Články / Recenze

I’m gonna show you where it’s dark/ But have no fear (Drive)

I’m gonna show you where it’s dark/ But have no fear (Drive)

Davo Krstič | Články / Recenze | 21.09.2012

Je empiricky prokázáno, že existují takzvané noční soundtracky. Jsou vlastně jako upíři. Největší moc mají po západu slunce, ideálním terčem je jedinec nacházející se v horizontální poloze a se sluchátky na uších uprostřed zatemněné místnosti. Maximálního účinku pak tyto soundtracky dosahují, když se dotyčný posluchač díky hypnotickým kvalitám hudby ocitne na tenké hranici mezi bděním a spánkem. Naopak poslech nočních soundtracků se nedoporučuje během dne, kdy logicky ztrácejí veškerou moc. Mým pomyslným králem v této privilegované společnosti je Vangelisův Blade Runner, jeho poddanými pak Goldsmithův Ruský dům, Revellova Vrána, Sunshine od Johna Murphyho s přispěním Underworld... nebo Solaris a Wicker Park od Cliffa Martineze.

Zvláštní pavouk, tenhle Martinez. Sedmapadesátiletý rodák z Bronxu si zabubnoval s Captainem Beefheartem i s Red Hot Chili Peppers, na konci osmdesátých let složil hudbu k režijnímu debutu Stevena Soderbergha Sex, lži a video a následně se rozhodl, že paličky a kopák odloží stranou a bude se už nadále věnovat jen filmové muzice. Stal se Soderberghovým dvorním skladatelem (bokovka s Davidem Holmesem a Dannyho parťáky budiž prominuta), takže nejnověji si můžete jejich spolupráci „vychutnat“ ve virovém thrilleru Nákaza. Dle očekávání je tu Martinezův doprovod antiseptický, strojově chladný, nervně tepající. Úvodní track připomene Vangelisův podkres závěrečných titulků k Blade Runnerovi, ve scénách z Asie letmo zazní čínské housle er hu. Víc vědět netřeba – nebo snad toužíte mít v poličce cédéčko, které se jmenuje Nákaza?

Až dosud byl nejpopulárnějším Martinezovým soundtrackem ten k nové verzi Lemovy sci-fi Solaris. Dočkal se dokonce dvou reedicí, k údivu kritiků, kteří poukazují na to, že Martinezovy kompozice jsou pouhopouhá zvuková, nemelodická výplň, kde o práci s motivy nemůže být vůbec řeč. Závažnější výtka pak směřuje k tomu, že Martinezův rukopis prošel za těch dvacet let minimálním vývojem. Můžeme hovořit o opakování zajeté šablony nebo o charakteristickém podpisu. Martinez je specifická hudební značka – když chcete atmosféru a hypnózu, ozvěte se, ale jestli toužíte po zapamatovatelných motivech a nástrojové pestrosti, běžte jinam. Jestliže Christianu Clemmensenovi, editorovi serveru Filmtracks.com, je Martinez trnem v jednom oku, pak by si měl nechat ošetřit i to druhé, protože co se dělo a stále děje kolem soundtracku k novému filmovému kultu Drive, asi jen těžko rozdýchá.

