? Koncertní pásmo Bagatelles Johna Zorna do téhle kategorie spadalo už dlouho dopředu.

Afrosoučasnost naboso: Nyege Nyege showcase

redakce 17.06.2019

Díky nevelké návštěvě tak vznikla extrémně neformální atmosféra garáže nebo staré dílny, kde pár desítek kamarádů tančí do roztrhání těla. Ideálně na boso.

Mullety i máslové preclíky (Wave-Gotik-Treffen)

redakce 13.06.2019

Další rok existence letitého festivalu, tentokrát s pořadovým číslem 28? Některé kostýmy se nevyplatí měnit.

Život je stoka a Chee Chaak legenda!

redakce 12.06.2019

Chee Chaak nejde zapomenout, stejně jako popsat, o což se naivně pokouší následující dotazník dvou nových návštěvnic a jednoho rezidenta. Kapely, vosery, bizáry a hlášky.

Kluci jsou zpět a říkaj‘ si o potíže (Dropkick Murphys)

redakce 12.06.2019

Být ortodoxním pankáčem, jakože nejsem, možná bych podobně remcal i po jejich pražském koncertu. Nicméně, punku bylo ten večer rozhodně více než vloni.

Nebezpečně povědomí Godsmack

redakce 11.06.2019

Trumfy drží Godsmack v rukou dva: stále umí napsat sakra hitovky a zpěvák Sully Erna je umí prodat. Stačí to?