Články / Reporty

Jak uzdravit duši

Jak uzdravit duši

Zuza Kolouchová | Články / Reporty | 29.11.2012

Ačkoliv jsem vždycky věděla, že hudba dokáže umocňovat pocity, nikdy jsem nevěřila, že by vás mohla i zničit. Koncert Swans byl živnou půdou pro všechny běsy, které držíte hluboko v sobě a snažíte se je když ne rovnou zabít, tak aspoň co nejvíce oslabit. Po téměř třech hodinách labutího šílenství by moje běsy zastrašily i godzillu.

Ale hezky od začátku. Že si pohrávat se Swans je vždycky tak trochu o hubu, jsem věděla už od nedávného koncertu v Akropoli. Je přirozeností člověka, že u nových věcí ho zaujme vždy ta nejvýraznější složka. Proto jsem na prvním koncertě ani tak nevnímala psychedelické nuance jako spíše to, že ty nuance byly sakra nahlas. Připomíná mi to jeden z kreslených vtipů, kde v klidu stojí dva fanoušci hardcore/metalu a jeden říká: „Poslední dobou hrají poněkud jemněji“ a za nimi stojí „normální“ lidé a z uší jim tryská krev. Asi tak nějak. Akorát že na Swans normální lidi nechodí. Buď víte, co vás čeká, a koupíte si špunty do uší, nebo víte, co vás čeká, a špunty do uší si sadomasochisticky nedáte. Neúprosný hluk a masturbující Michael Gira, který řve něco o Ježíšovi, to byly nejsilnější dojmy, které jsem po svém prvním koncertu Swans měla. Matně si pamatuji, že jsem si říkala, že mi to už stačilo a že až takový intelektuální úchyl nejsem.

Takže když se ke mně dostalo jejich nové album The Seer, byla jsem poněkud skeptická. Ale Ondřej Šturma ze Scrape Sound mi řekl, že je to neskutečná pecka a že je to zase naprosto jiné, než co jsem kdy od nich slyšela, zkraťme to, nechala jsem se ukecat a desku si pustila. Chyba byla, že jsem si ji pustila po ránu k snídani, což nikomu nedoporučuju, pokud nechcete prožít den v temných myšlenkách na sebevraždu. In the mind/ of no one/ forming sun/ forming love/ break the chain/ hide within/ innocence/ not innocent/ in no sense/ eat the beast/ keep him in/ take the blame/ speak the name/ LUNACY… přiznejme si, že to moc nepasuje k šálku výborné kávy a zdravé snídani zalité zářivým slunečním světlem. Každopádně fakt, že doma si hudbu Swans můžete pustit, jak nahlas chcete, sice kazí záměr kapely, ale zas máte šanci dostat se do jiných úrovní jejich hudby.

A proto jsem v Lucerně šla ze všeho nejdříve na bar a řekla: „Jedno pivo a špunty do uší.“ Možná, že člověk přichází o ten pravý požitek, já jsem se ovšem rozhodla, že si koncert užiju spíš v bolesti psychické než fyzické. To jsem ale netušila, do čeho jdu, dnes bych asi raději nadávala na bolest uší. Ty se totiž na rozdíl od duše uzdravit dají.

„To be lost, to be found in the sound,“ zazpíval hned v první písni Michael Gira a nastínil tak podobu večera. Opravdu se vám stane velmi lehce, že se v hudbě Swans ztratíte. Zavřete oči, cítíte, jak se vše kolem vás chvěje a jak sál plní nezvyklá energie. Ze své pozice na stole jsem měla nádherný výhled na celý prostor a mohla tak pozorovat, jak po pár tónech nabývá koncert podoby nějakého veřejného rituálu, kdy se do tranzu nedostáváte pomocí přírodní drogy, ale díky úderům Thora Harrise do obřích gongů a bicím Phila Pulea. Ti udávali rytmus, do kterého se agresivně přidávali Gira, Westberg a Pravdica se svými kytarovými démony.