Fenomén Drive je pro mě stejně potěšující jako nevysvětlitelný. Cédéčko s hudbou k filmu dosáhlo na iTunes na absolutní špici a patří k nejprodávanějším soundtrackům letošního roku. Jsou tam písničky, ale nic jako Pulp Fiction, co byste mohli zaslechnout při popíjení na baru nebo na nějaké klubové party. Je tam elektronická hudba, ale nic jako easy-flowing Dannyho parťáci I-III. To spíš Reznorův zneklidňující The Social Network. Režisér Nicolas Winding Refn se zhlédl v osmdesátkách a v Drive upomíná na filmy Risky Business nebo Thief. Je to hra na osmdesátky, takže místo toho, aby po vzoru Tarantina zněly ve filmu zapomenuté špe(r)ky z inkriminovaného období, jsou použity písně současných interpretů vyžívajících se v retru. Stačí říct, že je to „něco jako Daft Punk, Air, Röyksopp a Justice“ a už jsme doma. Nikdo z vybrané party není obzvlášť známý – snad s výjimkou zpěvačky Lovefoxxx z brazilských CSS – ale dobře známý, synth-disco kýčovitý feeling se jim daří vytvořit dokonale. Zdá se mi to, nebo vážně slyším Limahla, Belindu Carlisle a Bangles? Dojem reinkarnace je velmi silný. Je zajímavé sledovat zahraniční recenze, které se téměř výhradně soustředí jen na zmíněné písničky. Ty přitom zabírají třetinu sedmdesátiminutové stopáže. Zbytek patří Martinezovu ambientu a minimalismu. Při popisu hudby lze postupovat dvěma směry: buď se zaměřit, na JAK to zní a vršit jeden přívlastek za druhým, nebo vyjmenovat, ČEMU se to PODOBÁ. Volím snadnější cestu. Instrumentální soundtrack k Drive může připomenout syntezátorový minimalismus z filmů Johna Carpentera (Útěk z New Yorku, Halloween, Věc), s odkazem na osmdesátá léta se pak na mysl nejvíce vkrádá italský disco král Giorgio Moroder a jeho temnější kompozice ke Zjizvené tváři a Půlnočnímu expresu. Vrcholy Martinezova soundtracku – Where’s the Deluxe Version a Bride of Deluxe – poukazují stejnou měrou na Jarreho Oxygene Part I jako na Orb a rané Orbital. Originální zvuk umocňuje využití cristal baschets (skleněných varhan) ve skladbách I Drive a Wrong Floor. Rozvolněnost a meditativní charakter těchto skladeb nabízí vzdálenou reminiscenci na klimaktickou Tears in Rain z Blade Runnera (zase!).

Soundtrack Drive opět otevírá věčnou diskusi, zda úkolem filmové hudby je být pouze funkční a nakolik má prokázat své kvality i při samostatném poslechu. Martinezova hudba je dokonale funkční. Ve filmu ji nepřeslechnete, výtečně podporuje zvláštní, snovou atmosféru. Ale na doma to moc není, snad jen pro věčné lovce nočních soundtracků. Jak že se to zpívá v úvodním tracku? I’m gonna show you where it’s dark/ But have no fear.

Info

Vyšlo ve Full Moonu #19> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Když se svět dusí, nejde přitopit (Post-hudba)

Sabina Coufalová 12.04.2021

Zmatení muži a vyčerpané ženy sice stále bloumají městem jako na předchozích albech Post-hudby, ale svá osobní dramata a smutky zasazují do traumat spojených s...

Po krvavých stopách velkého nivelizátora

prof. Neutrino 10.04.2021

Walter Scheidel kromě detailní analýzy nabízí i některé pokojnější recepty na splasknutí „bubliny nerovnosti“.

Another Michael a ďalšia oáza pokoja

Michal Mikuláš 30.03.2021

New Music and Big Pop je jeden krásny výtvor plynúci v intenciách najlepších indiepopových tradícií.

Nikdo nemládneme (The National)

Jiří Přivřel 21.03.2021

Zremasterovaný debut The National přináší syrovou jednoduchost nezatíženou očekáváním.

Společnost mrtvých básníků (a Milan Děžinský)

Valentýna Žišková 20.03.2021

Hotel po sezóně, sedmá kniha laureáta Magnesie litery za rok 2017, Milana Děžínského představuje na poli současné české poezie...

Pestrá místa podle Places

Filip Rabenseifner 19.03.2021

Působí velice přirozeně, nenuceně, energicky, místy až jako improvizace, čemuž napomáhá způsob, jakým byla nahrávka pořízena, což podtrhuje její živý feeling.

Drunk Tank Pink (Shame)

Veronika Jastrzembská 18.03.2021

Shame zpívají o světě dospělých, kde lidé poslušně zapadají do systému a kde je každý den stereotypní nuda, bez vyhlídky konce.

Více než důstojné sbohem (Janis Joplin)

Akana 13.03.2021

Stejně bych ale řekl, že ty skutečně zázračné chvilky na albu přicházejí tehdy, když se Janis v písních angažuje víc než „jen“ jako zpěvačka.

Kokakola stokar (Frayer Flexking)

Kristína Valachová 13.03.2021

Z reakcií je zjavné, že väčšina chápe ako žart nielen hudobný počin, ale i samotný Flexkingov zjav na poli odfarbených vlasov a vždyprítomnej zimnej bundy.

Živá archeologie (Vladimír Merta)

Jiří Vladimír Matýsek 06.03.2021

Téměř čtyřicítka stop nabízí dost prostoru pro široký autorský rozptyl. Jsou tu bluesově laděné kusy, reggae, country, hravé popěvky na „moravskú notečku“ i rozsáhlé skladby-příběhy.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace