Články / Recenze

Jak to bylo s Oasis

Jak to bylo s Oasis

Shaqualyck | Články / Recenze | 25.09.2014

Kdo by neznal bratry Gallagherovy a jednu z nejslavnějších britských kapel, nezřídka připodobňovanou k samotným Beatles. Až na to, že původně si říkali The Rain a Noel Gallagher se k nim přidal až po intervenci svého mladšího brášky Liama, který zpoza mikráku vystrnadil původního zpěváka Chrise „Huttse“ Huttona. Hubatí výrostci z předměstí Manchesteru vtrhli na scénu v první polovině 90. let, vydali nejrychleji prodávaný debut v historii a vystřídali víc bubeníků než legendární Spinal Tap. Tony McCarroll, ten úplně první, se za editorského přispění Richarda Dolana v roce 2010 na necelých třech stovkách stran popasoval s řadou „zaručených“ zpráv, které se v průběhu let okolo vzývané britpopové party vyrojily. Některé byly dílem bulváru, řadu jich měli na svědomí sami členové proslulé ostrovní formace, povětšinou kapelník Noel, jehož machiavellistickému egu pomohl do čela headhunter Alan McGee a podezřele nevyvážený kontrakt u Creation Records, resp. Sony Music, který se v souladu s mladickou nerozvážností nikdo další neobtěžoval číst.

V knize nazvané stručně Oasis: The Truth uvádí McCarroll na pravou míru nejen spekulace o svém vyhazovu (padáka dostal po telefonu od nevinného manažera Marcuse, nikdo z kapely na to neměl koule). V žoviálním duchu vzpomíná na první zkoušky ve sklepě zaplivaného hotelu na periferii, i na koncerty, na kterých nešlo ani tak o hudbu či honorář, jako o život. Někdo v tom může spatřovat kalkul zhrzeného rockera motivovaného myšlenkami na pomstu a balík od nakladatele, jenže stačí pár stránek a seznáte, že knížka je psaná takříkajíc na férovku. Autor ze sebe nedělá obětního beránka, ani se nestylizuje do role pana spravedlivého. Klidně by to mohl všem natřít, zaplevelit stránky afektovanými vulgarismy a zbytek nechat na pisálcích z NME. On ale nesklouzává k laciným urážkám, neexhibuje, naopak si drží střízlivý odstup, přesto zůstává vtipný a dokonale výmluvný. Jako by vám u piva vyprávěl svůj životní příběh.

Zajímá vás, jak vznikla Supersonic nebo Columbia? Pak jste tu správně. McCarroll píše bez příkras o lidech a praktikách hudebního průmyslu, o soužití kapely na šňůře a navrch přihazuje řadu (ne)veselých příhod z natáčení dodnes vysoce ceněného alba Definitely Maybe. Nabízí pohled z jiného úhlu. Neuhýbá před drogami ani četnými alkoholovými excesy, nezříká se odpovědnosti za zdemolované hotelové pokoje, byť naprostou většinu z nich měl na svědomí Paul „Bonehead“ Arthurs, geniální muzikant, zároveň však nepředvídatelný závislák na tekuté révě. „Konečně, neříkají tomu rock´n´roll pro nic za nic, že jo.“ Na druhou stranu se nevykecává o každém pozvraceném pisoáru či orálku, který se kapele přihodil cestou na vrchol. Můžeme mu věřit, nebo taky ne. Stejně tak to nemusíme baštit Noelu Gallagherovi, který svými z rukávu sypanými hity podle všeho přes noc spasil čtyři beznadějné tragédy a udělal z nich hvězdy pop music. Jen na bratry Griffithsovy a jejich skupinu The Real People velký Noel ve své verzi jaksi pozapomněl. Nebýt jejich liverpoolského studia a především mentorského dohledu, neměli by Oasis pořádně co hrát.

