Články / Recenze

I’m gonna show you where it’s dark/ But have no fear (Drive)

I’m gonna show you where it’s dark/ But have no fear (Drive)

Davo Krstič | Články / Recenze | 21.09.2012

Je empiricky prokázáno, že existují takzvané noční soundtracky. Jsou vlastně jako upíři. Největší moc mají po západu slunce, ideálním terčem je jedinec nacházející se v horizontální poloze a se sluchátky na uších uprostřed zatemněné místnosti. Maximálního účinku pak tyto soundtracky dosahují, když se dotyčný posluchač díky hypnotickým kvalitám hudby ocitne na tenké hranici mezi bděním a spánkem. Naopak poslech nočních soundtracků se nedoporučuje během dne, kdy logicky ztrácejí veškerou moc. Mým pomyslným králem v této privilegované společnosti je Vangelisův Blade Runner, jeho poddanými pak Goldsmithův Ruský dům, Revellova Vrána, Sunshine od Johna Murphyho s přispěním Underworld... nebo Solaris a Wicker Park od Cliffa Martineze.

Zvláštní pavouk, tenhle Martinez. Sedmapadesátiletý rodák z Bronxu si zabubnoval s Captainem Beefheartem i s Red Hot Chili Peppers, na konci osmdesátých let složil hudbu k režijnímu debutu Stevena Soderbergha Sex, lži a video a následně se rozhodl, že paličky a kopák odloží stranou a bude se už nadále věnovat jen filmové muzice. Stal se Soderberghovým dvorním skladatelem (bokovka s Davidem Holmesem a Dannyho parťáky budiž prominuta), takže nejnověji si můžete jejich spolupráci „vychutnat“ ve virovém thrilleru Nákaza. Dle očekávání je tu Martinezův doprovod antiseptický, strojově chladný, nervně tepající. Úvodní track připomene Vangelisův podkres závěrečných titulků k Blade Runnerovi, ve scénách z Asie letmo zazní čínské housle er hu. Víc vědět netřeba – nebo snad toužíte mít v poličce cédéčko, které se jmenuje Nákaza?

Až dosud byl nejpopulárnějším Martinezovým soundtrackem ten k nové verzi Lemovy sci-fi Solaris. Dočkal se dokonce dvou reedicí, k údivu kritiků, kteří poukazují na to, že Martinezovy kompozice jsou pouhopouhá zvuková, nemelodická výplň, kde o práci s motivy nemůže být vůbec řeč. Závažnější výtka pak směřuje k tomu, že Martinezův rukopis prošel za těch dvacet let minimálním vývojem. Můžeme hovořit o opakování zajeté šablony nebo o charakteristickém podpisu. Martinez je specifická hudební značka – když chcete atmosféru a hypnózu, ozvěte se, ale jestli toužíte po zapamatovatelných motivech a nástrojové pestrosti, běžte jinam. Jestliže Christianu Clemmensenovi, editorovi serveru Filmtracks.com, je Martinez trnem v jednom oku, pak by si měl nechat ošetřit i to druhé, protože co se dělo a stále děje kolem soundtracku k novému filmovému kultu Drive, asi jen těžko rozdýchá.

Fenomén Drive je pro mě stejně potěšující jako nevysvětlitelný. Cédéčko s hudbou k filmu dosáhlo na iTunes na absolutní špici a patří k nejprodávanějším soundtrackům letošního roku. Jsou tam písničky, ale nic jako Pulp Fiction, co byste mohli zaslechnout při popíjení na baru nebo na nějaké klubové party. Je tam elektronická hudba, ale nic jako easy-flowing Dannyho parťáci I-III. To spíš Reznorův zneklidňující The Social Network. Režisér Nicolas Winding Refn se zhlédl v osmdesátkách a v Drive upomíná na filmy Risky Business nebo Thief. Je to hra na osmdesátky, takže místo toho, aby po vzoru Tarantina zněly ve filmu zapomenuté špe(r)ky z inkriminovaného období, jsou použity písně současných interpretů vyžívajících se v retru. Stačí říct, že je to „něco jako Daft Punk, Air, Röyksopp a Justice“ a už jsme doma. Nikdo z vybrané party není obzvlášť známý – snad s výjimkou zpěvačky Lovefoxxx z brazilských CSS – ale dobře známý, synth-disco kýčovitý feeling se jim daří vytvořit dokonale. Zdá se mi to, nebo vážně slyším Limahla, Belindu Carlisle a Bangles? Dojem reinkarnace je velmi silný. Je zajímavé sledovat zahraniční recenze, které se téměř výhradně soustředí jen na zmíněné písničky. Ty přitom zabírají třetinu sedmdesátiminutové stopáže. Zbytek patří Martinezovu ambientu a minimalismu. Při popisu hudby lze postupovat dvěma směry: buď se zaměřit, na JAK to zní a vršit jeden přívlastek za druhým, nebo vyjmenovat, ČEMU se to PODOBÁ. Volím snadnější cestu. Instrumentální soundtrack k Drive může připomenout syntezátorový minimalismus z filmů Johna Carpentera (Útěk z New Yorku, Halloween, Věc), s odkazem na osmdesátá léta se pak na mysl nejvíce vkrádá italský disco král Giorgio Moroder a jeho temnější kompozice ke Zjizvené tváři a Půlnočnímu expresu. Vrcholy Martinezova soundtracku – Where’s the Deluxe Version a Bride of Deluxe – poukazují stejnou měrou na Jarreho Oxygene Part I jako na Orb a rané Orbital. Originální zvuk umocňuje využití cristal baschets (skleněných varhan) ve skladbách I Drive a Wrong Floor. Rozvolněnost a meditativní charakter těchto skladeb nabízí vzdálenou reminiscenci na klimaktickou Tears in Rain z Blade Runnera (zase!).

