Články / Recenze

Jak to bylo s Oasis

Jak to bylo s Oasis

Shaqualyck | Články / Recenze | 25.09.2014

Kdo by neznal bratry Gallagherovy a jednu z nejslavnějších britských kapel, nezřídka připodobňovanou k samotným Beatles. Až na to, že původně si říkali The Rain a Noel Gallagher se k nim přidal až po intervenci svého mladšího brášky Liama, který zpoza mikráku vystrnadil původního zpěváka Chrise „Huttse“ Huttona. Hubatí výrostci z předměstí Manchesteru vtrhli na scénu v první polovině 90. let, vydali nejrychleji prodávaný debut v historii a vystřídali víc bubeníků než legendární Spinal Tap. Tony McCarroll, ten úplně první, se za editorského přispění Richarda Dolana v roce 2010 na necelých třech stovkách stran popasoval s řadou „zaručených“ zpráv, které se v průběhu let okolo vzývané britpopové party vyrojily. Některé byly dílem bulváru, řadu jich měli na svědomí sami členové proslulé ostrovní formace, povětšinou kapelník Noel, jehož machiavellistickému egu pomohl do čela headhunter Alan McGee a podezřele nevyvážený kontrakt u Creation Records, resp. Sony Music, který se v souladu s mladickou nerozvážností nikdo další neobtěžoval číst.

V knize nazvané stručně Oasis: The Truth uvádí McCarroll na pravou míru nejen spekulace o svém vyhazovu (padáka dostal po telefonu od nevinného manažera Marcuse, nikdo z kapely na to neměl koule). V žoviálním duchu vzpomíná na první zkoušky ve sklepě zaplivaného hotelu na periferii, i na koncerty, na kterých nešlo ani tak o hudbu či honorář, jako o život. Někdo v tom může spatřovat kalkul zhrzeného rockera motivovaného myšlenkami na pomstu a balík od nakladatele, jenže stačí pár stránek a seznáte, že knížka je psaná takříkajíc na férovku. Autor ze sebe nedělá obětního beránka, ani se nestylizuje do role pana spravedlivého. Klidně by to mohl všem natřít, zaplevelit stránky afektovanými vulgarismy a zbytek nechat na pisálcích z NME. On ale nesklouzává k laciným urážkám, neexhibuje, naopak si drží střízlivý odstup, přesto zůstává vtipný a dokonale výmluvný. Jako by vám u piva vyprávěl svůj životní příběh.

Zajímá vás, jak vznikla Supersonic nebo Columbia? Pak jste tu správně. McCarroll píše bez příkras o lidech a praktikách hudebního průmyslu, o soužití kapely na šňůře a navrch přihazuje řadu (ne)veselých příhod z natáčení dodnes vysoce ceněného alba Definitely Maybe. Nabízí pohled z jiného úhlu. Neuhýbá před drogami ani četnými alkoholovými excesy, nezříká se odpovědnosti za zdemolované hotelové pokoje, byť naprostou většinu z nich měl na svědomí Paul „Bonehead“ Arthurs, geniální muzikant, zároveň však nepředvídatelný závislák na tekuté révě. „Konečně, neříkají tomu rock´n´roll pro nic za nic, že jo.“ Na druhou stranu se nevykecává o každém pozvraceném pisoáru či orálku, který se kapele přihodil cestou na vrchol. Můžeme mu věřit, nebo taky ne. Stejně tak to nemusíme baštit Noelu Gallagherovi, který svými z rukávu sypanými hity podle všeho přes noc spasil čtyři beznadějné tragédy a udělal z nich hvězdy pop music. Jen na bratry Griffithsovy a jejich skupinu The Real People velký Noel ve své verzi jaksi pozapomněl. Nebýt jejich liverpoolského studia a především mentorského dohledu, neměli by Oasis pořádně co hrát.

