Illegal Illusion a víc než flanelové katedrály

Už přes rok hledám ozvěnu podobného zvuku, zatím nic. Jak jsou důležité firemní věci a řeči, si můžete přečíst v rozhovorech s kapelou, ale to jen pokud nevěříte na to, že umělecké dílo musí být odděleno od svého autora, pokud věříte na to, že Deník Dity Kuchařinky vám může zlepšit život, zná recept na bolest, protože kamera ji snímá v měkkých ohybech světla a barvy nemůžou být teplejší, upřímnost upřímnější.

Illegal Illusion to cítí podobně. Jen tu bolest filtrují jinak, ta ještě pořád bolí. A to dokonce tak, že vládne všem jejich polohám, všem jejich složkám. Když zůstaneme u toho, co víme, a připomeneme si, že jsou dlouholetou špičkou tuzemského alternativního rocku, kterému se taky jednu dobu říkalo post-grunge, je jisté, že vokál bude škrábat jako flanelka ztvrdlá olejem. Přidejme neobligátní, hutné anglické texty rvoucí osobní rovinu na jednotlivé atomy a už takhle by toho bylo dost. Hledání pracovní metody u Things After Death, složité nahrávání a použití nových prostředků před nás staví komplikovanou sakrální stavbu, jejímž hlavním pocitem je neuvěřitelný tlak, jako když vás drtí vědomí božské nadřazenosti uprostřed kostela, jako když vás odmítá opustit pocit marnosti z míjejícího času. Zvláštně vrstvené kytarové hladiny kolíkované rytmikou na netušených značkách spolu se zdvojovaným, echovaným hlasem, který oživuje skladby, jako když traktor vláčí podzim. Složitá struktura nefunguje jako hádanka pro post-metalisty, stále nás překračuje jedna klenutá a drsná melodie za druhou, stále cítíte takřka nelidský tlak na vědomí, kterému najednou schází šalebný mediální filtr, používající nemoc cizích k tišení vlastní bolesti.

Fatalitu dokonává ostrý, místy přepálený zvuk, jehož kvalita není podobná zdejším studiům a domnělým demiurgům. Jestliže má umělecká výpověď říkat něco o člověku a nešustit floskulí, tady máte humanismus bolesti, který má trvalou platnost. Už přes rok hledám ozvěnu podobného zvuku.