Články / Reporty

Iceage: Broken promise

Iceage: Broken promise

loomerar | Články / Reporty | 10.10.2013

„Anybody got one?“ Zpěvákova sháňka po kytaře navíc byla předznamenáním konce. Nervózu a jistou nepatřičnost sobotnímu večeru nasadila už stage vyčnívající v klubu/ghost cinema Pilot. Dříve „horizontální“ prostor přerostl v odstupňovaný, navíc včetně standardizovaných kovových konstrukcí. V nahozeném pódiovém, hudebním „CBGB‘s/Factory/Oi!/Punk je když...“ i myšlenkovém nastavení pak nešlo nezačít se rozpomínat na to, co jsem skoro mohl, ale nezažil. Drastická ani ne půlhodina koncertu jako by z něj udělala jeden z takových nezážitků, rozporných jako basákův outfit. Kanady, vlněné kalhoty, protofleecová mikina se zipem. Po krk. Tak se i tváří. To frontlineman Elias Ronnenfelt hledí do prázdna s orukavičkovanou rukou decentně za zády, LeoDi vlasy hází dozadu, a když leze na odposlech, myslím na dávné lezecké a vzpěračské etudy Karla Buriánka, předváděné na právě takových unifikovaných stagích. Na časové ose někdy mezi představovacím rozhovorem o nenávisti ke „zpomaleným lidem na THC“ a roznožkou v reklamě na Converse. V Reflexu.

Stranou moshpitu odevzdaného repatriovanému 4/4 d-beatu stojí Nanoru. Prkenné vzpomínky na mladé maso, ziny a hadry jsme uřízli. V mém výtisku Zde jsou psi mám chybou chybou dvě strany s jeho úvodem úplně bílé. The Models jsem nikdy traktorDJovat neviděl, leda offline-blog knížku Tobiáše Jirouse a jeho glosu k plakátům prvního koncertu Franz Ferdinand v Roxy, na který nešel. „Ostrovani si vždycky jednou za čas najdou podobnou kapelu, pro kterou se nadchnou.“ Na už zaniklých hudebních cenách Óčka kdysi Airfare, divoká karta labelu Tescoma s designovaně britským zpěvem, stihla na ploše jedné písně pokus o rozmlácení svých kytar.cz. Pak následoval Petr Kolář. V Sazka aréně i na kabelové televizi.

Ozvěny nultých let zesílí v dýze reprezentativně onálepkovaného telecasteru, který kytarista Iceage Johan Wieth dostává do rukou po opakované výzvě. Div že na popruhu nejsou připnuté placky. Napadá mě, že lidi už je nenosí, protože jsou na Facebooku.

Není jasné, jestli kapela utnula koncert i kvůli zapůjčenému nástroji nebo pouze kvůli oficiálnímu nástroji šikany – desáté hodině. Po jejím úderu Iceage odpovídají na otázky jednoslovně, a když za nimi někdo vleze do backstage, mizí z ní ven. Přijeli vlakem, a tak s sebou nemají merch, čili bájné dýky a kovové brože se svým runovým logem. Na hojně diskutovaná podezření z podněcování rasismu, fašismu nebo jen pozérství většinou zazní v rozhovorech odpověď, že kukly a pochodně jsou vtip a oblečení je sekáč. Bubeník je žid, jiný se považuje za levičáka a na promofotce se líbají dva kluci. Takže hlavní stereotyp a předsudek, který Iceage vybuzují, je Posh Isolation coolness. Chovají se, oblíkají se, žijí takhle nenuceně elitářsky všechny kapely z prostředí téhle kodaňské komunity? Či snad všichni mladí Dánové? Spíš než nutkání k pogromu vyvolává obliba Burzum a kérky Death in June otázku po tom, jak to tedy je s tím paperbackovým Žoržembatajem v kapse Eliasova koženého kabátu. Death in June je ukázkový příklad umělecké „transgrese“ politicky zatížených symbolů směrem vpravdě intimním: nejistota, odevzdání, nedořečený význam. Gosha Rubchinskiy použil ve své loňské kolekci font a celou vizualitu Burzum. Vsadil runy/kvazišvabach do azbuky a spojení swagu 90’s sídlištních teplákových skategangů s připomínkou osmdesátkových úpletů organizované sovětské mládeže. Výsledná prezentace působí jako anachronický homoerotický daydreaming, ne náborový plakát. S kazetami blackmetalového projektu přesvědčeného nacisty Varga Vikkernese nemá totiž Gosha spojené nic víc, ani míň než atmosféru dospívání v porevolučním Rusku. Virální pochvalná douška od Iggyho Popa na adresu energie a koncertní nekompromisnosti Iceage je jenom špičkou vystřelováku s White Rune.

