Články / Reporty

Jak resuscitovat kapelu? Jiní a lepší Editors.

Jak resuscitovat kapelu? Jiní a lepší Editors.

Veronika Miksová | Články / Reporty | 09.10.2013

Začneme malým, genderově nevyváženým kvízem. Co uděláte, když zjistíte, že se do Prahy po pár letech vrací vaše birminghamská srdcovka Editors, a pak, že jste těhotné a že v době, kdy tu budou, už budete cvalík?

A) zodpovědná a obětavá matka – samozřejmě nepůjde, přece nenechá nenarozené dítě trpět v kouři a hluku
B) nevyrovnaná matka – rozhodne se, že nepůjde, pak třikrát změní názor, nakonec jde, ale trpí výčitkami, takže si to neužije ani za mák
C) spokojená matka = nejlepší matka – uvědomí si, že se drahnou dobu dostane tak maximálně na pískoviště a hrát jí k tomu bude kolovrátkový místní rozhlas. Obleče se tak, že to SKORO není poznat (hodně nohou), narovná vlasy, natře rtěnku, dá si střik a užije si předkapelu, Toma Smithe i poklonu u vstupu, že občanku přece po někom z tak spolehlivého média, jako je Full Moon, nechtějí.

Asi víte, kterou jsem zvolila já. A chápu všechny matky, které se mnou na pískovišti nebudou kamarádit. Ty ale naštěstí Full Moon nečtou... Dobíhám akorát na začátek předkapely, která je víc než milým překvapením. Belgičtí Balthazar se s tím nemažou a loví nás na udici jako lososa natěšeného na návnadu. Směs písničkářství, elektra, rocku, hip hopu, cingrlátek a houslí je doslova okouzlující. Naněkolikrát protažená gradace songu, jehož jméno neznám, se zakousne do útrob jako tasemnice. Chtělo by to samostatný koncert. Já vím, proč mám pro ty Belgičany slabost, to máte neodolatelný a zbytečně podceňovaný Brusel s nevytopenými kavárnami, otevřenými lidmi a vaflemi, Hooverphonic, Black Box Revelation a nečekanou pařbu s týpkama z královského vlámského divadla s lesbickým zakončením, která skončila vyhazovem z Archy. Kroť vzpomínky, matko. Hvězdy teprve přijdou.

Rychlé zvučení, přeskupování a škatulata. Polité kabelky a zadušené skoroděti. Dav zhoustl, ale k nedýchání to nebylo. Sešlo se celkem poučené publikum s vysokou mírou pomenších, ale namakaných Britů, vystylovaných Belgičanů a jednu od druhé zapalujících místňáků. Sama jsem zvědavá, jak budou znít, protože jiné to bude každopádně. Parta kolem frontmana Smithe se v posledním roce stačila rozejít s kytaristou Chrisem Urbanowiczem a přijmout do kapely dva nováčky. Justin Lockey "nahradil" Urbanowicze a Elliot Williams si stoupl ke klávesám a synťákům. Navíc nové album Weight of Your Love nezní ani jako nejvíc oblíbené první dvě desky, ani jako syrová a nepříliš úspěšná předposlední nahrávka, ze které se chytly tak maximálně Papillon a You Don´t Know Love. Rozhodně je přístupnější než její obskurně experimentální předchůdkyně.

A jsou tady. Do mlhy vbíhá celá parta na pozadí úvodního riffu z titulního songu The Weight, který hned vzápětí vyústí v hymnickou Sugar prozrazující Smithův obdiv k Arcade Fire, Depeche Mode a R.E.M. Podobně jako první singl alba, nepokrytě hitová A Ton of Love. Rychle v řadě následují věci ze starších alb, které v novém kabátě ne vždy fungují. Téměř nerozpoznatelná je slavná Smokers Outside the Hospital Doors, při které Smithe několikrát zradí hlas. Když zahlásí "I fucked up", je to ještě vtipné, ale pak se to stane znova... Vzpamatuju se až u Eat Raw Meat, která rozpohybuje celou Lucernu. Než se rozkoukáme, jsme za půlkou. Zdá se mi to, nebo kapela vždycky obživne hlavně při nových skladbách? Vlastě je to logické, hraje se vám líp, když od vás nečekají, že to bude znít jako minule, s Chrisem.

