Články / Rozhovory

Jack Lawrence-Brown (White Lies): Vinyl je způsob, jak posluchače k hudbě připoutat

Jack Lawrence-Brown (White Lies): Vinyl je způsob, jak posluchače k hudbě připoutat

Martin Řezníček | Články / Rozhovory | 27.02.2019

V době vydání svého prvního alba byli přirovnávaní k následovníkům Joy Division a ve své tvorbě kombinovali jejich potemnělý zvuk se stadionovými refrény. S každou další deskou se však tato temná linka vytrácela, až ji na předposledním albu Friends takřka vytlačil osmdesátkový synthpop. Po deseti letech od vydání debutu To Lose My Life... se White Lies za touto svou posluchačsky nejúspěšnější deskou ohlížejí a na novince Five k ní otevřeně odkazují. Sami tak přiznávají, že svou komfortní zónu, charakterizovanou uhlazeným zvukem kytar, povznášejícími synťáky a mocnými refrény, nehodlají opustit. S bubeníkem Jackem Lawrencem-Brownem jsme hovořili o nahrávaní nové desky v L. A., přínosech vinylu, možnostech komunikace a také o lenosti Britů.

Většinu vašich alb jste nahrávali v zahraničí. Big TV, produkované Edem Bullerem, se natáčelo v Belgii, nová deska vznikala – ve spolupráci s týmž producentem – v L. A. a Londýně. Co vám přináší práce v zahraničí?
Do Los Angeles jsme se vydali, protože tam Ed žije a ve svém domě má studio, kde pracuje. Měli jsme rozdělaných pár dobrých nápadů a doufali jsme, že nám je pomůže dotáhnout. Takže jsme jeli do L. A. spíše pracovat na písních než nahrávat. Laděním nových písní jsme tam strávili čtrnáct dní. Snažili jsme se z nich dostat maximum, než půjdeme do studia. Ta spolupráce byla úžasná, což podle mě nejlépe dokládá skladba Time to Give. Když jsme ji Edovi představili, měla něco kolem dvou minut, teď má sedm, krásně graduje, několikrát se v ní mění tónina a hodně nás baví. Ed naši kapelu prostě zná, ví co nás zajímá a co máme rádi.

A nahrávání v Londýně?
Nahrávání už jsme chtěli realizovat doma, protože tady známe skvělé profesionály. Měl ho na starosti velmi dobrý zvukový inženýr James Brown, s nímž jsme spolupracovali už na předchozí desce Friends. Londýn jsme si vybrali taky proto, že jsme se chtěli každý den vracet domů do svých postelí. (smích)

Po nahrávání Big TV jsi řekl, že jste se procesem nahrávání naučili bavit a vychutnávat si ho. Byl naopak někdy moment, kdys pociťoval, že už je pro tebe hudba jenom práce, že se vytratila radost?
Jako pouhou práci jsem hudbu asi nikdy nevnímal. Ale rozhodně se mnohokrát stalo, že mě nahrávání nebavilo. Je taky velký rozdíl mezi tím, jak nahrávání probíhá dnes a jak probíhalo před deseti lety, kdy vznikalo naše první album To Lose My Life... Tenkrát to bylo opravdu stresující a vlastně i docela děsivé. Dnes je pro nás natáčení desky mnohem radostnější a sebevědomější. Jasně, když mám blbý den, obvykle se to projeví i při práci ve studiu, naučil jsem se však nestresovat ani v takových situacích. Na nahrávkách si dáváme hodně záležet, takže se dá uklidnit vědomím, že nakonec to vždycky dobře dopadne.

