Lukáš Pokorný | Články / Reporty | 21.04.2013
Doteď si vzpomínám, jak jsem po poslechu Your Mercury psal nejmenované agentuře, jestli by tyhle cápky nechtěla přivézt. Pokud možno hned. Londýnští Teeth of the Sea mě totiž tehdy spláchli. Úplně. Totéž se jim podařilo i na jejich pražské premiéře.
Někdy se stává, že vám prostě všechno do sebe nádherně zapadá. Pražský koncert skotských The Cosmic Dead a Londýňanů Teeth of the Sea nesl všeříkající název: „Světový den letectví a kosmonautiky + 4 dny“. Je možné, že jiní by se po jeho významu museli dlouho shánět, těm, kteří slaví narozeniny v den velkého úspěchu Sovětského lidu, bylo jasno hned. 12. 4. 1961. Vesmírný koráb Vostok 1, kosmodrom Bajkonur. 108 minut v kosmu a téměř polozapomenutá věta: Boga Nyet! Jurij Gagarin poprvé ve vesmíru.
O 52 let a 4 dny později. Strahov 007.
Myslím, že na oslavu tak důležitého dne nemohla padnout lepší volba. Teeth of the Sea, kteří na pražském koncertě předskakovali kapánek hustějším The Cosmic Dead, se vytasili s obdivuhodným intergalaktickým arzenálem. Je pravda, že bych mohl zaplácat dva odstavce popisem vizáže kytaristy, klona Sida Viciouse, navíc s podobně punkovými manýrami. K čemu by to ovšem bylo vis-à-vis koncertu, který doslova mluvil sám za sebe? Připouštím, přijít na chuť koktejlu namíchaného z neomalenosti Throbbing Gristle, kakofonie Boredoms, nasládlé kineze Can a rohypnolové pohody Ena není úplně lehké. A platí to dvojnásob v případě, kdy důvěrně známá díla z desek Orphaned By the Sea (2009) a Your Mercury (2010) vysílají daleko silnější elektrické výboje, než byste si kdy mohli představit.
Jenže v okamžiku, kdy si zvyknete na chaoticky namixovanou hudební směsici a napojíte se na vám nejpříjemnější část, máte vyhráno. Kdybych použil kosmologickou terminologii, Sedmička byla v úterý večer plná malých průzkumných modulů: myriády kytarových efektů, rituální údery bicích, zvukové spirály a beaty, mimořádně ulítlé zvuky baskytary a skoro něžné naříkání trubky (pokud se nepletu, zazněly mimo jiné Latin Inches, You’re Mercury a A.C.R.O.N.Y.M.). To vše ordinované neopatrně, záměrně v míře přesahující maximální doporučenou dávku: to, co z TOTS dělá velmistry ve svém oboru, je jejich schopnost dát zdánlivě neřízenému, vše pohlcujícímu chaosu ksicht, na který do smrti nezapomenete. Na srpen chystají tihle potrhlí geekové novou desku – nezbývá než doufat, že až budeme slavit 53. gagarinovské výročí, přesunou se kluci do většího sálu a zahrají před více lidmi. Tam by jejich expanzivní hudební žonglování mělo jistě daleko větší dopad.
The Cosmic Dead na to šli z opačného konce: místo chaotické extáze ordinovali riffovou terapii. Prim hrála dominantní basa, klávesy se ztrácely někde za zdí kytar a bicích, takže kosmický efekt byl poněkud utopený ve vlnách kytarových riffů. Obě kapely si během koncertu vyzkoušely svého druhu hlasový projev: u TOTS to kvůli zvukovému zahlcení nevyšlo, u kosmických mrtvol to naštěstí brzy skončilo.
Místo vesmírné jízdy, ve které čekáte nečekané, se tak u The Cosmic Dead jednalo o docela předvídatelnou hardrockovou jízdu s prvky stoneru – a nechci, aby to znělo negativně. TOTS se svou záplavou elektronických efektů, chutí hrát na dřeň až tam, kam to půjde, se nedají s The Cosmic Dead srovnávat. Ti mají totiž daleko těžší, ale přitom dynamičtější a přímočařejší jádro. Po téměř hodinové opiové jízdě jsem se cítil spíš na usazené zenové debužírování než halucinogenní jančení. Ať už tak či onak, Gagarin by měl zaručeně radost.
Cosmic Dead (uk) + Teeth of the Sea (uk)
16. 4. 2013, Strahov 007, Praha
Michal Pařízek 29.11.2023
Vizuální charakteristika jubilejního patnáctého ročníku byla ve znamení jakéhosi obřího flipperu, což se záhy ukázalo jako nadmíru příhodné.
Eva Karpilovská 28.11.2023
V půlce koncertu skupina opustila podium, aby se vrátila k upravenému, akustickému setupu, kterým se opravdu přenesli do dob před rock’n’rollem. Long Before the Rock’n’roll.
Tomáš Jančík 26.11.2023
Absolutní zapálení a smysl pro detail je vidět i ve chvíli, kdy raperovi na moment vypadne text – žádná nejistota, ve vteřině nastupuje freestyle.
Dominik Polívka 26.11.2023
Holubice, Macintosh a řecké sloupy. Procházím estetiku videí kanadského producenta Patrika Driscolla. Vše v dřevní kvalitě 3D modelů z počátku milénia.
Kryštof Kočtář 24.11.2023
Laťku norští hudebníci nasadili dost vysoko hned ze startu, avšak euforická cesta do cíle se nesla v jejím neustálém navyšování a překračování.
Michal Smrčina 23.11.2023
Kdo by se nebál do Divadla Hybernie? Toto místo si příliš nespojuji s kapelami typu Laibach...
Lukáš Grygar 22.11.2023
Když došlo na O Superman, nebudu lhát, že mě nedojala – slyšet naživo basový nájezd doprovázející „so hold me, mom“ je samozřejmě chvilka do památníčku.
Jiří V. Matýsek 21.11.2023
Post-festivalová deprese bude po letošním Blues Alive tak nějak silnější. Všechno si prostě sedlo.
Ondřej Pěkný 18.11.2023
A pak se na scéně objevuje kladivo. S topůrkem barvy magenta, jiným, než dvě výše zmiňovaná. Jsou tedy tři? Jedno se transformovalo?
Filip Peloušek 15.11.2023
Když se o pár měsíců později blížím šlehaný štiplavým podzimním větrem přes Hlávkův most k Fuchsu, mám tušení, že tentokrát dostanu trochu jiný druh zážitku.