Že to, co předvádějí Swans, jsou spíš jakési performance než klasické koncerty, je už jasné. Přechody mezi jednotlivými písněmi byly často nejasné, když už jste si mysleli, že je konec, vyskočil Gira ještě jednou a udeřil do strun a pak ještě a ještě a ještě a vaše nervy byly natahovány na skřipec. V jednu chvíli jsem se přistihla při myšlence, že to třeba neskončí nikdy, takový soukromý očistec, kdy jste zavření a nemůžete utéct před sebou samým. Je vám špatně a třesete se, ale zároveň nejste schopní odejít, lapeni hudbou.

Přiznám se bez mučení, že až do konce jsem to nezvládla. Po dvou hodinách jsem seskočila ze stolu, vytáhla špunty a vymotala se ven na vzduch do normálního světa. Nebyla jsem sama, kdo odcházel, i když nás nebylo moc. Záviděla jsem lidem, kteří mohli zůstat, asi to byli psychicky vyrovnanější jedinci. Klobouk dolů. Koncert Swans je pro mě důkazem, že se můžete snadno zbláznit i z hudby. A když ne přímo zbláznit, tak alespoň postoupíte o pěkný kus k hraně propasti. Na druhou stranu – o tom by ta muzika měla být, ne?

Info

Swans (usa)
27. 11. 2012, Lucerna Music Bar, Praha
foto © Kryštof Havlice

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Mezi Smetanou a music clubem (Bez ambicí)

Michaela Šedinová 09.09.2020

Ve skvělém prostředí – venkovní Smeták stage stála u Smetanova domu a vnitřní v industriálním klubu Kotelna.

Setkání v sadu: Sedmá pečeť, rok nejtemnější (Pelhřimovy 2020)

Václav 04.09.2020

Posledních několik let jsem měl pochybnosti o přínosnosti celé akce. Proč dělat něco, čeho je v Čechách nyní dosti. Hluboce jsem se mýlil.

Něco nadčasového (Tata Bojs & Filharmonie Brno & „mladí Mozarti“)

Adéla Polka 04.09.2020

Funguje to. Nenásilně a vkusně.

Darkshire v jeskyni skrývá budoucnost

Vadim Petrov 01.09.2020

Nová vlna dnb. Tady nejde o formality v rámci jednoho žánru, ale o estetiku nastupující generace.

„Tam, odkud jsme, krásně zpívají ptáci, a vzduch je naplněný hudbou.“ (Vivat vila)

Michal Pařízek 30.08.2020

Malé akce jako festival Vivat vila jsou strašně potřebné a důležité, tady i díky komunitnímu přesahu, nejde jen o hudbu.

Když se rozestoupilo nebe (Jednota Kalvárie)

Jakub Šíma 25.08.2020

Cestou z Úštěku do Blíževedel nespouštím oči z kalvárie, kterou na obzoru nejde přehlédnout. Majestátně se vypíná mezi okolními kopci a i ze vzdálenosti několika kilometrů.

Dobršská brána 2020: Pánubohu pod okny

Jan Starý 19.08.2020

Ondřej Bezr označil „brněnský Trutnov“ za „jednu z mála akcí, které se letos konají“. To je hodně daleko od pravdy.

Vybraná slova po B: Hviezdne noci Bytča

David Čajčík 19.08.2020

„Vedeli ste, že Bytča je podľa jedného sociológa najtypičtejšim malomestom na Slovensku?“ Ne tak úplně. Smack my Bytča!

Filmová nakládačka (Letní filmová škola)

Aneta Kohoutová 15.08.2020

„Pojď, je to takovej temnej ruskej film, co má asi sto padesát tři minut, prej je to hodně intenzivní a drsný.“ Čil a dril.

Mistři krásných splínů (Letní filmová škola)

Aneta Kohoutová 13.08.2020

Vzpomíná, jak při návštěvě Ruska někdo odmontoval kliku z pokoje Františka Vláčila, aby se nemohl dostat ven, nebo vypráví o hrůzách poválečných odsunů...