Hlavním autorem vašich písní je basista Charles Cave. Jakým způsobem – kromě bicích – se na jejich skládání podílíš ty?
Charles píše hlavně texty, podílíme se na nich ale i my. Charles nám návrhy textů vždycky přinese a pak se o nich bavíme – a společně je upravujeme, aby zněly lépe, přirozeněji. Už spolu hrajeme patnáct let a jsme přátelé, takže si můžeme říct cokoliv, třeba: “Harry, tenhle akordy stojí za prd… Jacku, tyhle bicí jsou trochu nudný.” Všichni chápeme, že cílem je dobrá píseň, a proto u nás panuje demokracie. Skládání hudby obvykle probíhá tak, že Charles pošle demo, já si ho poslechnu a ve svém domě v Londýně začnu pracovat na bicích. Obdobně pracuje Harry (McVeigh – zpěvák a kytarista, pozn. autora) na svých partech. Když se pak sejdeme, utřepáváme všechny naše nápady dohromady.

Na přebalu nové desky je její název v Braillově písmu. Má to pro vás nějaký zvláštní význam?
Když jsme uvažovali o grafickém zpracování alba, řekli jsme designérovi, že bychom chtěli použít nějakou neobvyklou formu jazyka. Pro anglické kapely je totiž hrozně jednoduché udělat album v mateřštině a prostě předpokládat, že všichni budou rozumět. Britové jsou jeden z nejlínějších národů, pokud jde o učení cizích jazyků. Proto jsme chtěli texty na přebalu udělat tak, aby bylo každému na první pohled jasné, že se jedná o nějaký jazyk, ale zároveň ho nebude schopný ihned interpretovat. Doufáme, že tím lidi přimějeme o trochu víc přemýšlet, co vidí a čtou. Současně spolupracujeme s jednou britskou neziskovkou podporující nevidomé, a tak jsme měli možnost setkat se s několika slepými dětmi, které poslouchají White Lies, což nás přimělo vytisknout booklet v Braillově písmu. A taky se nám líbilo, jak to vypadá.

O albu tvrdíte, že se jedná o milník, který završuje deset let existence White Lies. Myslíte, že se vám podařilo zbořit zaběhlé postupy?
Myslím, že jsme se vyhnuli nástrahám, do kterých kapela může kdykoliv padnout. Je snadné se opakovat, zejména pokud máte jedno hodně úspěšné album. Naším záměrem bylo s trochou retrospekce uzavřít těch deset let od vydání debutu To Lose My Life... a pokusit se ho citovat. Chtěli jsme ukázat, co jsme udělali před deseti leti, a poukázat i na celkový posun. Nejmarkantnějším odkazem měla být Believe it, která reflektuje ústřední skladbu To Lose My Life… Už jsem mluvil o Time to Give, což je na druhou stranu píseň, která nemá v naší tvorbě obdobu. V poslední Fire and Wings jsme zase chtěli demonstrovat, jak nás ovlivnila tvrdší rocková hudba – třeba Black Sabbath.

Album mi přijde jaksi rozdělené. První půlku charakterizují pomalejší, gradující skladby s výrazným elektronických beatem, v druhé půlce se mnohem víc projevují kytary.
To úplně ne. Chtěli jsme donutit posluchače, aby si naše pomalejší písně – jako třeba Kick Me – poslechli nejdřív. Je to posluchačsky náročnější album a už úvodní skladba Time to Give vyžaduje, aby se do ní člověk ponořil a užíval si její drobné gradace a variace. Postupně se pak proposlouchá k údernějším skladbám s velkými refrény jako Denial nebo Believe, které představují typičtější White Lies. V dnešní době, kdy může být i pětačtyřicetiminutové album pro posluchače příliš dlouhé, jsme se pokusili vytvořit něco, co je donutí zamyslet se a zaposlouchat.

