Články / Reporty

Italové ten zázrak určitě znají...

Italové ten zázrak určitě znají...

Lukáš Pokorný | Články / Reporty | 07.05.2013

Italská trojčlenka Ufomammut přijela do Prahy představit svou skvělou dvojnovinku Oro: Opus Primum / Opus Alter. V klaustrofobní nudli posledního patra bunkru Chapeau Rouge vystoupili s domácími Phaerentz a Five Seconds to Leave.

Ještě předtím, než vás napadne stoner metal říznutý psychedelií, vsadím se, že dokážete vyjmenovat dvacet šest odrůd Montepulciana + vyseknout minimálně pět receptů Jamieho Olivera z jeho knížky o cuccina italiana. Ano, asociace spojené s Itálií jsou mnohočetné a mnohobarevné, jen se mezi ně temnější spodní proudy jaksi nehodí. Respektive hodí, ale jen pro ty, kteří znají Itálii taky z té druhé strany: silná levice, dlouhá historie alternativních způsobů žití, punk, ale i metal. Amiči Václav Bělohradský a Mike Patton… a taky Ufomammut.

Urlo, Poia a Vita (čti Ufomammut) se dali dohromady na konci minulého tisíciletí. Se stejnou precizností a vytrvalostí, s jakou jsou schopni vám servírovat půl hodiny dva riffy, pracovali i na své značce. Ufomammut mají za sebou nejen vynikajících sedm alb (všechno „must-have“ koncepční celky s do hloubky promýšlenou strukturou) a spoustu žánrových superlativů, ale i skvělý vizuál z dílny Malleus Art Lab. Poslední dvoudesce „Oro“ vévodí muchovský motiv primordiální divoženy-bohyně, která svou existencí „ručí“ i za bytí celého světa. Základ všeho základu, matriarchální archetyp se odráží i v hudbě Ufomammut. Dlouhatánské repetitivní pasáže, při kterých čas přestává proudit lineárně a začíná se pohansky stáčet do klubíčka. Věčný koloběh zrození a umírání, had požírající svůj ocas, vládkyně Gaia… a ve středu večer Červená Karkulka.

Do Chapeau Rouge jsem dorazil ke konci vystoupení jindřichohradeckých Five Seconds to Leave, kteří právě dokončovali svou pečlivě dávkovanou očistu zvukem. Z pohledu na zaplněné hlediště a černobílou obrazovku nad jedním ze stropních oblouků jsem neměl úplně nejlepší pocit: připadalo mi, že na formát Ufomammut je prostor přeci jen stísněný až moc. Naopak dobrým znamením byly reproduktory vyvedené téměř až k baru: ideální pro ty, kteří nesmí do lesa, protože mají strach. Nebo prostě „jen“ trpí klaustrofobií.

Ufomammut začali na minutu přesně a možná to bude znít jako oxymóron, ale středomořská preciznost jim vydržela celé dvě hodiny – vedle úchvatného sludge-stonerového pásma byla na celé ufomamutí psychedelii fascinující právě „dochvilnost“. Už pohled na Poiu, který se v úvodní Empireum vedle kytary věnoval také „vyšlapávání“ kláves umístěných na zemi, naznačil, že vedle tsunami olbřímích zvuku půjde i o intenzivní spolupráci tří samostatných jednotek a hlavně o preciznost. Začátek patřil vzdušnějším trackům z Oro – brzy jsem se ztratil v neustále bobtnajícím prostoru za mým čelem, ale mám pocit, že minimálně Opus Primum zaznělo celé.

Vrcholů bylo několik: ten první přišel se skladbou Aureum a okamžikem, kdy Urlo poprvé předal štafetu Poiovi. Vokály, které mají v živém provedení daleko větší dopad než na desce, nahradila sedmiminutová studie kytarového riffu, pevně usazená na spolehlivě odsýpajících úderech bicích. A italsky žoviální, ale zároveň soustředěný Vita byl pro mě osobně „tahounem“ celého ufomamutího tria. Je možné, že hlavně díky jeho centrální poloze a rituálnímu nasvícení z videoprojekce, ale nejvíc mě dostalo jeho děkování vestoje – gesto, které hutnému a notně potemnělému spektáklu propůjčovalo nádech italské bezstarostnosti.

Ufomammut v tomhle stylu protřepávali zaplněnou Chapeau Rouge téměř dvě hodiny – anihilační rituál ke konci přešel do agresivnější a přímočařejší metalové bouřky, to ovšem nic nezměnilo na výsledném efektu: „When the doors of perception are clensed, things will appear to man as they truly are… infinite.“

Info

Ufomammut (it)
1. 5. 2013, Chapeau Rouge, Praha

foto © Tomáš Šrejber

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vpřed! (Move Fest)

Veronika Mrázková 14.10.2020

"Za Hitlera se pálily knihy, dnes se na Facebooku skrývají nevhodné komentáře." Co je nevhodné? Hned první večer došlo na českou premiéru kusu Brave New Life.

Zvláštní magie (Jazz Goes to Town)

Jiří Vladimír Matýsek 11.10.2020

Může mít jazz punkovou energii? Může unést do jiných dimenzí? Může uspávat? Drtit sonickou stěnou? Samozřejmě. All That Jazz!

Takhle bude vypadat jazz budoucnosti? (Jazz Goes to Town 2020)

Jiří Vladimír Matýsek 09.10.2020

Navzdory okolnostem i letos - už po šestadvacáté - kráčí Hradcem Králové jazz. Tentokrát se táže: Kam směřujeme? Otázka vskutku aktuální...

Mezi Smetanou a music clubem (Bez ambicí)

Michaela Šedinová 09.09.2020

Ve skvělém prostředí – venkovní Smeták stage stála u Smetanova domu a vnitřní v industriálním klubu Kotelna.

Setkání v sadu: Sedmá pečeť, rok nejtemnější (Pelhřimovy 2020)

Václav 04.09.2020

Posledních několik let jsem měl pochybnosti o přínosnosti celé akce. Proč dělat něco, čeho je v Čechách nyní dosti. Hluboce jsem se mýlil.

Něco nadčasového (Tata Bojs & Filharmonie Brno & „mladí Mozarti“)

Adéla Polka 04.09.2020

Funguje to. Nenásilně a vkusně.

Darkshire v jeskyni skrývá budoucnost

Vadim Petrov 01.09.2020

Nová vlna dnb. Tady nejde o formality v rámci jednoho žánru, ale o estetiku nastupující generace.

„Tam, odkud jsme, krásně zpívají ptáci, a vzduch je naplněný hudbou.“ (Vivat vila)

Michal Pařízek 30.08.2020

Malé akce jako festival Vivat vila jsou strašně potřebné a důležité, tady i díky komunitnímu přesahu, nejde jen o hudbu.

Když se rozestoupilo nebe (Jednota Kalvárie)

Jakub Šíma 25.08.2020

Cestou z Úštěku do Blíževedel nespouštím oči z kalvárie, kterou na obzoru nejde přehlédnout. Majestátně se vypíná mezi okolními kopci a i ze vzdálenosti několika kilometrů.

Dobršská brána 2020: Pánubohu pod okny

Jan Starý 19.08.2020

Ondřej Bezr označil „brněnský Trutnov“ za „jednu z mála akcí, které se letos konají“. To je hodně daleko od pravdy.