Husito, slyš: Na jiných březích podivné opuštěné domy

Se žlutou páskou zas pod dvěma svědky. Pod chrámem pravých úhlů na vítkovském kopci a kosmickou věží, co vévodí těm devětadevadesáti dalším, kterých je ve skutečnosti na tisíc. Žižkovské vrcholy v dialogu a pod nimi každoroční mraveniště, s bezpočtem hrajících, přijímajících, přebíhajících. Letos poosmé.

Než vtrhnu ke krysám, dávám úhlednou Akropoli – Kalle, Načevu –, selanky s Gnaw Their Tongues teprve přijdou. Ale Kalle. Kalle vyhráli Anděla, což je překvapení a fajn, teda samozřejmě pokud na to po těch letech odpudivosti pořád někdo kouká. Plný sál už vlastně nemohl zaskočit. Týká se to i výkonu Kalle, výborného už po kolikáté? Elektronický minimalismus, k postrocku směřující kytara, klid s občasnou vlnou intimního dramatu. A přesvědčivá Veronika Buriánková se svým zpěvem. Hypnotickým a zároveň laskavým, ve velkém sále možná až cizím. Doufám v návrat do sklípku tam u naší Tiché Orlice.

Naopak bytostně urbánní je ve spoluhře s DJ Fivem a Tentatem Načevin lyrický apel. Apokalyptičnost básní Sylvy Fischerové se setkala s nekompromisním elektronickým pultem a byl z toho Průvan v hlavě, mimochodem nejlepší česká věc loňska, Kalle odpustí. V Akropoli ale Průvan působil chromě, jakkoli rámusil. Basy přetlačily Načevinu deklamaci, snu a dystopie létalo hodně, jenže jenom v náznacích, občas i ve stínu nesehranosti. Osobní headliner, toť nevděčná role.

Hořkost jedu vyhnat na Nákladové. Cesta skrz industriál jako z Načevina Města spánku, které mělo znít líp, a pak už konečně Nauzea Orchestra. Z intenzivních rockových kytarovek byly v minulých ročnících vrcholy a letošek z řady nevybočí – Nauzea skvělá. Není tu dlouze gradovaný nátlak, spíš krátké písničky, ale chytře složené, s tím, že tady je třeba se zhoupnout a tady zas smát. Nelze jinak. Zleva doprava, od ucha k uchu, celý sál. Tak dobré to bylo.