Podobných podpultovek je kniha plná, stačí se začíst a divit se. Krom toho si uděláte velmi podrobný obrázek o dospívání v Manchesteru během 70. a 80. let (žádná selanka). Kdo rád celebrity, pobaví se u momentek s Davidem Beckhamem, Ericem Cantonou či Johnem McEnroem. Vyprávění zpestřuje podrobný rozpis koncertů, včetně všech zastávek v rámci amerického i japonského turné (depresivní Seattle vs. davy ječících školaček). Nechybí historky o luxování trávy na palubě tourbusu před překročením kanadských hranic nebo dobrodružné pátrání po Ianu Brownovi. „Věděli jsme, že Stone Roses makají v Rockfield Studios na nové desce. Bylo to jen dvě míle, venku stál nestřežený traktor, tak jsme vyrazili. O půl třetí ráno.“ Příjemným bonusem jsou úryvky z dobových hudebních tiskovin i černobílé fotky Paula Slatteryho, tehdejšího dvorního fotografa kapely. Zcela otevřeně hovoří McCarroll i na téma v Británii hojně propírané soudní tahanice o symbolické odstupné. Mimochodem zastupoval ho Jens Hills, ten samý číman, kterého si vybral Pete Best, neslavně odejitý bubeník jiné světoznámé kapely – The Beatles. Tomu se říká ironie.

Info

Tony McCarroll – Oasis: The Truth
John Blake Publishing Ltd., Londýn 2010

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Promyšlená porce podzimní mizérie (The Lumineers)

Anna Valentová 05.11.2019

Skladby na albu III jsou seřazené za sebou tak, že postupně vypráví životní příběhy tří členů rodiny Sparksových, jejichž předobrazy nacházeli autoři ve svém okolí.

Vnitřní dítě Jacoba Colliera

Karolina Veselá 04.11.2019

Během následujících dvou let vydá nové čtyřalbum, projekt padesáti skladeb nesoucí název Djesse. Ten evokuje Collierovy iniciály, ale prý jde o náhodu.

Diktátor času: (De)kontextualizace fenoménu Laterny magiky

Jakub Šíma 02.11.2019

Laterna magika je multimediální fenomén, který již od počátečního úspěchu na výstavě Expo 58 v Bruselu poutal pozornost nejen české, ale i světové veřejnosti.

Kdo tady co posral? (Mucha)

Adéla Poláková 29.10.2019

Pro novou desku Muchy je příznačná fúze žánrů, prolínání jazyků a vypůjčování si jak melodií, tak slov odjinud.

Nejsem mladý a nejsem starý (TaxiWars)

maxim 27.10.2019

Oproti předchozím deskám TaxiWars je Artificial Horizon lehčí, více se tančí, více se fouká kouře na parket, ubylo hřmotnosti, důrazu, aniž by kapela ztratila groovy.

Za hranice harmonie a zpět (Thurston Moore)

Vojtěch Březík 22.10.2019

Spirit Counsel je dostatečně stravitelné album, aby se do něj mohli ponořit i ti Mooreovi příznivci, kteří preferují jeho konvenčnější písňovou tvorbu.

Prechod do serióznej roviny (Rich Brian)

Jonáš Sudakov 12.10.2019

Z Rich Briana sa stala virálna senzácia, ale z jeho novšej tvorby a rozhovorov je zjavné, že ambície má iné.

Ahhhh, ten surf rock! (Songs from the Utopia)

Jiří Vladimír Matýsek 11.10.2019

Na novince pojmenované extatickým (či snad bolestivým?) výkřikem Ahhhh! se vydali na západ a pomyslně zakotvili někde na Západním pobřeží.

Smutně a zároveň s největší vášní k životu (Mueran Humanos)

Jakub Koumar 05.10.2019

Ačkoli zpívají takřka výhradně španělsky, rafinovaná atmosféra odstavuje znalost jazyka na vedlejší kolej.

Neurvalý punk s koulí u nohy (Victims)

Dantez 28.09.2019

Victims zde sice stále sázejí na ověřené postupy žánru a přímočarost, kterou koriguje agresivní d-beat materiálu, jasně vévodí, překvapuje však produkce.