Soundtrack Drive opět otevírá věčnou diskusi, zda úkolem filmové hudby je být pouze funkční a nakolik má prokázat své kvality i při samostatném poslechu. Martinezova hudba je dokonale funkční. Ve filmu ji nepřeslechnete, výtečně podporuje zvláštní, snovou atmosféru. Ale na doma to moc není, snad jen pro věčné lovce nočních soundtracků. Jak že se to zpívá v úvodním tracku? I’m gonna show you where it’s dark/ But have no fear.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #19> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ponor do minulosti i současnosti taneční scény (808 State)

Jaroslav Myšák 12.01.2020

808 State jsou na nové desce jednoznačně jistější v dříve prozkoumaných oblastech. Skladby, které nevybočují ze zavedených postupů, mají na desce kvalitativně navrch.

Agresívnejší, prieraznejší (Flash the Readies)

Radoslav Lakoštík 04.01.2020

Duna je neskrývane druhým postrockovým albumom skupiny Flash the Readies, ktorá si prešla za svoju existenciu zaujímavým vývojom.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tři metry nad zemí (Kult: Vlasta Třešňák)

Akana 02.01.2020

Málokdo asi bude zpochybňovat, že jeho Zeměměřič je jednou z nejoriginálnějších a nejryzejších nahrávek našeho před- i porevolučního folku. Kult, texty z tištěného Full Moonu, to nej online.

Posmutnělý, ale konstruktivní (Pan American)

Tomáš Kouřil 29.12.2019

Diskografie Pan American je někde v půli mezi kytarovými mágy Labraford a téměř čistě ambientní dvojicí Anjou, v níž Marc Nelson také působí.

Cesta do zářivé mlhy (Michal Ajvaz, Města)

Jiří Zahradnický 25.12.2019

V knize není ani běžná veteš současné prózy – psychopati, devianti, masoví vrazi, ani drogoví dealeři. Ajvaz má letitou slabost pro...

Sluníčkové koláže Ariela Pinka

Bára Jurašková 19.12.2019

Po dvou řadových deskách – Pom Pom (2014) a Dedicated to Bobby Jameson (2017), vydává Ariel Pink první trojici ze série Ariel Archives.

Peneři prastrýčka Homeboye (Debut)

Honza Nosek 17.12.2019

Vladimír 518 to nakousl v podcastu Ladislava Sinaie – v určitou chvíli se člověk přestane cítit součástí scény a přestává si s ní rozumět.

Můžete bez obav zůstat (Chromatics)

Tomáš Kouřil 16.12.2019

Retro estetika je pro ně prostředkem, výraznou, ale ne omezující kulisou pro vyjádření něčeho hlubšího, než je záliba v syntezátorovém zvuku a neonových světlech.

Mrtvá kočička? (Tove Lo)

Tomáš Kouřil 15.12.2019

Zatímco před pár lety se bolestínsky vyzpívávala z prázdnoty, na nejnovější desce Sunshine Kitty je optimističtější.

Pozvolný sestup do nekonečné noci (Serotonin Michela Houellebecqa)

Jiří Zahradnický 13.12.2019

Dříve přitažlivý Florent-Claude Labrouste se tak v šestačtyřiceti začíná proměňovat v malátného impotentního tlouštíka, jehož hlavní zálibou už není sex, ale...