Tím se dostáváme ke konzumu, který jste v souvislosti s Five také zmiňovali. Určitě vnímáte, že hudba dnes často funguje jen jako kulisa. Dokážeš se soustředit na poslech hudby, aniž bys dělal něco jiného?
Pokud jsou to nahrávky, co mě zajímají, tak ano. Jenom si sednu a poslouchám album od začátku do konce. Je to jedna z nejskvělejších činností na světě. Rád si taky nejdřív poslechnu album na Spotify, a když se mi líbí, jdu si ho koupit na vinylu. Myslím, že vinyly nám dávají dobrou možnost, jak posluchače k hudbě víc připoutat, protože se do poslechu musejí více zapojit – vzít desku do ruky, založit ji na plotnu, otáčet a být u gramofonu. Ten si prostě nevezmeš sebou do na nákup, do vlaku nebo na běhání. Nejsem ale proti poslouchání hudby jako doprovodu. Rád ji poslouchám při vaření nebo když k sobě pozvu přátele. Je to dobrý způsob, jak si vytvořit nějakou náladu nebo relaxovat.

Když se napíšou názvy vašich písní pod sebe a zarovnají na střed, vytvoří tvar jakési číše nebo přesýpacích hodin. Je to záměr?
Není to záměr, ale je hezké, že sis toho všiml. (smích) Přál bych si, aby to byl náš záměr, protože to vypadá skvěle, ale nemůžu ti lhát.

Info

White Lies (uk)
web kapely

živě: White Lies (uk)
7. 3. 2019 19:00
Roxy, Praha
fb událost

foto © Instagram kapely

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Douška vydavatelská: Nona Records

redakce 13.11.2019

Matěj Kotouček z labelu Nona Records po třech letech fungování v symbióze podpory klubových akcí a vydávání experimentálního elektra migruje do Prahy.

Pojď ven s Dominikem Zezulou

redakce 06.11.2019

Na co se teď nejvíc těší textař, zpěvák, polovina post-hudby a zakladatel projektu Děti mezi reprákama Dominik Zezula?

Kevin Morby: Udělat víc lidí šťastných než nešťastných

Jakub Peřina 31.10.2019

Smutný pohodář Kevin Morby míří poprvé do Prahy a v rozhovoru prozrazuje, s jakými pocity psal svou novou desku Oh My God. Tedy mimo jiné.

Jana Bitterová: Obrazovka působí jako magnet

Anna Mašátová 24.10.2019

Jeden večer, dvě města, dva divadelní prostory propojené současným tancem, hudbou a technologiemi. Proč? To nám řekla autorka projektu.

Thorsten Quaeschning (Tangerine Dream): Máme plány pro nejrůznější myslitelné situace

Petr Ferenc 18.10.2019

Thorsten Quaeschning se ocitl v pozici vedoucího skupiny, kterou nezakládal; vznikla deset let před jeho narozením a nezůstal v ní žádný z původních členů. Rozhovor, koncert záhy.

Vstupní prohlídka: Sunset Sons (uk/aus)

redakce 16.10.2019

Singl Heroes od britsko-australských indie rockerů Sunset Sons si odbyl ostře sledovanou premiéru v Beats1 show rádiové persony jménem Zane Lowe. Kde se vzali, kdo to je?

Mueran Humanos: Následovat svoje posedlosti

Michal Pařízek 10.10.2019

Skupina, která nese v názvu sousloví Lidi chcípněte, by jistou dávku chladnokrevnosti oplývat měla. A argentinští Mueran Humanos jí oplývají. Rozhovor.

Nick Murphy: Nedělám hudbu pro sebe, ale pro jiné

Maria Pyatkina 04.10.2019

Před pražským koncertem jsme si povídali o umělcově službě lidstvu, cestovatelských zážitcích a Muprhyho houževnaté povaze.

Aneta Kohoutová (Nábřeží saunařů): Hrozná zodpovědnost, ale zároveň i neuvěřitelná svoboda

Jarmo Diehl 30.09.2019

Nábřeží saunařů, akce, která se odehraje v Hradci v závěru tohoto týdne. Co od ní čekat, jestli přijít nahý a hladový, co chystá NUUK do budoucna?

Vstupní prohlídka: Stolen (chn)

redakce 26.09.2019

Kapela Stolen z čínského města Chengdu existuje přes deset let, evropskému publiku se letos představí jako předkapela ikon New Order.