Podobných podpultovek je kniha plná, stačí se začíst a divit se. Krom toho si uděláte velmi podrobný obrázek o dospívání v Manchesteru během 70. a 80. let (žádná selanka). Kdo rád celebrity, pobaví se u momentek s Davidem Beckhamem, Ericem Cantonou či Johnem McEnroem. Vyprávění zpestřuje podrobný rozpis koncertů, včetně všech zastávek v rámci amerického i japonského turné (depresivní Seattle vs. davy ječících školaček). Nechybí historky o luxování trávy na palubě tourbusu před překročením kanadských hranic nebo dobrodružné pátrání po Ianu Brownovi. „Věděli jsme, že Stone Roses makají v Rockfield Studios na nové desce. Bylo to jen dvě míle, venku stál nestřežený traktor, tak jsme vyrazili. O půl třetí ráno.“ Příjemným bonusem jsou úryvky z dobových hudebních tiskovin i černobílé fotky Paula Slatteryho, tehdejšího dvorního fotografa kapely. Zcela otevřeně hovoří McCarroll i na téma v Británii hojně propírané soudní tahanice o symbolické odstupné. Mimochodem zastupoval ho Jens Hills, ten samý číman, kterého si vybral Pete Best, neslavně odejitý bubeník jiné světoznámé kapely – The Beatles. Tomu se říká ironie.

Info

Tony McCarroll – Oasis: The Truth
John Blake Publishing Ltd., Londýn 2010

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Vesmír ľudskej mysle (Pandorama)

Milan Hrbek 26.01.2020

Rozbiehajúci sa label Tabačka records z Košíc priniesol na slovenskú hudobnú scénu vskutku originálne a netradičné zjavy...

Ponor do minulosti i současnosti taneční scény (808 State)

Jaroslav Myšák 12.01.2020

808 State jsou na nové desce jednoznačně jistější v dříve prozkoumaných oblastech. Skladby, které nevybočují ze zavedených postupů, mají na desce kvalitativně navrch.

Agresívnejší, prieraznejší (Flash the Readies)

Radoslav Lakoštík 04.01.2020

Duna je neskrývane druhým postrockovým albumom skupiny Flash the Readies, ktorá si prešla za svoju existenciu zaujímavým vývojom.

Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Tři metry nad zemí (Kult: Vlasta Třešňák)

Akana 02.01.2020

Málokdo asi bude zpochybňovat, že jeho Zeměměřič je jednou z nejoriginálnějších a nejryzejších nahrávek našeho před- i porevolučního folku. Kult, texty z tištěného Full Moonu, to nej online.

Posmutnělý, ale konstruktivní (Pan American)

Tomáš Kouřil 29.12.2019

Diskografie Pan American je někde v půli mezi kytarovými mágy Labraford a téměř čistě ambientní dvojicí Anjou, v níž Marc Nelson také působí.

Cesta do zářivé mlhy (Michal Ajvaz, Města)

Jiří Zahradnický 25.12.2019

V knize není ani běžná veteš současné prózy – psychopati, devianti, masoví vrazi, ani drogoví dealeři. Ajvaz má letitou slabost pro...

Sluníčkové koláže Ariela Pinka

Bára Jurašková 19.12.2019

Po dvou řadových deskách – Pom Pom (2014) a Dedicated to Bobby Jameson (2017), vydává Ariel Pink první trojici ze série Ariel Archives.

Peneři prastrýčka Homeboye (Debut)

Honza Nosek 17.12.2019

Vladimír 518 to nakousl v podcastu Ladislava Sinaie – v určitou chvíli se člověk přestane cítit součástí scény a přestává si s ní rozumět.

Můžete bez obav zůstat (Chromatics)

Tomáš Kouřil 16.12.2019

Retro estetika je pro ně prostředkem, výraznou, ale ne omezující kulisou pro vyjádření něčeho hlubšího, než je záliba v syntezátorovém zvuku a neonových světlech.

Mrtvá kočička? (Tove Lo)

Tomáš Kouřil 15.12.2019

Zatímco před pár lety se bolestínsky vyzpívávala z prázdnoty, na nejnovější desce Sunshine Kitty je optimističtější.