Publikum vře a my na pravé straně jsme rádi za komunikujícího, pořízkoidně stavěného Leetche. Formaldehyde, Two Hearted Spider, The Phone Book, Honesty i přídavková Nothing, při těch znějí Editors jako živoucí, sehraná a sevřená parta. U starších věcí, až na výjimky, jako zkameněliny. Ale chápu, publikum je chce. Mě by stačilo přehrát nové album včetně falsetové rozchodovky What Is This Thing Called Love, která se u recenzentů setkala s hustě negativním hodnocením. Asi si klucí z NME a Rolling Stone vybavili, jak by museli mít skříplé kulky, aby to vyzpívali. Tři přídavky už dávám vsedě, abych neporodila, a říkám si, jak ten náš kluk bude hudebně vzdělanej. Tunu lásky, aspoň tolik je třeba dát!

Info

Editors (uk)
6.10.2013, Lucerna Music Bar, Praha

Autorka provozuje blog VintageCut.

foto © Petr Klapper

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Galerie Průchod: veřejný výstavní prostor pro nikoho

Minka Dočkalová 21.01.2021

Umělci z Brna uspořádali vernisáž „pro nikoho“. Ve veřejném průchodu domu na Údolní nainstalovali velkoformátové grafiky.

Eurosonic Noorderslag 2021: Možnosti tu jsou

Aneta Martínková, su, Jakub Béreš, David Čajčík 18.01.2021

Přesun kultury na síť pokračuje. V online prostředí proběhl během minulých pár dní i největší a nejrespektovanější evropský showcase festival.

Vpřed! (Move Fest)

Veronika Mrázková 14.10.2020

"Za Hitlera se pálily knihy, dnes se na Facebooku skrývají nevhodné komentáře." Co je nevhodné? Hned první večer došlo na českou premiéru kusu Brave New Life.

Zvláštní magie (Jazz Goes to Town)

Jiří Vladimír Matýsek 11.10.2020

Může mít jazz punkovou energii? Může unést do jiných dimenzí? Může uspávat? Drtit sonickou stěnou? Samozřejmě. All That Jazz!

Takhle bude vypadat jazz budoucnosti? (Jazz Goes to Town 2020)

Jiří Vladimír Matýsek 09.10.2020

Navzdory okolnostem i letos - už po šestadvacáté - kráčí Hradcem Králové jazz. Tentokrát se táže: Kam směřujeme? Otázka vskutku aktuální...

Mezi Smetanou a music clubem (Bez ambicí)

Michaela Šedinová 09.09.2020

Ve skvělém prostředí – venkovní Smeták stage stála u Smetanova domu a vnitřní v industriálním klubu Kotelna.

Setkání v sadu: Sedmá pečeť, rok nejtemnější (Pelhřimovy 2020)

Václav 04.09.2020

Posledních několik let jsem měl pochybnosti o přínosnosti celé akce. Proč dělat něco, čeho je v Čechách nyní dosti. Hluboce jsem se mýlil.

Něco nadčasového (Tata Bojs & Filharmonie Brno & „mladí Mozarti“)

Adéla Polka 04.09.2020

Funguje to. Nenásilně a vkusně.

Darkshire v jeskyni skrývá budoucnost

Vadim Petrov 01.09.2020

Nová vlna dnb. Tady nejde o formality v rámci jednoho žánru, ale o estetiku nastupující generace.

„Tam, odkud jsme, krásně zpívají ptáci, a vzduch je naplněný hudbou.“ (Vivat vila)

Michal Pařízek 30.08.2020

Malé akce jako festival Vivat vila jsou strašně potřebné a důležité, tady i díky komunitnímu přesahu, nejde jen o hudbu.