Lukáš Pokorný | Články / Reporty | 07.05.2013
Italská trojčlenka Ufomammut přijela do Prahy představit svou skvělou dvojnovinku Oro: Opus Primum / Opus Alter. V klaustrofobní nudli posledního patra bunkru Chapeau Rouge vystoupili s domácími Phaerentz a Five Seconds to Leave.
Ještě předtím, než vás napadne stoner metal říznutý psychedelií, vsadím se, že dokážete vyjmenovat dvacet šest odrůd Montepulciana + vyseknout minimálně pět receptů Jamieho Olivera z jeho knížky o cuccina italiana. Ano, asociace spojené s Itálií jsou mnohočetné a mnohobarevné, jen se mezi ně temnější spodní proudy jaksi nehodí. Respektive hodí, ale jen pro ty, kteří znají Itálii taky z té druhé strany: silná levice, dlouhá historie alternativních způsobů žití, punk, ale i metal. Amiči Václav Bělohradský a Mike Patton… a taky Ufomammut.
Urlo, Poia a Vita (čti Ufomammut) se dali dohromady na konci minulého tisíciletí. Se stejnou precizností a vytrvalostí, s jakou jsou schopni vám servírovat půl hodiny dva riffy, pracovali i na své značce. Ufomammut mají za sebou nejen vynikajících sedm alb (všechno „must-have“ koncepční celky s do hloubky promýšlenou strukturou) a spoustu žánrových superlativů, ale i skvělý vizuál z dílny Malleus Art Lab. Poslední dvoudesce „Oro“ vévodí muchovský motiv primordiální divoženy-bohyně, která svou existencí „ručí“ i za bytí celého světa. Základ všeho základu, matriarchální archetyp se odráží i v hudbě Ufomammut. Dlouhatánské repetitivní pasáže, při kterých čas přestává proudit lineárně a začíná se pohansky stáčet do klubíčka. Věčný koloběh zrození a umírání, had požírající svůj ocas, vládkyně Gaia… a ve středu večer Červená Karkulka.
Do Chapeau Rouge jsem dorazil ke konci vystoupení jindřichohradeckých Five Seconds to Leave, kteří právě dokončovali svou pečlivě dávkovanou očistu zvukem. Z pohledu na zaplněné hlediště a černobílou obrazovku nad jedním ze stropních oblouků jsem neměl úplně nejlepší pocit: připadalo mi, že na formát Ufomammut je prostor přeci jen stísněný až moc. Naopak dobrým znamením byly reproduktory vyvedené téměř až k baru: ideální pro ty, kteří nesmí do lesa, protože mají strach. Nebo prostě „jen“ trpí klaustrofobií.
Ufomammut začali na minutu přesně a možná to bude znít jako oxymóron, ale středomořská preciznost jim vydržela celé dvě hodiny – vedle úchvatného sludge-stonerového pásma byla na celé ufomamutí psychedelii fascinující právě „dochvilnost“. Už pohled na Poiu, který se v úvodní Empireum vedle kytary věnoval také „vyšlapávání“ kláves umístěných na zemi, naznačil, že vedle tsunami olbřímích zvuku půjde i o intenzivní spolupráci tří samostatných jednotek a hlavně o preciznost. Začátek patřil vzdušnějším trackům z Oro – brzy jsem se ztratil v neustále bobtnajícím prostoru za mým čelem, ale mám pocit, že minimálně Opus Primum zaznělo celé.
Vrcholů bylo několik: ten první přišel se skladbou Aureum a okamžikem, kdy Urlo poprvé předal štafetu Poiovi. Vokály, které mají v živém provedení daleko větší dopad než na desce, nahradila sedmiminutová studie kytarového riffu, pevně usazená na spolehlivě odsýpajících úderech bicích. A italsky žoviální, ale zároveň soustředěný Vita byl pro mě osobně „tahounem“ celého ufomamutího tria. Je možné, že hlavně díky jeho centrální poloze a rituálnímu nasvícení z videoprojekce, ale nejvíc mě dostalo jeho děkování vestoje – gesto, které hutnému a notně potemnělému spektáklu propůjčovalo nádech italské bezstarostnosti.
Ufomammut v tomhle stylu protřepávali zaplněnou Chapeau Rouge téměř dvě hodiny – anihilační rituál ke konci přešel do agresivnější a přímočařejší metalové bouřky, to ovšem nic nezměnilo na výsledném efektu: „When the doors of perception are clensed, things will appear to man as they truly are… infinite.“
Ufomammut (it)
1. 5. 2013, Chapeau Rouge, Praha
foto © Tomáš Šrejber
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.