Tahle píseň v Pilotu nakonec nezazní. Skoroploužák číslo jedna ano. Stejně pochodový jako pohnutý. Zničený hlas se táhne za zbytkem rozběhnuté kapely. „These teeth they never cut/ deep enough in/ my skin.“ Pod pódiem po nuceném konci zazní poznámka na refrén hitu: „Where’s your punk?“Anybody got one? Jakub Hošek oprášil nick Kisstempera a ztlumeně pouští screamo. I got lust for youth.

Info

Iceage (dk)
5. 10. 2013, Pilot, Praha

foto © Andrea Petrovičová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Na maximum (Mighty Oaks)

Anna Kubínová 11.09.2021

Zatímco sérií prvních skladeb si tak trochu testují atmosféru a starají se především o to, aby se koncert rozběhl, postupně se uvolní.

Duchovní obroda barokem a jazzem (Svatováclavský hudební festival 2021)

Veronika Mrázková 09.09.2021

Blažíková má andělský hlas, je mistryní koloratur a strofické skladby rytíře Adama Michny z Otrokovic jsou v jejím podání přístupné a srozumitelné.

Zahradní slavnost aneb Sharpe 2021

Michal Pařízek 06.09.2021

Sharpe byl slavností, v níž se nadšení a zaujetí pořadatelů násobilo s radostí návštěvníků, což přineslo jiskřivý ohňostroj zážitků. Tady jsem doma, mohl bych být.

Strašidelnej zadek v podzemí: Spooky Butt 3

Minka Dočkalová 06.09.2021

Výstava uzavírá trilogii vyjadřující se k absolutní tělesnosti člověka. Instalací nejde projít, aniž by se nás bezprostředně dotkla. Je totiž o nás všech.

Setkání v sadu - Osmý světadíl. Být či nebýt. (Pelhřimovy 2021)

Václav 05.09.2021

Jedeme s otcem zakladatelem Bratrem Orffem, Lukášem Novotným, dva dny před zahájením a kocháme se výhledy po krajině...

Lázeňské dvojhránky 2021 (Maminka)

Veronika Havlová, Viktor Palák 01.09.2021

Céline Sciamma využila období korony k natočení intimní, křehké a trochu mystické miniatury, v níž, jak je u autorky zvykem, objevujeme svět z ženské perspektivy.

Pro tělo, duši i bránici (Respect Festival 2021)

Akana 31.08.2021

A protože zlověstné předpovědi o dešti a zimě se zdaleka nenaplnily, Respect byl opět kouzelným setkáním s pestrou hudbou a přátelskými lidmi, na jaké jsme už léta zvyklí.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Ne!)

Veronika Havlová, Viktor Palák 31.08.2021

Tentokrát se Anna ujala i jedné ze dvou hlavních rolí v příběhu dvojice, která si během zhruba šesti let, co ji sledujeme, projde takovou vlastní vztahovou křížovou cestou.

KVIFF 2021: Na cestě a Memoria

Lukáš Masner 29.08.2021

Patrně mým největším favoritem letošního ročníku bylo iránské drama Na cestě sedmatřicetiletého debutanta Panaha Panahiho.

Lázeňské dvojhránky 2021 (Atlas ptáků)

Veronika Havlová, Viktor Palák 29.08.2021

Před třemi lety dostal Olmo Omerzu ve Varech za svůj film Všechno bude cenu za režii, teď se vrátil do hlavní soutěže s příběhem patriarchy...

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace