Články / Recenze

I Love You, Honeybear (Father John Misty)

I Love You, Honeybear (Father John Misty)

Michal Pařízek | Články / Recenze | 03.03.2015

OHODNOŤTE DESKU

Fleet Foxes prosluli žánrovou čistotou, dokázali indie kids roztancovat uvolněnou americkou klasikou, střiženou na míru podle sedmdesátek. Kapelu reprezentoval hlavně frontman Robert Pecknold, ovšem vůbec nejaktivnější ze spolku byl bubeník Joshua Tillman. Ten krátce po vydání druhého alba z liščího týmu odešel, aby se pod jménem Father John Misty o pár měsíců později vytasil s povedenou sbírkou Fear Fun. V produkci Jonathana Wilsona sklidila velké ovace, když opět výrazně zaváněla vyklidněnou kalifornskou produkcí sedmdesátých let. Jistě ne náhodou je právě Wilson považován za vůdce nové generace z Laurel Canyonu, oblíbeného muzikantského letoviska hippie a post-hippie dekády. Fear Fun vracely do současnosti decentní elektronické podklady, kolekce byla nahrána v široké sestavě a téměř všechny si vzal Josh s sebou na turné. Václav Havelka s ním na podzim roku 2012 strávil více než měsíc na evropském turné jako řidič a už tehdy se vrátil s tím, že příští album bude s orchestrem: „Jako by mu nestačilo, že jezdí na turné s jedenácti dalšími muzikanty. Rozumíš tomu?“

V tiskových materiálech k novému albu I Love You, Honeybear se Josh obšírně zamýšlí nad tím, jak velké je klišé psát ještě dnes lovesongy a jestli stále platí nepsané pravidlo, že největší hity se stávají z lovesongů, ve kterých se vypráví o tom, jak se autor snaží nenapsat lovesong. Celé je to z velké části legrace, Josh uvozuje zmíněnou introdukci slovy „music critics please skip to chapter 1“, kde začíná už poměrně klasická tisková zpráva. Ale nikde nenajdeme ani slovo o tom, proč album zní, jako by ho nahrál ansámbl Johna Barryho. První singl Chateau Lobby #4 s dojemným trumpetovým sólem bychom mohli směle zařadit do kteréhokoliv z filmů s Jamesem Bondem, klenutá melodie ho k tomu přímo předurčuje. Za krásný prostorný zvuk, postavený na razantních tympánech a mazlivě důrazných vlnách smyčců a dechových nástrojů se ovšem opravdu není třeba omlouvat, ani ho nikomu vysvětlovat.

Otevřená poklona manželce a múze Emmě Elizabeth vznikala prý od roku 2011, výsledná podoba je notně ovlivněna tvorbou Scotta Walkera nebo téměř zapomenutého Harryho Nilssona (zkuste album Pussy Cats, v roce 2006 ho komplet znovu nahráli Walkmen). Tillman je až nečekaně přímočarý a zároveň sympaticky zábavný, z ironicky drásavé litanie The Ideal Husband dokáže snadno přejít do kabaretiérské Bored in the USA s předtočeným smíchem publika. Další americká klasika. Přirozená a vyrovnaná nahrávka, která se zdaleka nebere tak vážně, jak na první pohled působí, a to je moc dobře. Pojmout vyznání lásky jako koncepční sbírku hitů nedokáže jen tak někdo. Josh Tillman přes veškerou snahu napsal plnou náruč lovesongů, které dojmou a pobaví cyniky, stejně jako romantické povahy. Jak to bude s Fleet Foxes se stále neví, ovšem pokud bude jejich někdejší bubeník natáčet podobně povedená alba, nejspíš nikomu chybět nebudou.

Info

Father John Misty – I Love You, Honeybear (Sub Pop/ Bella Union, 2014)
www.fatherjohnmisty.com

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Becca Stevens nabádá k tanci

Karolina Veselá 23.05.2020

Wonderbloom je soubor čtrnácti různorodých skladeb obsahující, jak už je u Stevens zvykem, neméně dobré texty se silnými příběhy.

Smutné zprávy postrádají sílu (Childish Gambino)

Štěpán Sukdol 18.05.2020

Nahrávka se snaží předávat děsivou a smutnou zprávu o současné společnosti, hudební složka jí však podráží nohy.

Full Moon 10: Hannah Gadsby - Nanette

Lukáš Grygar 13.05.2020

Smích léčí? Vystoupení australské komičky Hannah Gadsby nemá za cíl vás pobavit, i když to Gadsby dokáže stejně samozřejmě jako největší esa stand upu.

Obžerná radost (Kvelertak)

Jiří Vladimír Matýsek 13.05.2020

Melodií od starších desek přibylo, díky tomu je i Splid o něco barevnější deskou, která nemá slabých míst.

Karneval bizarností a absolutní nevázanosti (Igorrr)

Tomáš Kouřil 10.05.2020

Na minulých dvou albech jsme už sice slyšeli grindové řezanice, novinka je však v rámci tvrdé kytarové hudby čitelnější.

Ucelený monument (Recondite)

Jiří Akka Emaq 09.05.2020

Na předchozích deskách se Recondite zabýval pomalejšími tempy, ambientnějšími náladami a rozkrytými znepokojivými strukturami. Novinka Dwell je ale uceleným monumentem.

Nedbalá elegance se sarkastickým úsměvem (Container)

weru000 06.05.2020

Neortodoxní a neustále obratná rytmická smršť v každé skladbě upozorňuje na jeho vlastní verzi důmyslného hardcore či minimal techna.

Prolínání hudebních jazyků (Zuzana Mojžišová)

Akana 05.05.2020

Klíčové jsou svoboda a otevřenost, s nimiž se tu z různých žánrových přísad rodí smysluplný, barevný celek.

Drásavá atmosféra a nefiltrované emoce (Moodie Black)

Dominik Polívka 04.05.2020

Prvky mechanického electro-industriálu, obscénního dark elektra, nebo goticky laděných postrockových ploch procházejí celým albem.

„I want Sail 2.“ Já ne (Awolnation)

Jarmo Diehl 02.05.2020

Bruno ví, co chce dělat, a do jisté míry to i umí: filtrovat všechno od diskotéky až po kytarový dance rock tak, aby z toho byla šlapající, neprvoplánová popina.