Tomáš Kaňka | Články / Reporty | 25.03.2018
Myšlenky na krájení vlastní přítomností po roce aktivní, kolem sedmé osmé nejvíc. Za hodinu zahodíš tři večery, na dva další zapomeneš a na ten svůj dorazíš pozdě, protože ve všední dny to přece jezdí dobře. Je sobota, Žižkovská noc vrcholí.
Po dilematech začínám v Akropoli, která si tentokrát přisvojila to rock’n’rollové. První volbou První hoře, kapela pro koncerty, nonsensový kabaret stavící na osobitém crossoveru. Trochu metal, trochu rock, trochu punk, trochu jazz, hodně prog a převlékání kabátů jako základní princip. Kabaretní grimasy tu nejsou navíc, skvěle se doplňují s hudební náplní, někdy přímočaře energickou, jindy ironicky plačtivou. Vše musí skončit Absurdistánem. Klaun dává poslední etudku s bublifukem, poťouchlý Ježíš dostane na zadnici a pak už opravdu konec, který je jen skvělým začátkem.
Kritický předěl sedmé osmé mezitím pokračuje, počítám paralelní ztráty a Plusminusnula vynechávám, nejlepší kapelu pro Žižkovskou noc. Dopelord jsou blízko a stíhám. Polská sludge/stonerová houpačka tu byla už před dvěma roky a já tehdy zjistil, že mi ten žánr není tak cizí. V Akropoli mě to ale tentokrát neopíjí a ta cizost je zas blíž. Houpu snad už jen z dvouroční setrvačnosti, víc vydolovat nemůžu.
Po Dopelord už přelet z kopce dolů, do sklepa Žižkostela. Gnaw Their Tongues. Stačí jedna kytara, krkavčí vokál, pultík s elektronikou a fabrika na noise-black je na světě. Stroboskopy kříčí skrz na skrz zamlžené podzemí, vokál přidává bezútěšné blikance. Nizozemské dvojici se v tom útlaku daří zanechat i gradační linku – od strupaté plochy se přechází k rytmické salvě, od abstraktní hlukařiny k démonickým orchestracím. Slast.
Po běsech už zvládám jen Kittchena s Aid Kidem, tentokrát zas nahoře, v nóbl prostoru Vinohradského pivovaru. Set stojí na přepracovaných písních intimního Kontaktu. Zamilovaný už nejsme tak něžně, je tu hluk, neklid a občas i nejistota, co si s tou melodií počít. Kittchenovská poetika přitom žije. Báseň na tělo, které má díky elektronice Aid Kida ještě víc šancí k pohybu, byť někdy končí v křeči a nechce se plně odevzdat. Ve finále ale děkuje. Venku padá tma, kontakt končí.
Žižkovská noc
22.–24. 3. 2018, Praha
foto: Anna Baštýřová
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.